Aneta Langerová: Myšlenky mají sílu

Zábava 25. ledna 2015

Mluví tiše a působí plaše, ale tichá voda není ani náhodou. Za posledních jedenáct let má za sebou hodně odvážných kroků. Vyhrála obrovskou soutěž, aniž by jí sláva stoupla do hlavy, místo televizních estrád a muzikálů si vyšlapává cestu koncerty v menších klubech, od začátku věnuje energii charitě a před třicítkou zvládla říct nahlas, že její srdce nepatří muži. Vloni natočila svůj první film a nahrála novou desku, která vznikla v tichu šumavských lesů.

Když jsem ráno poslouchala vaši novou desku, dýchl na mě svobodný duch přírody. Bylo třeba odjet z města, aby mohla vzniknout taková atmosféra?


Ano, cítila jsem takovou potřebu. Měla jsem hodně koncertů a projektů, a na Šumavu jezdím kvůli oddechu docela pravidelně. A jednou jsem tam vzala i našeho klavíristu a producenta desky Jakuba Zitka. Začali jsme tam spolu jezdit čím dál častěji. Když jsme objevili místo, kterému se říká Na Radosti, byli jsme nadšení ještě víc. A od té chvíle jsme tam byli pečení vaření.


Název desky Na Radosti je optimistický, 
z desky mám náladu spíše melancholickou...


Je zajímavé poslouchat názory různých lidí. Často slýchám, že se lidem zdá deska moc optimistická na to, co se děje ve společnosti, a na druhou stranu mi jiní říkají to co vy, že z ní cítí melancholii. Moje písničky nejsou o tom, jak si člověk vyjde na procházku, kolem něj běhá radostně pejsek 
a potká někoho bezchybného, s nímž prožije zbytek života... Je v nich zamyšlení, a optimistické na nich je to, že mají východisko – smíření, nadhled, ironii. Jsou o normálním reálném životě, který není vždy jen veselý nebo smutný. Z naší tvorby doufám vymizely malichernosti.


Co je to za místo, Na Radosti?

Dnes už je to samota v lese, kde nikdo nežije, ale je tam cítit velmi silná energie. Postavil to kdysi jeden tiskař, kterému se podařilo zbohatnout. Nestavěl ale pro sebe. Kolem kostela vybudoval sirotčinec, kde se jeptišky staraly o opuštěné děti. Nápis Na Radosti zůstal. Víte, že se tam událo něco dobrého. V kostele vnímáte ducha lidí, kteří tam při každé nedělní mši hledali naději. Dřív byly kolem osady, ale ty se vyprázdnily, jakmile tu vzniklo hraniční pásmo, území nikoho.

Vaše práce se od většiny lidí dost liší, jen málokdo má takové štěstí, aby dělal to, co ho baví.


Nechci vyzdvihovat útrapy, ani hanit moji profesi. Tím, že dělám něco, co mě tak moc baví a naplňuje, nevnímám to jako práci. Vlastně je moje povinnost zpívat. Bez toho bych nepřežila, příliš se to ve mně rozvinulo.


Kdybyste ale přece jen měla pojmenovat útrapy – co by to bylo?


Nejhorší jsou na mé práci rozhodnutí, jak se angažovat nebo neangažovat ve veřejném životě. Vzít na sebe odpovědnost, že projekt, který podpořím nebo ve kterém vystoupím, je ten správný. Jinak je to opravdu krásná „práce“, když zrovna nepadáte únavou při natáčení desky.


Když říkáte, že s deskou je hodně dřiny, co to znamená?

Poslední rok jsme se setkávali každý den 
a od rána do noci jsme pracovali na jednotlivých písních. Každou jsme stokrát přetvořili, než jsme našli tu správnou formu. A v závěru musíte všechny ty dílky nějak spojit. Většina písniček byla naše autorská a já si jako autorka nepřipadám zrovna silná v kramflecích. Pořád ještě hledám cestu 
k vyjádření, a ta není vždycky jednoduchá. Ve výsledku se to nezdá, ale za jednou malou krabičkou s placatým CD je hodně hodin usilovné práce.

Pak jsou ale koncerty, které naopak nabíjejí, ne?


