„Bála jsem se každé, i když dobře míněné, otázky typu: „Tak copak to bude? Pod zimním kabátem nešlo hned na první pohled poznat, co se nám stalo, a všude v novinách se předtím objevilo, že čekám čtvrté miminko. To jsem pak jen odpovídala: Já nevím, nezlobte se. A radši spěchala pryč.“ Jaro Ester Janečkovou (40) zastihlo už mnohem vyrovnanější a také (jak jinak v jejím případě) plnou zájmu o dění kolem sebe.
Jako osobnost jste patronkou akce s názvem Kongres žen. To zní až feministicky...
Vidíte, přitom feminismus ve své extrémní podobě mi vůbec blízký není a určitě bych se neúčastnila žádných plamenných akcí na téma, že chlapy k životu nepotřebujeme. Kongres žen taky nic podobného není. I když přiznávám, že jsem na začátku nad tou nabídkou trochu zaváhala.
Necítím se být žádnou feministkou-bojovnicí, přestože mi na právech žen hodně záleží a jako téma mě moc zajímají. Záhy jsem ovšem pochopila, že při téhle akci jde především o podporu ženství jako takového a vyhledávání i ukazování cest, jak si jako žena v současném světě počínat.
V čem byste s muži měnila?
V ničem. Já jsem strašně ráda, že jsem žena. Myslím, že nám ženám život umožňuje naprosto úžasné věci, které muži zažít nemůžou. Zároveň ale zastávám názor, že to v mnohém přece jen máme složitější.
Pořád se tak nějak očekává, že budeme zvládat všechno to, co před mnoha lety – mít dokonale fungující domácnost a vychované děti jako ze škatulky. A k tomu že si „jen tak“ přidáme všechno to, co od nás vyžaduje moderní doba – že budeme profesně úspěšné a vydělávající. A jako bonus skvěle vypadající.
V pořadu Pošta
pro tebe sleduje
zblízka životní
příběhy, které
se zamotaly
často jen kvůli
nedorozumění.
„To je velké
poučení,“ říká. Nejmenší Sára roste jako z vody. „Je hodně holčičí, užívám si.“
Uf...
No přesně. To je přece hrozná nálož! A pak ještě zjistíte, že i kdybyste to všechno nakrásně takhle sama chtěla, kolikrát to vůbec nejde. Jedním příkladem za všechny je minimum možností flexibilních pracovních úvazků. Kolik zaměstnavatelů chápe, že vytvořit šance pro maminky s dětmi, kombinovat třeba práci v kanceláři s prací doma nebo mít klouzavou pracovní dobu, je to nejlepší, co pro svoji firmu můžou udělat? Vy znáte výkonnější a organizačně schopnější manažerku, než je matka? Mám štěstí na práci, kdy nic takového řešit nemusím, ale vidím to dnes a denně u svých kamarádek z jiných oborů.
Trápí je to věčné dilema, jak skloubit rodinu a práci, a ať se rozhodnou, jak se rozhodnou, tak stejně obvykle nejsou šťastné, protože vyhovující řešení vlastně neexistuje. O tom, že mě samozřejmě strašně rozčiluje, když má schopná žena na stejné pozici jako muž méně peněz nebo se s ženou na nějakou pozici rovnou prostě nepočítá, ani nemluvím... Tak přesně tohle jsou témata pro Kongres žen – abychom přestaly být v takovém presu a získaly více sebevědomí i možností řešení. Vždycky mi je úplně líto maminek, které třeba musí dítě dát brzy do jeslí nebo do školky, protože se v téhle složité době prostě bojí o práci, navzdory všem zákonům.
To znám. Třetinu mého platu dostala kdysi chůva, když se naskytla v oboru pěkná pracovní příležitost a synovi nebyly ani dva roky. Jako samoživitelka jsem si ji prostě nemohla nechat ujít.
Vím, že mám velké štěstí, že tohle řešit nemusím. I když jistotu výdělku, který jako rodina s obrovskou hypotékou potřebujeme, mívám tak maximálně půl roku dopředu. To si ale nechci stěžovat, jsem ráda, že si můžu Sáru užívat a že jsme převážně spolu. Protože co si budeme povídat, první tři roky v životě dítěte jsou tak moc důležité! Formuje se všechno podstatné a chci to formovat já, ne teta v jeslích.
