Začátkem října, kdy jsme se na rozhovoru domlouvaly, jste byla opět na cestách. Soukromě, nebo pracovně?
Byla jsem na naší mezinárodní valné hromadě, kde jsme kromě programů a financí probírali samozřejmě i současnou migrační vlnu uprchlíků.
Má podle vás tahle situace nějaké řešení?
Musím se vždy pousmát, když se o tomhle problému mluví s tím, že pod nájezdy uprchlíků zaniká a končí evropská civilizace. Protože když se podíváme na Sýrii, tak jenom v okolních zemích jsou čtyři miliony uprchlíků. Třeba v Jordánsku, které má 6 milionů obyvatel, je to země menší než my, jich žije 600 tisíc. V Evropě to není tak tragické. Na pár velkých zemí se rozloží třeba půl milionu lidí. K nám by jich podle kvót stanovených Evropskou unií měly dorazit tři tisíce. To ani nepoznáme. Proč tedy tak šílíme? Kdyby k nám proudili křesťané, tak by to možná bylo jiné. Nejedná se tolik o počty, je to hlavně konfrontace s jinou kulturou, jiným náboženstvím, něčím neznámým. Mimochodem, v 90. letech jsme ze zemí bývalé Jugoslávie přijali 40 tisíc uprchlíků, křesťanů i muslimů. Samozřejmě že v tomhle počtu lidí se budou statisticky vyskytovat všechny skupiny, darebáci, zločinci, psychicky narušení lidé, ale většina těch lidí je zcela normální a utíká, protože nemají jinou možnost. Každý raději zůstane doma, kde má vazby, rodinu, přátele, pokud je to jen trochu možné. Ale tam se skutečně válčí, jde o život. Pro nás v UNICEF žádné dítě není nepřítel.
S čím můžete vy nebo my pomoct? Co byste poradila, kdyby chtěl někdo být prospěšný?
Nemá cenu posílat staré oblečení, boty nebo hračky, protože doprava do místa určení je často mnohem dražší než hodnota věcí samotných. Konkrétně v UNICEF máme projekt nazvaný Dárky pro život, ve kterém symbolicky prodáváme třeba teplé deky, to je přesně to, co ti lidé teď potřebují. Protože stany, kde bydlí, nejsou vybaveny na zimu. Tablety na čištění vody, terapeutickou výživu. To jsou věci, které stojí pár desítek nebo set korun a můžou hodně pomoct, někoho zachránit. Pomoc také není vždy jen o hmotných statcích – často dětem více pomůžeme tím, že jim zajistíme lékaře, psychologa nebo učitele.
Jak jste se k téhle práci dostala?
Po studiích na vysoké škole jsem s manželem, svou studentskou láskou, odjela do jeho rodné Zimbabwe. Pracovala jsem tam na magistrátu jednoho z větších měst a to mě hodně ovlivnilo. Viděla jsem chudobu a potřeby místních lidí v přímém přenosu, což je úplně jiná zkušenost, než když něco vidíte v televizi. Hlavně jsem se tam spřátelila s jedním chlapcem, který žil na ulici, neměl rodiče, prodával suvenýry a já jsem si uvědomila, že i kdybych mu tam nechala všechny peníze, co mám, tak mu nepomůžu.
Čtěte celý rozhovor v novém čísle Vlasty, které vychází již zítra, 4. listopadu.