Ano, ale je třeba vstupovat na pódium už v dobré náladě. Nějak se nakopnout, abyste od první chvíle byli na té správné vlně, pak vás to nabije ještě víc. Začátek určuje koncert, jak u druhé třetí písničky na sebe s publikem začnete reagovat, takový bude celý večer. Někdy je to jako maraton, jste 
v půlce a pořád nic, jindy přijdete na jeviště a je 
to tam hned. Jsou různé způsoby, jak zvládnout začátek. Důležité je se uvolnit a přijímat vše tak, jak přichází. 


Vy ale nejste moc extrovert, musí být obtížné nepropadnout nervozitě.

Když dělám něco, v čem se cítím dobře, nemám se svojí povahou žádnou potíž. Introvert jsem spíš
 v komunikaci s lidmi, ale ne když zpívám. Teď jsem vystupovala několikrát s komorním triem a to bylo tak jiné, že jsem v sobě prolomila kus ledu a začala dělat při vystoupení občas legrácky a komunikovat 
s lidmi – tedy s posluchači – mnohem víc než dřív.

Jak velký rozdíl je, když hrajete v malém sále a když vás poslouchají tisíce hlav?


Je velký, zvlášť pokud nejste pop-rocková kapela, která strhne pětitisícový dav. Když přijíždím na festival a slyším z dálky dunění a vím, že tam budou samí kluci, trnu... vždycky si říkám, co já tam budu dělat? Ale už mi docela hodně lidí řeklo, že jim vyhovuje, jak se tam kombinuje divoký rock s písničkami. Nejdřív velká kapela, u které se řádí, a pak přijde někdo klidnější, kterého si poslechnete. Od té doby jezdím na festivaly s větší radostí. Osobně mám ale raději menší sály, tam je pro mě kontakt snazší.


K muzikantskému životu patří flámy. Marta Kubišová nedávno v rozhovoru říkala, že si večírků po představení nikdy moc neužila, co vy?


Když jsem unavená, jdu domů, když ne, jdu si to užít. I když ale jdu domů, spát nemůžu. Aspoň tři hodiny koukám do zdi.


Zajdete sama někdy na koncert, nebo máte muziky dost?


Asi bych jako zpěvačka měla vidět mnohem víc koncertů, než jsem zatím za svůj živost stihla. Moc často jinou hudbu nevyhledávám, ale to neznamená, že by mě nezajímala. Když mám kolem sebe muziky moc, radši mám ticho, když je zase ticha moc, zajdu si poslechnout něco zajímavého. Hodně ráda mám jazzové koncerty v Jazz Docku, tam hrají i zahraniční kapely. Už se mi mockrát stalo, že jsem tam viděla lidi, před kterými jsem
si sedla na zadek. Ráda zajdu do Rudolfina či Obecního domu na klasiku, z velkých koncertů mě naposledy nadchl Peter Gabriel...


Pokora k jiným, kteří umí víc, je ale docela správná věc, ne?


Ano, samozřejmě. Ale znáte to, když vidím někoho hodně dobrého, jsem v rozpacích. Když jsem byla na Wood Brothers, na kapele, která hraje americké country, ale způsobem... těžko se to popisuje, ale bylo to fantastické. Ve třech dokázali udělat neskutečnou atmosféru. Koupila jsem si jejich desku, a dokonce jsem si zašla pro podpis. Byla jsem z nich v absolutní euforii.

Vizitka

Aneta Langerová
• Narodila se v roce 1986, dětství strávila v Říčanech u Prahy. Od šesti let hraje na piano, v osmi letech přidala kytaru. Odmala zpívala ve sboru, ve čtrnácti už doprovázela rockovou skupinu a „seznámila“ se s elektrickou kytarou. Tehdy také poprvé zpívala před kamerou v pořadu Doremi.

 • V roce 2004 zvítězila v soutěži Česko hledá Superstar a vydala první sólové album.
• V roce 2010 odvážně odkryla své soukromí a lesbický vztah.

• Loni v listopadu vydala čtvrté studiové album Na Radosti. Písně z něj představí fanouškům na jarním turné, první koncerty se symbolicky uskuteční v jižních Čechách, kde našla inspiraci pro novou desku, a to 11. února
 v Městském divadle v Prachaticích.
 S koncerty projede Aneta celou republiku. Program turné najdete
 na www.langerovaaneta.cz/kalendar/.


