Anna Kulovaná: Naštvaná často hážu věcmi

Je vám jednatřicet. Pro spoustu ženských jsou třicetiny přelomové.

Nevím, spíš hezké. Udělali jsme sraz lidí z konzervatoře a zjistilo se, že některé z nás si ani neuvědomily, že už je nám tolik. Ale nepředstavujte si nějakou megapařbu. Koneckonců tam kdekdo kojí nebo čeká dítě. Prostě je to tím věkem a za deset let už to bude jinak.

Připadáte si na něco stará?

Jen vím, že jsem hrozně chtěla mít druhé dítě. Prostě jsem to tak cítila, tělo si řeklo. Nic jiného mě nezajímalo. Takže v porovnání s tím, jak jsem ten svůj prťavej svět vnímala před deseti lety, možná stará jsem.

Když jsem vás viděla přijít, promiňte – napadlo mě, jestli se těmi studentskými modely a barvičkami nesnažíte zadržet stárnutí.

Spíš to přičítám té dlouhotrvající zimě. Jako bych se potřebovala oživit. Venku je šedivo a já si hledám barvy.

Do inscenace Ve dvou se to lépe táhne v Divadle Broadway jste „naskočila“ prakticky ze dne na den, navíc do mnohem větší role, než kterou jste tam původně hrála. A kolegové na vás pějí ódy.

Šla jsem tam s kočárkem – Žofka byla ještě malinká, takže jsem musela shánět hlídání. Těch sto nebo kolik stran textu jsem zmákla za čtyři dny. Ale popravdě – nemít to „nakoukaný“ z té malé role, nevím, jestli bych to zvládla. Výzvy mě prostě baví.

Máte to takhle i s muži?

Nemám. Spíš si mě někdo uloví sám. S prací to funguje úplně jinak. V životě si můžu říct: Ano, chtěla bych dítě. Ale neříkám si: Chci se přestěhovat, chci se vdát. Na to se nedělá casting. Je to spíš o tom, že cítím, jestli to, co dělám, dělám správně. Někdy mám ale pocit, že o tom rozhoduje sám život. V práci jsem autoritativnější, mám víc jasno. A taky už jsem si ověřila, že když se rozhodnu a jdu za svým, spíš to vyjde. V životě musím spolupracovat s lidmi kolem, což je náročné. A to mám dobrou rodinu, vycházíme si vstříc. I když s maminkou se někdy chytneme, protože jsme si podobné. Teď na to ale není vhodná doba – hlídá mi malou. Až děti odrostou, pustíme se do toho znovu… (směje se)

Vy se na to v podstatě těšíte!

Baví mě prostě, co přinese čas. Vlastně mám ráda, když nejdou věci jednoduše. Mám ráda výzvy, jednoduché věci mi nepřijdou zajímavé. Scházíme se u mámy i se ségrou, mám synovce, tři a půl roku, a jsme na sebe všechny strašně fixované.

Utáhne vás chlap na šperky?

Spíš na flitrová tílka, zlaté šatičky, stříbrný rámeček na fotku… A taky na kytky, ale ty moc nedostávám. K narozeninám, to ano. Burák ví, že se to sluší. A když, tak v květináči, protože on nesnáší mrtvé kytky, jak říká řezaným. Já je miluju, a hlavně – u mě je každá kytka předem mrtvá, protože nejsem zrovna pěstitelka.

Co je pro vás největší luxus?

Volný čas bez nároku na mou přítomnost a investování mé energie a mé bdělosti. Vypadnutí ze stereotypu. I když umím si užít i výlet s rodinou. Koupili jsme vozíček za kolo, kam se vejdou dvě děti.

Už jsou na vozíku dvě jména?

Ani jedno. Já podobné značkování nemám ráda. Vlastně ani nemám vymyšlené jméno pro druhé dítě, protože nevím, co to bude.

Má dnes vůbec rodina stejný význam jako kdysi?

Myslím, že ano. Kdo si myslí, že se bez ní obejde, většinou skončí špatně, a myslím tím i jakousi komunitu. Taky jsem bojovala s mámou, to je asi normální. V určité době je přirozené, že se člověk vymezuje.

