Mohlo by vás zajímat
To trochu přeháním, s tou králíkárnou. Ale skutečně ji na své farmě má, aby si mohly králíčky prohlížet děti, pro které je to vzácnost. Králíkárna stojí ve stájích plných koní, nad jejichž hlavami se proletují vlaštovky. Teď odpoledne jsou koně na pastvě, stejně jako oslíci, stádo koz a ovcí a krávy. Z různých stran je okukují děti, pokud si zrovna nehrají na keltském hradě nebo pod zmenšeninou hory Blaník.
Ještě jsem to neřekla? Farma Miloše Zapletala se totiž jmenuje taky Blaník a logicky ji najdete nedaleko této hory. Jsou tady taky dva hotýlky a restaurace. Jestli vám to zní jako megapodnik, nebojte, není. Je to klasický statek, který se malému Miloškovi líbil už tehdy, když do vesničky Ostrov jezdil na prázdniny.
„Z dětství si pamatuji statek blízko domu prarodičů, kam jsem se chodil dívat na koně a pomáhat. Kolem roku 1950 ho komunisté znárodnili a majitele vyhnali. Poté jsem přes plot sledoval, jak statek devastovalo místní JZD. Po restitucích jsem ho koupil v katastrofálním stavu od vnuka původního majitele.“
A to jste věděl hned, že chcete místo pro rodiny s dětmi?
V roce 2000, kdy jsem statek s třiceti hektary polí kupoval, jsem neměl představu. Pouze jsem ho chtěl zachránit. Chystal jsem se chovat koně, postupně jsme však se syny, kteří jsou spolumajiteli, přicházeli k tomu, že je to málo. Podle zkušeností svých vnoučat jsem zjistil, že je u nás málo míst, kde mohou trávit čas rodiny s dětmi.
Snažíme se tuto díru vyplnit a využíváme místní specialitu, což je Blaník s rytíři a bájemi. Proto jsme vybudovali Blaníček s tajemnou jeskyňkou a podzemní chodbou do Blaníku. Děti hledají Blanický poklad anebo hrají Blanický desetiboj.
Jakou vlastně máte původně profesi?
Projektant, ale brzy jsem od toho utekl. Pak jsem nedokončil fakultu novinařiny na Univerzitě Karlově, protože mi studium překazil rok 1968. Odešel jsem z Československého rozhlasu a šel pracovat na volnou nohu jako manažer Marie Rottrové, Olympicu a dalších. Také jsem byl scenáristou, třeba Divadélka pod věží nebo Manéže Bolka Polívky.
V osmdesátých letech jsem potom díky svému privátnímu učiteli Jaroslavu Dietlovi, který mě doporučil, pracoval jako dramaturg Paláce kultury a sportu Vítkovice v Ostravě. Mým úkolem bylo vymýšlet projekty pro velké auditorium. Tak jsem dospěl k pořádání Miss Československa, což v té době bylo zakázáno. Podařilo se mi ji zorganizovat, získat souhlasy úřadů a kontakty na světové soutěže. Po revoluci přešla Miss pod moji tehdejší firmu.
Děti si můžou půjčit pruty a na dvorku chytat v rybníčku ryby. Tedy „jako“. 
Proč jste se jí už vzdal?
V projektu Miss ČR jsem udělal vše, co umím. Také jsem pochopil, že začíná upadat kvůli přesycenosti soutěžemi krásy. Dostal jsem se do věku, kdy jsem si chtěl splnit dávný sen – žít v místě, kde jsem vyrůstal, a zanechat po sobě něco, co tu zůstane.
Máte ještě ze své showbyznysové éry přátele, které rád vidíte?
Je jich hodně. Pravidelně za mnou jezdí Bolek Polívka, Petr a Marta Jandovi, Taťána Kuchařová, Lucie Bílá, Jiří a Jana Adamcovi, Marie Rottrová. Především kamarádi. Občas sem zajedou i další, ale nechci je jmenovat a využívat jejich slávy.
Nechybí vám showbyznys?
Kdysi jsme s mojí současnou ženou mnoho měsíců připravovali Manéž, Miss ČR nebo další projekty. Když potom program skončil, vnímali jsme potlesk jako odměnu. Dnes už sice takový potlesk neslýcháme, ale denně vidíme spokojené hosty. *