"Tehdy jsem ještě excelentní rozhodně nebyla, bylo mi tak dvaadvacet a musela jsem dopředu absolvovat u babičky krátkou, intenzivní lekci,“ vzpomíná Jolana Voldánová. "Chodila jsem s Američanem a jeho předkové pocházeli z Čech, takže dědeček si ještě pamatoval, jak chutná české jídlo. Prosil, abych mu uvařila guláš a koprovku, a protože americké rodiny jsou velké, bylo toho hned pro patnáct lidí. Umíte si určitě představit, co je zadělávat rukou těsto z dvou kil mouky... No ale vyšlo to, byl to tehdy můj velký úspěch. Dodneška si pamatuju na pocit hrdosti, že jsem to dokázala!“
Jako žena s vášní pro vaření jste u večerních Událostí ale nepůsobila.
To bych jistě ani neměla. Ale vaření jsem podědila po babičce. Musela se starat o čtyři sourozence, byla nejstarší, a když si vzala mého dědu, musela se naučit otáčet v hospodě a v krámě, který k ní patřil. Nikdy neuměla vařit jen tak pro dva. Myslím, že byla šťastná, když byla chalupa plná lidí. Když jsme u ní jedli, nejenže byla samozřejmě k obědu polévka a hlavní chod, ale ty chody bývaly někdy i dva, třeba svíčková a vepřo knedlo zelo, kdyby chtěl někdo něco jiného. A samozřejmě následovaly buchty, domácí koblihy, kremrole... Po ní jsem podědila přesvědčení, že hodnotné jídlo se skládá z polévky a masa s přílohou. Ale že bych dělala víc chodů nebo byla vždycky i polévka, to určitě ne. Vařím nejen podle času a nálady, ale pod vlivem osvěty výrazně lehčí a snad i zdravější jídla. Svíčková, knedlo, vepřo, zelo nebo husa už bývají jen při zvláštních příležitostech.
Co jste třeba vařila teď o víkendu?
V sobotu polévku z krůty a k tomu jsem pekla krůtí stehna. Na neděli ještě polévka zbyla a k ní jsem dělala kančí medailonky.
Takže těstoviny jen tak narychlo nejsou nic pro vás.
Spíš jako rychlovka v týdnu. Celá rodina je hodně na maso. Typická příloha k němu jsou brambory v různých úpravách, nejraději máme ty pečené v troubě. Domácí knedlíky už zařazuji jen zcela výjimečně. Ráda si čtu v kuchařkách, v časopisech o vaření, občas prověřím nějaký zajímavý blog. Inspirace je dnes nepřeberně. Pod vlivem nějakého článku jsem byla nedávno v pokušení koupit půlku zdravého prasátka z Přeštic. Naštěstí mi včas došlo, že bych neměla kam ho dát.
Jste takhle šikovná i na jiné domácí práce?
Jestli myslíte vyšívání nebo šití, tak to bohužel ne, neměl mě to kdo naučit. Moc se mi líbí, když to někdo umí, třeba kamarádka si uháčkuje klidně plavky nebo šaty, ale mně to nejde. Neumím si nějak představit ten výsledek, bojím se střihnout do látky, nemám na to čas, trpělivost a upřímně ani zručnost. Však taky tohle je část práce, která mi teď v Sama doma připadá nejobtížnější, když mám zasvěceně mluvit o něčem, čemu jsem vzdálená na miliony světelných let.
Jste vlastně teď moderátorkou pořadu určeného hlavně pro ženy na mateřské.
Jsem zrovna taky záskok za mateřskou. Zjistila jsem, že být v nějakém projektu na dobu ohraničenou je to, co mi právě teď v životě vyhovuje nejvíc. Sama doma je pro mě objevování něčeho nového, jiný druh práce. Pořád přímý přenos, takže adrenalin, překvapivě možná těžší než zprávy, protože jedete takzvaně z voleje. Pohotovost, improvizace a orientace nejen prostorová je tady velkou výhodou. Jistěže jsou témata lehčí než ve zpravodajství, ale když musíte v hlavě přepnout během patnáctivteřinového předělu, není to legrace. Jsme celou dobu na obrazovce, nezachrání nás v případě potíží nějaká předtočená reportáž, kterou by tam režisér mohl nasadit. Ale na druhou stranu, když se vám v tomhle typu pořadu něco nepovede, není to žádná tragédie, tady je největší devízou přirozenost. Navíc mě překvapilo, jaký je přetlak hostů a jak rádi do pořadu chodí. A taky mě překvapilo, kolik lidí se dívá, třeba kolik mužů se mi k tomu už přiznalo.
Vzala jste tuhle moderátorskou nabídku hned?
Vzala jsem si týden na rozmyšlenou a jsem ráda, že jsem ji přijala. Je to velká zkušenost, ohromné množství témat a spousta skvělých hostů ve studiu. Namátkou Ivan Hlas, Jan Jiráň...
Když říkáte, že teď máte ráda ohraničené projekty, co ještě děláte?
Třeba moderuju jako záskok v rádiu, opět za kolegyni na mateřské. Budu dělat pořad Pomozte dětem a spolupracovat s Febiofestem, čeká mě tam hezká moderátorská práce. Přišla jsem na to, že možnost organizovat si konečně sama svůj čas je k nezaplacení. Víte, jak úžasná byla příležitost si po odchodu ze zpravodajství konečně užít s dětmi léto a naplánovat si ho podle svého? Dvacet let jsem byla ve stresu, jestli se mi podaří nějak vyměnit služby, abychom si mohli udělat s rodinou aspoň trochu normální dovolenou, abych si to nejoblíbenější období v roce prostě užila. Tak teď dělám všechno pro to, abych měla léto volné. Možná to zní sobecky, ale už pouze já budu rozhodovat o tom, jaká práce je pro mě dobrá, jaká mě opravdu baví a jakou přijmu.
