Marie Tomsová: Sametová revoluce mi dala svobodu a syna

Vy jste v roce 1989 bydleli s manželem přímo v Mikulandské ulici, hned vedle Národní třídy, jak jste prožívali 17. listopad?

Ten den jsem byla v porodnici, ale odpoledne mě pustili, že se ještě nic neděje. V šest hodin večer u nás byl kamarád a já za ním zapomněla zamknout. Díky tomu zůstal náš dům jako jeden z mála v Mikulandské ulici otevřený. Kolem půl osmé jsem ze dvora zaslechla podivný hluk. Vyhlédnu z okna a vidím dvorek plný lidí, kteří pobíhají sem a tam a snaží se přelézt přes zídky.

Vy jste tušila, co se děje?

Měla jsem puštěný Hlas Ameriky, který už o dění v Praze informoval. Kromě toho mi volal přítel Jarky Kretschmerové z nedaleké Ypsilonky, ať za žádnou cenu nechodím ven. Vzápětí u dveří zazvonili dva známí, kteří se k nám šli schovat najisto. Tak jsem na ty bezradné a zoufalé lidi na dvoře zavolala z okna, ať jdou k nám, a nechala dveře otevřené. Paradoxně se všichni zuli, takže za chvíli tam byla strašná halda bot. Se známými jsem probírala situaci v kuchyni, pak jsem nesla do pokoje čaj a vytřeštila jsem oči, protože tam bylo snad šedesát lidí! Náš pokoj měřil 45 metrů čtverečních a byl zaplněný do posledního místečka. Někteří byli opravdu zmlácení, a všichni bez výjimky v obrovském šoku. Pak volala sousedka, která pracovala přímo na Národní třídě a koukala z okna, že už je to čisté a můžou jít domů, takže po jedenácté všichni odešli.

Kde byl váš manžel?
Nejdřív na demonstraci na Albertově a pak šel hrát zápas v basketu, který jako obvykle s kamarády hodnotili v nedalekém hotýlku v Černé ulici. Vůbec netušili, co se odehrává za rohem. Vrátil se do bytu plného demonstrantů a pak jsme se spolu šli podívat na Národní. Byly tam všude poházené boty, cáry oblečení, svíčky... Bylo to hrozné.

Co na to říkalo miminko?
V úterý mě manžel odvezl do porodnice a syn se narodil přesně ve chvíli, kdy Marta Kubišová zpívala na Václavském náměstí Modlitbu. Byla jsem strašně šťastná, i když trošku mne mrzelo, že ty dvě události mi splynuly v jednu...

Měla jste zprávy o tom, co se v té době dělo v televizi?

Samozřejmě jsem byla v kontaktu s kolegyněmi, ale nejdůležitější pro mne bylo dítě. Když v neděli večer Anna Wetlinská vystoupila v černém, bylo nám jasné, že se hnuly ledy. Druhý den po porodu za mnou přijel tajně štáb Videožurnálu natočit svědectví pro vyšetřovací komisi, které jsem začala slovy: „Včera se mi narodil syn a doufám, že nikdy nezažije to, co ty děti na Národní.“ Ale filmaři tohle vystřihli, takže když ten šot pak promítali všude možně (já ho viděla pár dní nato ve výloze obchodu), nikdo netušil, proč jsem v nemocničním županu. U nás doma byla ve středu večer půlka Ypsilonky, přiběhl tam Martin Dejdar s tím, že je zle a že armáda stojí před Prahou. Potom jsem v porodnici na lékařském pokoji sledovala Štěpánův projev v ČKD, kde ho dělníci vypískali. A v sobotu už následovala první obrovská manifestace na Letné, kterou jsem viděla aspoň v televizi a byl to pro mě ohromný zážitek plný euforie, umocněné narozením vytouženého dítěte. (V roce 1980 zemřel Tomsovým v pěti měsících prvorozený syn na syndrom náhlého úmrtí kojence, pozn. red.)

Jak jste prožívala následující měsíce?
Hekticky, protože šestnáct měsíců poté se mi jako zázrakem narodil další syn. Takže v devětatřiceti letech jsem měla dvě malinké děti a pocit, že jedu v rychlíku a nemůžu vystoupit...