Měla jste těžkou pubertu?

Z mého pohledu ne. Ale moje máma si asi myslí něco jiného.

V seriálu Dobrá čtvrť jste se zamilovala do o generaci staršího Milana Bahúla, pak do Jiřího Bartošky, než se zjistilo, že je vaším otcem, ve Vékávéčkách do Oldřicha Víznera… Máte slabost pro starší chlapy?

Kdysi ano, patřilo to k věku. Dnes už moc ne. Já vím, vizuálně vypadají většinou dlouho dobře. Ale dnes už vnímám jejich zažité postupy, způsoby komunikace a už mi to tak sexy nepřipadá. Přitahuje mě spíš má věková kategorie. A chlapi, kteří vypadají dobře, kteří na sobě pracují a nekašlou na sebe. Což neznamená, že to musejí být navoněný elegáni, to vůbec ne. Metrosexuála bych nepřežila.

Váš partner je herec Lukáš Burian, ale ne každý ho zná. Jak snáší, že vy jste ta slavnější v rodině?

Nejsem zase taková star, takže s tím nemá problém. Je to on, kdo mě vždycky držel při zemi, díky němu si uvědomuju, že existují i větší hodnoty. Na slávě fakt neujíždím. Navíc partner, kromě toho, že hraje a režíruje divadlo, je členem kapely Carnivale a skládá pro ni texty. Takže kdybych byla skvělá zpěvačka, možná by ho to iritovalo. Má kapelu, má divadlo, režíruje a nás herce používá jako nástroje.

Jste zamilovaná?

Být s někým dva měsíce, asi to bude jiný. Ale jsem. Do svého partnera, rodiny, dětí. Adekvátním způsobem. Bylo by hezké říct, že si na lednici necháváme milostné vzkazy, ale to není pravda.

Co u vás vítězí? Rozum, nebo emoce?

Spíš rozum. Je ve mně hodně chlapa, ale jako většina ženských mám software nastavený na rodinu, porody, děti. Stejně jako chlapi na techniku, počítače, auta... Někdy to vadí v komunikaci. Protože chlap některé věci neprožije, těžko je chápe a těžko se mu sdělují.

Jak to řešíte? Zalezete a pobulíte si, nebo to na něho vyřvete?

Oboje najednou, ale nahlas. Pláč neplánuju, spíš se dostaví z toho nepochopení, z té hradby jiného světa, kterou byste nerozbila ani sbíječkou. Ale to neznamená, že pláč používám jako zbraň. Obecně tyhle věci neumím, a když to někdy tak působí, nedělám je záměrně.

Když se naštvete, házíte věcmi?

Často. Baví mě to. A taky bodám nožem – i když mám dobrou náladu.

Má váš partner hodně jizev?

To zas ne. Zrovna nedávno říkal: „Prosím tě, můžeš mi hodit nůž?“ Tak jsem mu vyhověla. Naštěstí nemám dobrou mušku.

Viděla jsem vás na divadle, v televizi jako studentku v seriálu Dobrá čtvrť, jako hloupoučkou modelku ve Velmi křehkých vztazích, teď jste lékařkou v Ordinaci v růžové zahradě. Co je těžší zahrát? Zmíněnou modelínu, nebo intelektuálku?

Modelky Alenky jsem se zpočátku hrozně bála. Taky jsem se asi měsíc trošku hledala, ale seriál má tu výhodu, že se točí hodně dní, takže to bylo podobné zkoušení v divadle. Po nějakém čase jsem si našla „level“, ke kterému jsem se vracela, a i lidi mi postupně začali říkat, že je moje postava baví. Takže ano – dalo mi práci se najít a zpočátku to byl stres. Ale pak už to bylo ono. Navíc s Alicí Bendovou, Oldou Víznerem a dalšími jsem si to užila.

Co všechno by byla Anna Kulovaná schopná udělat pro roli a jakou hranici by nepřekročila? Proč by chtěla žít v africkém kmeni? Přečtěte si v nové Vlastě 16/2013. Právě na stáncích.