Ve čtrnácti letech jste udělala zkoušky na konzervatoř a vydala se do Prahy. Musela jste si to doma složitě prosazovat?
Právě že vůbec ne. O Praze rozhodla máma. Mohla jsem jít do Ostravy, ale ona řekla, že když už, tak je lepší být co nejblíž místu, kde se v branži něco děje. Ve čtrnácti jsem si sbalila kufry a šupajdila do Prahy na internát.
Nemyslím, že je na světě moc maminek, které by tohle umožnily čtrnáctileté dceři. Spíš převažují ty, které děti drží alespoň poblíž hnízda, když ne rovnou pořád v něm.
Moje máma je ohromně silná osobnost, má vystudovanou dětskou psychologii a uměla se mnou dobře pracovat. A že to nebylo jednoduchý, protože jsem typický beran. Prudká, netrpělivá, trkám proti zdi. Ale na druhou stranu jsem zase rovná, upřímná a pravdomluvná. Myslím, že máma stejně tušila, že mě doma neudrží. Nastupovala u mě brutální puberta a bylo lepší vypustit mě z hnízda. Až dneska mi dochází, že jsem ty první roky v Praze přežila jen díky zdravému základu. Fakt, že jsem vyrůstala v láskyplném prostředí úplné rodiny – vždyť rodiče jsou spolu dnes nějakých dvaačtyřicet let! –, byl pro můj život naprosto zásadní.
V oblíbené hře Františka Ringo
Čecha Dívčí válka jako Kazi. Při představení Proutník pod
pantoflem v Divadle Na Fidlovačce
se prý „nasmějete do zásoby“.
Další zlom jste zažila ve chvíli, kdy vás v šestém ročníku vylili z konzervatoře. Jak to probíhalo?
Nelze zapomenout. Nesmrtelná scénka na ředitelství školy, kde jsem místo proseb o setrvání na studiích po hádce s panem ředitelem roztrhala papír, který jsem měla podepsat, a odkráčela středem. V té době už jsem si vydělávala na tu dobu velké peníze, starala se jen sama o sebe a byla totálně namachrovaná. Jela jsem podle vzorce – mistr světa amoleta a svět patří mně. Zpětně chápu, proč jsem rebelovala, ale dneska mi ta revolta přijde optikou dospělého člověka legrační a zbytečná. Na druhou stranu… Kdy jindy dělat takový boty a učit se žít než ve dvaceti? Když děláte blbosti ve čtyřiceti, má to daleko horší následky.
Střih a o dva roky později sedíte v letadle do Ameriky, abyste unikla drogové závislosti.
Naši měli veliký štěstí, že jsem tehdy nebydlela s nimi doma. Nestáli před otázkou, před kterou stojí mraky rodičů – jestli vykopnout dítě z domu, nebo ne. Je to strašně těžký vydržet, ale jakmile dítě vykopnete, ztratíte kontakt a ono půjde za těmi, se kterými drogy bere. Vždycky to berete s někým a pak jste v kontaktu jen s nimi. Spousta lidí třeba namítne: „Jenže on mi doma bere věci, krade peníze…“ No jo. Ale… To jsou pořád jen věci. A tady jde přece hlavně o člověka, to je jediné, na čem záleží.
Takže zpátky k tomu letadlu do New Yorku, které jste zmínila.
Na to jsem si sedla sama ve chvíli, kdy jsem se jednoho krásnýho dne „probrala“. To je to vynoření se z bažin, kdy si vzpomenete na zdravý základ z rodiny, a zafunguje pud sebezáchovy. Sama sobě jsem řekla: „Co blázníš? Hrabe ti? Co to je? Chceš skončit v pětadvaceti v márnici?“ A nasedla jsem do toho letadla za oceán, abych byla dostatečně daleko od zdejšího života a vlivů. Ameriku jsem zvolila záměrně, abych se nemohla stopem vrátit, kdyby se mi tam nelíbilo. Vzhledem k tomu, že jsem kdysi sjezdila stopem celou Evropu, tak jsem věděla, že by se to mohlo lehce stát. A to jsem nepotřebovala.
Sandra tvrdí, že není žádná krasava. My ale tvrdíme, že
čím je starší, tím je přinejmenším zajímavější. A na tom se
výjimečně shodli muži i ženy přítomní jejímu focení. S tatínkem, hudebníkem
Richardem Pogodou na výstavě
k 80. narozeninám Jiřího
Suchého v Moravském
divadle Olomouc.
Můžeme projít seznam povolání, která jste vykonávala, a vy mi řeknete, co vám zůstalo do života? Třem chlapcům jste dělala au-pair.
Výborná antikoncepce! Díky zkušenosti s americkými dětmi mi dodnes netikají biologické hodiny. A když jsem pak hlídala děti i tady v Čechách, došlo mi, že americká výchova zn. žádný mantinely dorazila i k nám. Nic dobrýho v tom nevidím.
Pak tu máme pekárnu.
Jsem ráda, že se dneska zase můžu na pečivo podívat. Nechtějte vědět podrobnosti.
Úklid.
Ano, teď ovšem kovářova kobyla chodí bosa. Tolik jsem se v životě nauklízela cizích domácností, že v té mojí momentálně pořádek opravdu moc není.
Barmanka.
To mi šlo, je to hlavně o komunikaci. Baví mě lidi pozorovat, dokonce i ty, kteří mě štvou a nejsou zrovna moje krevní skupina. Zajímá mě, jak se chovají, jak fungují, co říkají.
Seriál Helena se točí
podle amerického sitcomu
Roseanne.
Dál jste pracovala jako produkční, když se chystaly ceny Český lev. Zblízka jste se tedy dostala zpátky k hereckému prostředí.
Bylo pro mě hodně poučné jednat s některými „hvězdami“, které se chovaly jako hollywoodské star, a přitom kdyby je člověk vyvezl přes hranice (a to kterýmkoliv směrem), tak po nich neštěkne ani pes. Dneska jsem sama v pozici, že mě lidi poznávají. Dalo by se říct, že jsem známá, ale chovám se pořád stejně. Jediný rozdíl asi je, že když se vracím zmatlaná domů z mejdanu, tak nejedu noční tramvají, ale taxíkem. Jakmile se někdo potentočkuje sám ze sebe, má podle mě problém s egem a nemá všech pět pohromadě. A když se to stane někomu, komu je padesát, je to ještě navrch legrační.
Jak se Sandře podařilo nastartovat vlastní hereckou kariéru? Co nejhoršího řekla matce a jak se stalo, že se jejich vztah urovnal do momentální idylky? Přečtěte si v nové Vlastě 29/2013.