Za jak dlouho jste se vrátila do práce?
Chtěla jsem být na mateřské co nejdéle, ale nešlo to, protože jsem měla stálý úvazek v televizi. Zkusila jsem naplno pracovat rok, ale nedalo se to zvládnout. Dala jsem tedy výpověď a nabídla televizi externí spolupráci. Jenže zákon tehdy povoloval externistům sloužit jen dopoledne. To jsem z časových důvodů nemohla akceptovat. Přišlo mi šílené, že po devatenácti letech mi nejsou ochotni vyjít vstříc. Dostala jsem dopis, že jsem nerentabilní a televize se mnou ukončuje spolupráci. Tehdejší přístup ČT hodně připomínal staré způsoby, dodnes mě mrzí a mám z něj nepříjemný pocit.

Co jste pak dělala, čím jste se živila?
Ještě předtím všechny televizní hlasatelky oslovil Michael Fleischman. Nabídl nám pořad v rádiu Frekvence 1. Vznikl Dámský klub a bylo to senzační! Dodnes se jako členky klubu setkáváme a před pár dny jsme pokřtily náš jubilejní, už dvacátý kalendář. Byly to pionýrské doby, zkoušely jsme si spoustu věcí. Moderovaly jsme ve dvou a musely jsme se mnohé naučit, slyšet sebe, neskákat si do řeči, poslouchat, co říká host, reagovat na jeho myšlenky... Ale měly jsme tehdy absolutní svobodu, byla to nádherná doba, na kterou všechny rády vzpomínáme. Pak přišla Prima jízda, téměř každý den čtyřhodinový blok nejrůznějších témat a rozhovorů v přímém televizním přenosu. Dvěma slovy – vynikající škola!

Takže přesně v duchu hesla „všechno zlé je k něčemu dobré“. Něco nového jste se také naučila. Povolání televizní hlasatelky nebylo příliš tvůrčí…
Není to tak úplně pravda, to byla všeobecně vžitá představa o práci hlasatelů. Byly doby, kdy jsme měli velký prostor v tom, jak prezentovat ohlášení, mohli jsme si nosit rekvizity, ozvláštnit text, přehled pořadů jsme si psali sami... Vůbec to nebylo tak, že bychom museli říkat slovo od slova, co nám někdo napsal. My jsme nebyli političtí hlasatelé, uváděli jsme programy, večerníčky a nespadali jsme pod ostře sledované zpravodajství. Dodnes spousta lidí tvrdí, že každý, kdo pracoval v televizi na nějakém významnějším místě, musel být ve straně. Tak to nebylo. Já jsem v KSČ nikdy nebyla, i když mě lákali několikrát. Vždy jsem to – i s manželovou právnickou pomocí – ale nějak uhrála.

Ale byla jste známá, populární... Nechybělo vám to potom?

Vůbec ne. Brala jsem to spíš jako újmu na soukromí. Můj manžel hrál basketbal a naši přátelé byli všichni ze sportovního prostředí, kdybych se mezi nimi chovala jako nějaká hvězda, neobstála bych. Byla jsem vždycky normální člověk a doufám, že stále jsem.


Jak vnímáte současné moderátory?

Někdy trpím. Jednak jako moderátor a jednak jako češtinář. Já jsem absolvovala v r. 1975 pětileté studium češtiny na filozofické fakulě – a musím říct, že to bylo velké plus pro to, abych obstála v televizi. Chápu, že v pořadech zaměřených na mladé a life style je to o něčem jiném. Ale my jsme v televizi prošli spoustou školení a kurzů, což už je v současné zajíkavě překotné době asi přežitek. Ale podle mne by to měli mít všichni. Rve mi to mnohdy uši, výslovnost, gramatické chyby... a vulgarismy. V té souvislosti mi to nedá, abych neokomentovala rozhovor s prezidentem z Lán. Poslouchala jsem to v autě a nevěřila svému sluchu. To je absolutní devalvace a degradace nejenom češtiny, ale kultury projevu a kultury národa jako takové!


Takže nesouhlasíte s tím, že publikum chce lidovost?

To je podle mého názoru úplně špatně. Média mají obrovskou moc a měla by dávat dobrý příklad –
a odkud by měl přijít než od prezidenta? Jenže když takhle promluví, pak to je pro mě šok. Nejsem puritánka, ale co je moc, to je příliš!


Máte recept, jak si i tak zachovat pozitivní přístup k životu?
Před pětadvaceti lety jsem byla nadšená, teď s mírnou skepsí dost často žasnu, co všechno je možné a přijatelné. Ale v mém věku už s tím asi mnoho nenadělám, ale i tak se snažím řídit jediným – nezačínat přestávat a nepřestávat začínat...