Iva Kubelková: Děti jsou naši učitelé

V létě vzala novou práci, uvádí společenský týdeník Top Star Magazín na Primě. Jako každá maminka tak musela se zaměstnáním skloubit péči o dvě dcery, školačku Natálku a teprve čtyřletou Karolínku.

Kdy vám naposledy přišlo, že nic nestíháte?

Právě teď.

Vypadáte vždycky tak upraveně a krásně... Utíká vám někdy také oko na punčoše?

To je tím, že mě vždy vidíte na fotkách z nějaké akce, které jsou trochu vzdálené realitě všedního dne.

Kdy jste měla následující pocity, které zažívá téměř denně skoro každá z nás? Začínám klasickým: „Nemám co na sebe.“

Asi tak před deseti minutami, kdy jsem řešila, co si vezmu na moderování akce v Hradci Králové.

„Podpatky si nevezmu, celý den v nich nevydržím.“

To řeším vždy, když mám celý den nějaké zařizování. V soukromí většinou nosím tenisky.

„Co budu dnes vařit k večeři?“

To mě nijak netrápí, pokaždé se něco vymyslí.

„Líbím se mu ještě?“

Kdybych si kladla tuto otázku, znamenalo by to, že jsem na pochybách. Zatím mi partner dává jistotu. Takže to neřeším.

„Vejdu se do těch džínů?“

To už člověk odhadne od oka a podle vlastního pocitu. Když vím, že se do nich nevejdu, tak do nich nelezu.

„Radši bych si četla.“

To si zas tak často neříkám. Nelituji ničeho, co dělám.

Pozorovala jsem vás na jedné akci a jste snad první modelka, kterou jsem viděla skutečně sníst dort, a ne jen do něj dloubnout lžičkou...

To bude asi tím, že modeling už nedělám. Mám ráda netradiční sladkosti, na kterých je vidět, že si s nimi dal někdo velkou práci.

Ale steak byste si nedala, že ne?

Ne. To byste mě mohla pozorovat, jak dlouho byste chtěla. (Iva je už řadu let vegetariánka, pozn. aut.)

Dokážete si říct o pomoc, když nestíháte? A do jaké míry by se měl do kolotoče kolem dětí a domácnosti zapojit muž?

Jasně, že si řeknu partnerovi. Ani není potřeba si říkat, on je úžasně empatický a většinou sám vidí, že potřebuji pomoc. Ale my si pomáháme tak nějak automaticky stále. Myslím, že to, do jaké míry se muž zapojuje do domácnosti a do péče o děti, svědčí nejen o jeho časové flexibilitě, ale také o míře přirozené inteligence.

Se svým partnerem žijete od pětadvaceti let. Proč jste právě jemu dala přednost před ostatními muži?

Myslím, že nejde ani tak o výjimečnost jednotlivce, i když on je velmi výjimečný. (úsměv) Jde o to, jak rezonují mezi sebou naše duše a těla. Jde vždy o spojení dvou energií, které spolu musí ladit. Cítím, že se ve skutečnosti známe už hodně dlouho. Mám vedle něj pocit jistoty a domova. A pokud vás zajímají takové ty běžné lidské vlastnosti, tak je empatický, citlivý, praktický a vtipný, má velké charisma, to ví každý, kdo ho zná. A má hezké nohy. (úsměv)

První okamžik, kdy jste se viděli?

Když mi bylo šestnáct.

Narodila se vám dvě děvčátka. Do jaké míry v nich poznáváte samu sebe?

Často. Ale spíš se obdivuji tomu, jak to ta příroda umí skvěle namíchat, že mají něco z obou.

Co jste ve výchově převzala od svých rodičů a jak se vám povedlo sladit výchovné principy s partnerem? Nad čím jste si třeba řekla: Tak tohle já nikdy dělat nebudu?

Je pravda, že když něco říkám dětem, občas slyším svoje rodiče. Někdy se mi to líbí, někdy ne. S partnerem se v přístupu k dětem shodujeme. Nic se nemá přehánět. Jsme liberální, ale nastavujeme hranice. Co nikdy neděláme, to je fyzické trestání dětí. Takže žádné na zadek, přes ručičky a tak. To u nás neexistuje. Jinak je těžké něco definovat a škatulkovat v souvislosti s výchovou. Záleží pokaždé na situaci a věku dítěte, na jeho kapacitě mozkové i citové. A také hodně na vašem rozpoložení. Když je rodič sám dobře naladěný a vyrovnaný, tak i dítěti jde mnoho věcí snadněji. Ale takový ideální stav samozřejmě nejde udržet neustále. Jsme jen lidi. Takže to chce nedávat si předsevzetí a spíše mít velkou sebereflexi. Vždyť děti jsou naši učitelé!

Jak Iva snáší titul "bývalá Jaromíra Jágra"? Co nejdůležitějšího řekne svým dcerám o mužích a o lásce? A jak se jí stárne? Přečtěte si v nové Vlastě 38/2013.