S kým byste si ráda zazpívala a nenašla jste odvahu ho oslovit?


Spíš si na takové spolupráce v duchu myslím a někdy to vyjde. Můj sen byla třeba Marta Kubišová. Nic jsem neřekla nahlas, a ono se to splnilo. Potkaly jsme se jednou na koncertě pro Světlušku a pak mě ona sama pozvala na recitál a teď už spolu hrajeme druhým rokem představení Touha jménem Einodis. Potěšil mě Wabi Daněk svojí nabídkou, ať mu nazpívám na desku písničku Bílý šátek. Když jsem pak na křtu v Malostranské besedě stála za oponou, a poslouchala, jak zpívá Tam blízko Little Bighornu, slzela jsem. Bylo mi nádherně. Vyrostla jsem na jeho písničkách a splnil se mi tak sen, o kterém jsem ani nevěděla, že bych si ho mohla přát.


Takže vám funguje metoda silné myšlenky?

Když jsem byla malá holka, usínala jsem se sluchátky na uších a představovala jsem si, že jsem sama zpěvačka. Ale skutečnou ambici stát se jí, jsem vlastně neměla. Bylo mi hezky v té představě. Pak se organizuje soutěž Superstar, já se do ní dostanu, ačkoliv jsem absolutní introvert, a dokonce ji vyhraju. Asi ty myšlenky mají sílu.

Vaše vítězství tehdy kdekoho překvapilo – na rozdíl od těch kolem vás jste nedělala žádné ústupky. To byl vliv bratra?


Ten na to všechno koukal stejně vyděšeně jako já. Na začátku mi radil v tom, co bych měla zpívat. Nebo radil, spíš se mě ptal, co bych ráda zpívala, a když jsem řekla, že Alanis Morisette, podpořil mě. Ostatní zpívali Dvě malá křídla nebo jiné známé české hity a odrhovačky z rádia.

Říkala jste si tehdy často: Proboha, co tady dělám?


Pořád. Když projela kamera kolem mě, schovala jsem se za sloup, aby mě neviděla. Tak moc jsem se styděla. Strašně jsem se bála.

Většina z lidí, kteří v prvním kole Superstar byli s vámi, se chytila v muzikálové produkci. Vy jste se jí donedávna spíš vyhýbala.

Když jsme v soutěži měli muzikálový úkol, bylo to pro mě peklo. Navlékly na mě šíleně přezdobený kostým, stála jsem tak jak tvrdé y. Byl to zážitek, který mi muzikál dost otrávil. Touha jménem Einodis je spíš než muzikál komorní hudební drama, to je jiný příběh a baví mě. Zpočátku jsem s tím dobovým kostýmem měla potíž, ale ne kvůli šatům, ale kvůli účesu. Polovina vlasů byla mých, ale přidali mi k nim ještě dva velké bobky, takové typické drdoly, které Sidonie nosila. Když jsem se zahlédla v zrcadle, měla jsem dojem, že je to někdo jiný. Ale Marta Kubišová mi řekla: Klid, Anetko, moc ti to sluší, tak jsem si nakonec díky její podpoře zvykla i na tu hlavu.

Počítáte se mezi feministky?

Nepřipadám si tak, vnímám ženskou energii, ale spíš proto, že jsem sama žena. Chci ženský svět pochopit. Možná tím nahrazuji něco z dětství, kdy mi máma moc brzy chyběla, a objevovat to musím jinými cestami. Feminismus má mnoho podob, nejsem proti mužům, ale stojím na straně rovnoprávnosti. Těší mě, když je muž tak odvážný, že řekne – Na tohle nemám, ačkoliv se to od něj očekává. Nebát se předat silnější roli ve vztahu ženě taky není lehké.


Jste jedna z mála českých osobností veřejného života, která udělala coming out...

Dlouho jsem se vypořádávala s tím, proč bych o tom měla říkat cizím lidem. Své soukromí od té doby nekomentuji. Řekla jsem to podstatné a přineslo mi to svobodu. Mnoha jiným lidem to mohlo pomoct, šlo mi jen o podstatu. Nemusím nic skrývat, nemusím utíkat před lidmi a to je pro mě důležité. Láska k člověku je ošemetná, nejde jasně – alespoň v mém případě – říct, jestli je to tak nebo onak. Cítila jsem jen větší blízkost k ženám.