Mohlo by vás zajímat
Jaký jste měl pocit po svém prvním živém televizním vysílání?
Nabídka přišla v roce 2006, kdy si mě vedení Primy našlo na stránkách Radiožurnálu. Prošel jsem dvěma koly konkurzu a plácli jsme si. Hlavou se mi honilo, že nesmím udělat ostudu hlavně šéfovi Janu Pokornému a Radiožurnálu obecně. Zbytek byla trochu nervozita z nového prostředí. Ale zvykl jsem si rychle.
Do povědomí širší veřejnosti jste se dostal díky Primě. Co vám působení v této televizi dalo po lidské stránce?
Hlavně lekci z mezilidských vztahů a charakterů. Víte, já nejsem moc konfliktní typ a myslím si, že umím s lidmi vycházet. Jediné, co nesnesu, jsou podrazy, intriky a lež. Za patnáct let v různých médiích se mi potvrdilo podezření, že mám asi problém vyjít s ambiciózními manažerkami. S šéfy jsem si to uměl pokaždé vyříkat. Dohody platily, dokázali jsme diskutovat a každý v něčem ustoupit. A řekli jsme si věci na rovinu. Tohle mi u dam ve vedoucích pozicích zatím jaksi chybělo. Stejně jako nadhled a elegance, což u žen obdivuju.
A nyní naopak, co vám televize vzala?
Soukromí. Ale s tím jsem počítal.
Když jste podepsal na Primě výpověď, cítil jste úlevu, nebo spíš vztek?
Úlevu. Deset dní předtím jsem byl na předem nahlášené dovolené a mezitím se tu v bulváru rozjela kampaň plná nesmyslů o mém zmizení, požadavcích, agentech atd. Mohl jsem na to reagovat ze zahraničí a kazit si jedinou dovolenou po dlouhé době. Ale nestálo mi to za to. Dopředu bylo jasné, kam to směřuje a proč. Po návratu do Česka jsem měl dle platné smlouvy nárok nastoupit do práce. Jenže domáhat se vstupu do televize a dělat kolem toho další divadlo? Podepsal jsem dohodu, dostal odstupné a šel.
Když prožíváte období, kdy vám není zrovna do zpěvu, s kým se v takových chvílích dělíte o své pocity?
S mým Martinem (Jiřího životní partner – pozn. red.), našimi rodinami a skutečnými přáteli. Když vedle sebe máte toho pravého člověka, dokážete se nad spoustu věcí povznést a tolik je neřešit. Mám obrovské štěstí, že jsem takového člověka našel.
Prozradíte, jak jste se seznámili?
Narazili jsme na sebe právě v době, kdy jsem si v soukromí procházel zatím nejtěžším obdobím. Přátelé mě chtěli přivést na jiné myšlenky a vzali mě do baru. Strašně moc se mi tehdy nechtělo a byl jsem hodně protivný. I na něj, když se přitočil a měl připité řeči. Dost jsem ho odbyl, a když se vzpamatoval, přinesl mi pití a sobě jen obyčejnou vodu, aby vystřízlivěl. A to bylo ono. Poprvé jsem si začal všímat jeho vlastností. Je to neuvěřitelně čistý a poctivý člověk.
Věříte, že je vaší osudovou láskou?
Ano.
Nepřemýšleli jste o uzavření registrovaného partnerství?
Přemýšleli. Jen nás k tomu zatím nic nenutí. Bereme to spíš jako gesto. A je pravda, že já se trochu bojím, že si v tu chvíli začne být člověk partnerem moc jistý a časem ho přestane překvapovat. Když víte, že vám ten druhý může kdykoli odejít, víc se snažíte.
Co je podle vás nejdůležitější atribut toho, aby partnerský vztah fungoval?
Ona ta tolerance má něco do sebe. (smích) A jak jsem naznačil, člověk si nesmí nikdy začít myslet, že je to do bačkor. Došlo mi to, když jsem se kdysi rozcházel po osmi letech. Teď finišujeme s Martinem první pětiletku a zatím dobrý.
Jak vás Martin hodnotí, když se objevíte na obrazovce?
Když někdy mluvím moc rychle, dozvím se to. Když vypadám divně, slyším to taky. Umí pochválit, ale nemaže mi med kolem pusy.
Jakou činností se nejlépe odreagujete?
Během zelenou Stromovkou, čtením, jízdou autem, pojídáním ovocné zmrzliny a usínáním u Cimrmanů.
Kde a s kým nejraději trávíte svůj volný čas?
Kdekoliv, s těmi nejbližšími. Není jich zase tolik, abych na ně čas neměl.
Pokud by se vám nepodařilo splnit si svůj sen a pracovat v médiích, kde bychom vás s největší pravděpodobností dnes zastihli?
Asi v rodinné firmě, která vybavuje interiéry na klíč.
Řekl byste o sobě, že jste šťastný?
Jsem zdravý, mám práci, která mě baví, a člověka, na kterém mi záleží. Takže šťastný jsem.