Klára Doležalová: Marek Eben je samostatná kapitola mého života

Co pro vás nový post znamená?

Samozřejmě, že je to v mé kariéře velká událost. Nebojím se říct moderátorský vrchol. V životě jsem vyzkoušela mnoho druhů moderování, ale tohle bude moje premiéra.

Jak probíhaly konkurzy? Kolik času jste strávila přípravou?

V mém případě šlo vlastně jen o simulaci opravdových zpráv, spolu s Karlem Voříškem. Vedení Primy mě zná a ví, co ode mě jako od moderátorky může očekávat. Vlastně to bylo poměrně osudové, protože jsem se po letech ocitla ve skoro stejné situaci… Tehdy se na Nově rozhodovalo, zda s Karlem bude moderovat Markéta Fialová, či já. Markétka tehdy zvítězila a mně to osud přihrál teď na Primě.

Vzpomenete si, co jste dělala ve chvíli, kdy vám volali, že se rozhodli pro vás?

Byla jsem doma a honila ječící dcerku, která mi utíkala a nechtěla se obléknout. Do tohoto bojového ringu mi bylo sděleno, že můj život se od teď mění…

Co říkáte na svého zprávařského parťáka Karla Voříška?

S Karlem jsme se už pracovně setkali, jen ne před kamerou. Jsem moc ráda, že můžu partneřit právě s ním. Je to inteligentní, galantní a noblesní člověk, který má obrovské zkušenosti. Co si přát víc?

Jak se před moderováním rozcvičujete?

Snažím se mluvit a přehnaně artikulovat, aby se rozhýbala mluvidla. Pravdou také je, že každá menší únava se na výslovnosti projeví, a to si my hlasoví profesionálové nesmíme dovolit. Mikrofon je navíc citlivý a každý šum hned odhalí.

Moderování zpráv je poskočením na další metu. Jste nervózní? Přece jen, je to „živák“, takže žádné repete není možné.

Živé vysílání s sebou vždy nese určitou nervozitu, nebo chcete-li trému. Důležité je umět s ní naložit tak, aby vás neparalyzovala. Přesto si troufnu tvrdit, že většina moderátorů řekne, že mají živáky raději. Je to větší adrenalin, vybičuje vás k větší koncentraci a často i k lepšímu výkonu. Naopak přetáčet něco tisíckrát vám sebere autentičnost a velmi to vyčerpá.

Svou moderátorskou kariéru jste odstartovala v roce 1994 v pořadu České televize O poklad Anežky České. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Tahle práce mě moc bavila. Cestovali jsme po hradech a zámcích a já si doplňovala spoustu znalostí. Také jsem se seznámila s desítkami nejlepších českých herců, kteří nám hráli historické postavy. Víte, já jsem ale tu velkou hodnotu Anežky pochopila až později. K nezaplacení jsou nejen zkušenosti s prací ve velkém štábu (běžně jsme točili na pět kamer), ale také spolupráce se zvučnými jmény televizních profesionálů. Každý z nich mi jako začátečníkovi něco předal a já jsem za to dnes vděčná. Ostatně devět let, po které jsem Anežku natáčela, je kus života, a nemůže vás to tedy neovlivnit.

V Anežce byl vaším partnerem ostřílený moderátor Marek Eben. Byl i vaším profesním rádcem?

Marek je samostatnou kapitolou. Díky spolupráci s ním jsem okamžitě zapadla mezi určitou úroveň moderátorů. Prakticky od prvního dne se mé moderátorské nabídky skládaly pouze z velmi noblesních a slavnostních společenských akcí, nikdy mě nikdo nezval na moderování na diskotékách a podobně. Tím nechci říci, že mám něco proti těmto akcím, ale já tak mohla moderovat akce velmi prestižního rázu – na Hradě, ve velkých sálech, koncerty v Rudolfinu, festivaly… Marek pro mě byl vždycky velkou inspirací, opisovat od něj ale nejde. Na pódiu jste stejně vždycky jen sami za sebe.

Pocházíte z umělecké rodiny. Váš otec je operní pěvec, matka houslistka. Proč jste se nakonec rozhodla pro herecké, a ne pěvecké povolání?

V určitou dobu jsem nabyla přesvědčení, že můj hlas není zas takový materiál, abych mohla jít v tátových šlépějích. Myslela jsem, že jako herečka budu mít větší uplatnění. Nakonec se všechno ale dalo ještě jiným směrem a já se té cestě nebránila.

Váš muž Miodrag Maksimovič je Srb. Jakým jazykem spolu mluvíte doma?

Používáme oba jazyky. Velmi často prostě ten, který je nám nejbližší – takže manžel na mě srbsky a já na něj česky. Pak ještě záleží, kde zrovna jsme. Po jisté době v Chorvatsku či Srbsku přecházím i já do srbochorvatštiny.

Kolik řečí ovládáte?

Mohlo by to být lepší, to je fakt, ale jinak si myslím, že s jazyky problém nemám. Jen čím jsem starší, tím hůř se mi samozřejmě učí. Pomáhá mi, že jsem komunikativní typ a že mám snahu se s lidmi domluvit – jakoukoliv řečí. Takže se domluvím velmi dobře srbochorvatsky a anglicky. Trochu jsem pozapomněla němčinu, ve které jsem kdysi také bývala lepší. Pasivně pak ještě rusky.

Váš manžel je kvůli práci často v zahraničí. Jak trávíte čas bez něj?

Naštěstí jezdí jen na krátké cesty, takže nejsme nikdy moc dlouho odloučeni. Já mám ale spoustu práce kolem dětí a domu. Navíc mám jednu „úchylku“ – neustále vymýšlím nové věci do domu. Je to takové moje hobby.

Vozí vám a vašim dcerám ze svých cest dárky?

Holkám vždycky přiveze nějakou hračku. Jinak můj muž má rád módu a oblékání a často vozí i mně hadříky, které ho na cestě zaujmou.

Proč dala Klára Doležalová před lety sbohem kariéře modelky? A proč nechtěla, aby se její děti vydaly do showbusinessu? Celý rozhovor s ní si přečtěte v nové Vlastě 26/2013.