Josef Formánek: Spisovatel zužitkuje i to špatné, co se mu přihodí

Předpokládám, že jste se nestal alkoholikem proto, abyste měl o čem psát. Jak se to stalo?

Prostě jsem byl zvyklý psát své knihy tak, že jsem si ráno sednul, dal si cigaretu – a skleničku dobré whisky. No a jednoho dne jsem zjistil, že bez ní nejsem schopen fungovat. Musel jsem se napít už i po ránu. Nakonec to došlo tak daleko, že už jsem nemohl být bez alkoholu ani s ním. Bylo mi jasné, že mi s tím musí někdo pomoct. Nejdřív jsem z toho byl přepadlý, v léčebně mě dostihly pocity viny a zmaru, i takový stud, že jsem alkoholik. Říkal jsem si, kam jsem se to proboha dopracoval. Ale spisovatel nakonec zužitkuje i to špatné, co se mu v životě přihodí. Takže když zažívám nepříjemné věci, nehartusím, protože vím, že se to může hodit. I to negativní je zajímavé, ačkoli většina lidí by si třeba zrovna tuhle zkušenost raději odpustila. Ale co bych neudělal pro své čtenáře!

Psal jste už v léčebně?


Dělal jsem si poznámky, a když jsem se vrátil, sepsal jsem všechno během pár dní. Ani jsem se nenadál a knížka byla hotová. Psala se úplně sama, protože jsem byl plný příběhů, které jsem během svého pobytu nasbíral. Jsou to osudy čtyř kamarádů, kteří se potkají na tomhle zvláštním místě a prožívají spolu humorné historky. Možná to zní divně, humor v takovéto situaci, ale vlastně je to asi moje dosud nejhumornější knížka – i když opět drsná, jak je u Formánka zvykem. Protože člověk tady má samozřejmě i spoustu zážitků často na hraně života a smrti.

Alkoholismus lidé spíš skrývají, nebál jste se to na sebe „prásknout“?

Naopak – já mám z alkoholismu ohromný strach. Abstinujícího alkoholika totiž dělí od skutečného alkoholika jediná sklenička. Nesmím si ani cucnout. A právě proto jsem to musel vykřičet do světa. Sám sebe jsem se tak bál, toho, že třeba nemám tolik pevné vůle, že jsem to potřeboval říct veřejně. Aby to o mně celý svět věděl a mně bylo minimálně trapně, kdybych to nedodržel. Tomu se říká samurajský slib – když ho člověk nedodrží, spáchá harakiri. Vlastně jsem rád, že jsem mohl takhle zneužít svoje povolání k tomu, aby mi to pomohlo udržet se naživu jako abstinující člověk.


Jak dlouho jste byl v léčebně?

Tři a půl měsíce.


Co vám nejvíc ulpělo v paměti?

Představte si, že sestřička může chlapa v mém věku buzerovat, že špatně vytřel povahu a že dostane černý puntík – z toho samozřejmě plyne spousta humorných situací. Jasně, že to ve skutečnosti vůbec není legrace. Ale člověk přece nemůže být pořád smutný. Když je něco směšné, tak se zasměje i v protialkoholní léčebně. Ovšemže nastanou i momenty, kdy je člověku smutno, někomu je zle, dostane infarkt, vidíš konce jiných alkoholiků, kteří mají delirium tremens. To není do smíchu nikomu. 
Jak člověk vlastně zjistí, že je alkoholik?
 Jednoho dne se vzbudí a docvakne mu, že bez pití nemůže fungovat. Klepou se mu ruce, a když si nedá skleničku, není ničeho schopen. A uvědomí si, že to není normální. Závislost je takový černý drak, který jakmile se jednou zrodí, už ho má člověk v sobě napořád. A tím jak pije, živí ho a on v něm roste jako vetřelec. Na začátku jsem si říkal, že se z toho dostanu sám. Zkoušel jsem to mockrát, ale nikdy jsem to nedokázal. Pak jsem si dělal legraci, bagatelizoval jsem to. Ale jednoho dne mi došlo, jak je to se mnou vážné. A bylo. Když jsem přijel do léčebny, dostal jsem dokonce epileptický alkoholický záchvat, což se nikdy předtím nestalo.

Souviselo rozhodnutí jít se léčit s tím, že máte malé dítě?

To byl tak silný pocit vlastního ohrožení, že nebylo jiné cesty, i bez jiných motivů. Když se mi narodila druhá dcera, byl jsem už závislý. A závislý člověk podřizuje všechno jenom tomu, aby měl přísun své drogy, teprve pak je to ostatní. Už jsem toho černého draka měl v sobě.


Jak prožívala vaši závislost rodina?

Manželka mi prostě řekla, že jestli
to nedokážu sám, musím do léčebny. Naštěstí jsem se tam nechal zavřít dřív, než vznikly nenávratné škody na vztazích. Ono to moje pití bylo takové nevinné. Já jsem si psal, pokuřoval – a popíjel. Nikde jsem se nepotácel, nedělal nepřístojnosti.

Taková zkušenost člověka určitě změní – změnila vási jako spisovatele?


Mí čtenáři říkají, že ať píšu věci temné, nebo veselé, kratší, nebo delší, vždycky je to zkrátka Formánek. A já doufám, že to tak zůstane. Ale už nejsem luštitel života, nehledám odpovědi. Spíš než abych věci rozebíral, jenom na ně ukazuju a nechávám to luštění na čtenářích. Moje psaní je tentokrát určitě míň emotivní, chladnější, věcnější. Je to trochu jiné. Ale to je dobře, stejné věci nudí. A doufám, že to bude stejně překvapivé pro čtenáře, jako to bylo pro mě.


Jak by měl čtenář vůbec tuhle knihu brát?


Jako memento, u kterého zažije něco veselého i drsného. Myslím, že skoro každá česká rodina má ve svém zákulisí nějakého alkoholika, takže se může hodit něco o tom vědět. A rozhodně bych ji doporučoval každému, kdo i jen koketuje s myšlenkou, že má s pitím problém.