Přemýšlím, kolik mužů by doma u stolu v kuchyni zůstalo v klidu, kdyby jim manželka oznámila, že je tváří Kongresu žen.
My jsme to se Zdeňkem ještě moc neprobírali. Na druhou stranu můj muž před lety o sobě řekl, že je „feminista“. Sice nevím, jestli by vám to i po letech potvrdil... Ne, to si dělám legraci. Ve skutečnosti si myslím, že Zdeněk patří k mužům, kteří si žen váží a mají je rádi.
V těchhle otázkách si rozumíme, což je moc fajn, ale taky věc kompromisu. Protože on pochází z tradiční moravské rodiny s patriarchálním modelem, kdežto já jsem vyrůstala v tak matriarchálním modelu, jak je to jen možné. Vychovávala mě maminka a výrazný prvek byly i starší sestry.
Manžel Zdeněk je lékař a oba starší synové studují gymnázium.
„Zájmů mají naštěstí spousty. Čím méně počítačů, tím lépe.“
Příběh vaší maminky je na román sám o sobě. Zkusím to popsat jen ve zkratce: Velmi milovala básníka Jiřího Ortena, vaším otcem však byl básníkův bratr Ota Ornest, který se k vaší výchově nikdy aktivně nepřipojil a žil vlastně v povzdáli ve svých dalších osobních příbězích. Když jsme spolu mluvily naposledy, měla jsem dojem, že se s tím ne úplně snadno vyrovnáváte.
A teď se zrovna tohle moje složité životní téma hodně vyjasnilo a rozpletlo díky natáčení pořadu České televize Tajemství rodu. Myslím, že jsem k tátovi našla cestu, a to je pro mě strašně důležité, přestože už je deset let po smrti. Získala jsem vysvětlení a pochopila různá jeho rozhodnutí, k čemuž jsme ale měli spolu blízko už v době, kdy jsem odjela do Anglie, a vyměňovali jsme si krásné dopisy, ze kterých jsem konečně získala jistotu, že mě má rád. Jen jsme se pak už více sblížit nestihli. Ale věřím, že by se to dozajista stalo.
Díky Tajemství rodu jsem se taky hodně dozvěděla o židovské větvi rodiny z tátovy strany, o které jsem měla minimum informací. Stála jsem o to, poznat kořeny i kvůli svým dětem. Když jsem se pak ocitla během natáčení v Osvětimi, kde umřelo tolik lidí... Měla jsem Sáru v šátku na břiše, stála na tom místě, kde se odehrálo tolik bolesti, a říkala si, kolik maminek nemělo takové štěstí, jako mám já. Těžko se mi o tom mluví. Dokonce si ani nemyslím, že by se ty pocity vůbec daly vyjádřit slovy. Lidé mají tendenci si hodně stěžovat. Určitě to není ani dneska v mnoha ohledech jednoduché, nechci ničí problémy zlehčovat. Ale když si uspořádáte souvislosti, nemáme se přece tak špatně.
Jste matkou malé dcery a dospívajících synů. Co řeknete do života Sáře důležitého o mužích a Krištofovi s Cyrilem podstatného o ženách?
Byla bych ráda, kdyby v Sáře zůstala taková ta opravdová ženskost a k tomu získala dostatečné sebevědomí, o kterém jsme mluvily na začátku. Obojího tak akorát na to, aby byla schopná říct svůj názor, ale aby ji zároveň ti správní chlapi, které doufám v životě potká, chtěli chránit a byli k ní galantní. Když vidím, jak ji lákají kočárky, šatičky a panenky, tak si říkám, že ženské energie je v ní spousta. Včetně toho, že se u ní projevuje talent urovnávat divočejší mužský svět.
Dokáže vzít oba svoje velké bratry za ruce, i když se zrovna o něco hádají. A co řeknu klukům o ženách? Učím je být opravdovými chlapy, včetně přirozené galantnosti. Zastávám dokonce názor, že mají mít kluci větší kapesné, aby mohli holky někam pozvat. Otázkou je, když tak občas pozoruju třeba slečny na ulici, jestli bude jednou pro ně k dispozici dostatek „princezen“, které si nechají podržet dveře, pomoct do kabátu, vzít tašku a nebudou to všechno považovat za osobní útok.
Jaké téma si Ester Janečková zvolila pro Kongres žen? A proč si nejvíce užila až poslední porod dcera Sáry? Přečtěte si v nové Vlastě 19/2013.