Gabriela Demeterová: Jsem srdcem farmářka!

Sice jste se narodila v Praze, ale vadil vám při cvičení ruch velkoměsta, tak jste se odstěhovala do domku za Prahu. Nebyl to šok najednou se starat o dům a o zvířata?

Šok to nebyl, protože jsem si to sama zvolila. Proto jsem odešla z Prahy 1. Jsem v Praze pracovně každý týden. Ale bydlet bych tam nechtěla. Jsem srdcem přírodní člověk, doslova farmářka.

Dělá mi radost mít zvířata. Obklopovat se koňmi, psy a kočkami. Tak jsem nejšťastnější a z toho čerpám energii pro svou práci. Neznám lepší relax po úspěšném koncertu, než sedět ve výběhu se svými koňmi, kde vedle mne leží můj pes a kočky a pozorovat, jak se koně klidně pasou.

Nestýská se vám po nich, když jste dlouho pryč?

Po mých mazlíčcích se mi samozřejmě stýská. Teď se mnou na moje koncerty občas jezdí můj pes - irský vlkodav Henry Penley Irmidu a dělá mi společnost. Je velice společenský a moji kolegové ho mají velice rádi. Takže je to náš maskot a je kulturně vzdělaný s mnoha přáteli v uměleckých kruzích. Je to legrace.

Vraťme se ale ještě k vašim koním. Nebojíte se, že si třeba při možném pádu zlomíte ruce, kterými se živíte?

Kdo nepadá, nejezdí, jak se říká. Spadla jsem už několikrát. Ale kdybych měla žít s věčným strachem o ruce, tak bych nesměla hlavně vařit a ani si otevřít dveře. V kuchyni se říznu každou chvíli, a to je daleko nebezpečnější. Spíš si myslím, že mi hrozí nebezpečí na silnicích. Jezdím až 50 000 kilometrů ročně a děsí mě, jak někteří lidé jezdí.

Baví vás vařit?

Baví mě vařit pro mé milované. Takže vařím různé kuchyně. Umím i tu staročeskou, ale vždy tam propašuji něco ze svých cest. Koření atd. Miluji francouzskou, italskou, mexickou a arabskou kuchyni. A velice ráda v kuchyni improvizuji. Ráda peču a vytvářím sladké laskominy. A mám velikou radost, když všem chutná. To je pro mne největší odměna. Baví mě zkrátka být hostitelkou.

Vypadáte jako klidná povaha. Co vás dokáže rozčílit?

Jsem v zásadě klidná, ale mám temperament díky mému maďarskému původu přes tatínka. To je v mé profesi obrovská výhoda. Konflikty nemám ráda a nevyhledávám je. Ale co mě dokáže rychle nastartovat, je křivda, pocit bezpráví uplatňovaný na bezbranných lidech a zvířatech.

Teď mě třeba rozčílilo, jak se začalo v rámci prezidentské kampaně křivdit rodině pana Schwarzenberga, že kolaborovala za druhé světové války. Přitom záznamy našich historických archivů mluví jasně!

Na housle jste začala hrát už ve třech letech, což je celkem brzy. Ale když u vás hrála na housle celá rodina - babička, dědeček, sestra, strýc, asi se není čemu divit. Nutili vás rodiče do hraní?

Housličky jsem si spontánně vybrala ve třech letech sama. Moje starší sestra, která tehdy chodila na konzervatoř, upozornila rodiče na to, že není normální, když jí každý den přehrávám perfektně podle sluchu lidové písničky na moje dětské plechové housličky. Rodiče mi je tehdy koupili k Vánocům v hračkářství.

Že by se s tím zkrátka mělo něco dělat. A tak mne maminka zapsala do lidové školy umění ve Voršilské ulici v Praze 1, kde jsem podstoupila vstupní přezkoušení, a začalo se s klasickou houslovou výchovou. To mne samozřejmě nebavilo, ale musela jsem. Vůle mojí rodiny byla neoblomná. Já bych tenkrát raději jezdila na koni a stala se profesionální jezdkyní.

Kolik hodin denně jste musela cvičit?

Několik hodin denně. Na základní škole jsem měla pevný řád. Po vyučování k nám přišla odpoledne každý den moje babička - houslistka, a ta se mnou až do večera cvičila. Cvičila jsem i o prázdninách a pod stanem, kam jsme s rodiči v létě jezdili. Vzdorovat jsem ani nezkoušela, protože jsem věděla, že to nemá cenu. Respekt k rodičům byl veliký.

Kdy přišel první úspěch, a vy jste si řekla, že hodiny dřiny měly svůj smysl?

První úspěchy byly již od mých pěti let, kdy jsem začala veřejně vystupovat. Na soutěžích, kam jsem jezdila od svých sedmi let, jsem hned získávala ceny. A tak bylo rozhodnuto. Nicméně že mne housle opravdu baví a nějak mne naplňují, jsem pocítila až na konzervatoři.

Tam jsem se mohla osamostatnit a cvičit sama bez dozoru a stát se umělcem. Bavilo mne být ve svém světě hudby, kde jsem se cítila v bezpečí, a mohla dělat radost lidem na koncertech. Hudba totiž opravdu léčí naše duše.

Stala jste se první českou finalistkou a absolutní vítězkou Mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina v Anglii. Jaký to byl pocit?

Pocit to byl nádherný. Naprosto jsem nečekala, že vyhraji. Byla jsem tam sama a bez jakékoli protekce či nějaké známosti v porotě. A vedle mne stáli moji kolegové - houslisté, kteří byli opravdu velice dobří.

Při této obrovské konkurenci jsem nemohla dojetím ani dýchat. Zažila jsem jako sólistka spolupráci se Sirem Menuhinem jako jediný Čech u nás. Vždyť on byl jedním z největších houslistů 20. století, naprostá legenda… Nikdy na to nezapomenu!

Měla jste před soutěží trému?

Před soutěží jsem měla ohromnou trému. Tlak, který na soutěžící vyvíjí porota, pedagog a rodina, je obrovský a není lehké jej ustát. Prožila jsem si doslova infarktový stav, zkrátka ohromný stres pro organismus a psychiku. V Anglii jsem byla sama, bez rodičů, a v tomhle věku to opravdu v cizí zemi nebylo jednoduché. Jinak při koncertech trému nemám.

Spíš by se to dalo nazvat takové veliké soustředění těsně před výkonem. Většinou nekomunikuji s okolím a plně se koncentruji na výkon. Potřebuji se přenést do vyšších sfér, kde sídlí hudba, a tam načerpat inspiraci a sílu na koncert. Již léta se věnuji meditacím a naučila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Ostatně s dechem pracuji velice složitě i na pódiu během hry. Je to taková jogínská práce.