Byl to hlavní důvod, proč jste odcházela ze zpráv?
Bylo jich víc. Třeba ten, aby se už nikdo nemohl ohánět mým jménem, abych to byla skutečně už jenom já, kdo je zcela odpovědný za to, co dělá, jak to dělá a proč to tak dělá. A aby mi nikdo neříkal, co si mám myslet. Já směřovala opravdu rychlým tempem k vyhoření, denně ve fabrice na sny a zprávy. A přitom víte, že na světě nic staršího než včerejší zprávy není... Už jsem ani neměla, co bych tomuto žánru nabídla, co přidat k tehdy nové zpravodajské koncepci. A taky jsem cítila, že je sice pěkné být u volby prezidenta, ale že je to z pohledu zpravodajského vlastně pořád totéž. A že být u podpisu nějaké mezinárodní smlouvy můj osobní život taky nijak neobohatí.
Asi jste se dostala do hodnoticí životní fáze.
Když jsem se účastnila dokumentárního cyklu Tajemství rodu, vracela jsem se ke svým předkům. Dívali se na mě z těch zašlých fotografií ještě jako malé děti a mladí lidé, kteří taky měli svoje sny a plány. A co z nich všech zbylo? Chci, aby tu po mně zůstalo něco, co má smysl hlavně pro mě a tady a teď, i když to třeba není čitelné a srozumitelné a měřitelné zvenku. Navíc jsme tu opravdu jen na velmi krátkou chvíli.
Máte v tom nějaký konkrétní plán?
Ne, to právě vůbec ne. Dvacet let jsem musela plánovat na roky dopředu, a tak si teď opravdu žádné plány dělat nechci.
Nebála jste se po odchodu ze zpráv finanční nejistoty?
To víte, že jsem o tom přemýšlela. Vůbec to není tak, že bych měla doma bohatého podnikatele a klidně si mohla dělat jen to, co mě baví. Oba se musíme otáčet. Máme tři děti ve školách, jednadvacet, šestnáct a devět let, a ty mají nějakou spotřebu, to každý rodič zná. Ovšem chápu váš dotaz, protože já byla vždycky paní Opatrná. Vlastně jsem překvapila sama sebe, s jakou odvahou jsem se pustila do svobodnějšího života. Ale asi to bylo nutné, byla jsem opravdu na pokraji vyhoření.
Co jste proti němu ještě dělala?
Snažila jsem se odpočívat a hledat příjemné věci. Třeba grilovat na zahradě se sousedy a jen tak si povídat. Nebo jsem někde četla o úplně zapadlém malém hotýlku, kde slibují, že budete mít naprosté soukromí a nikoho neuvidíte, když nebudete chtít. Tak jsme tam s manželem jeli, jmenuje se to Villa Memories a je to v místě, kde byste nic takového ani nehledali. Ve Fryštáku, což je u Zlína, asi tři kilometry od Zoo Lešná. A vážně to tak bylo, dům na kraji malého města s výhledem na pole a louky, zahrada s grilem, jídlo vám přinesou, když chcete, ale nemusíte s nikým mluvit a nikoho potkávat. Můžete si jít zaplavat do bazénu, dát si masáž anebo tři dny nevylézt z pokoje. Připadala jsem si útulně jako doma, akorát že všechno zařídil někdo jiný. Však to zná každá máma. Dokud je člověk sám, je velký dobrodruh, ale jakmile má děti, hledá hotel, kde nemusí vařit a o všechno je postaráno.
Jak vlastně vzaly děti vaši životní proměnu?
Proměnu? Nemyslím, že bych se nějak změnila.
Předtím jste třeba byla pravidelně po večerech pryč a teď jste doma.
Musely si hlavně zvyknout, že i když je máma zrovna doma, není tam jen pro ně, ale pracuje, i když teď trochu jinak. Například daleko víc píšu, připravuju se na rozhovory, upravuju scénáře, učím se texty... Dokonce jsme kvůli tomu museli trochu přeorganizovat moje pracovní místo. Normálně jsem pracovala u kuchyňského stolu, ale když jsou všichni doma, nemůžu se tam soustředit. Takže teď mám pracovní kout v ložnici.
To není dobrý nápad mít pracovnu v ložnici.
Zatím jiné řešení nemáme. Ale já se stejně snažím nejvíc práce udělat během dne, kdy jsem sama doma. A pak samozřejmě pozdě večer, kdy už mám zase klid na psaní. Jsem sova, noční psaní mi docela vyhovuje, pokud to není každý den a pokud se můžu druhý den vyspat.
Opravdu necítíte nějakou vnitřní proměnu? Vždyť jste zásadně změnila okruh lidí, se kterými se pracovně stýkáte.
Jestli myslíte politiky, tak s těmi jsem se vlastně nestýkala už dávno, dávno jsem nedělala reportáže, už jsem je mívala jen za kamerou. A už se mě práce ani tak osobně nedotýkala jako předtím. Já jsem třeba přestala dělat novinové zpravodajství, protože jsem cítila, jak často se v politice lže. Taky jsem byla vždycky spíš naivní, říkala jsem si, přece by mi nelhali. A pak když jsem zjistila, že klidně lhali, byla jsem z toho smutná, vytočená, zklamaná. Ani jsem nebyla dobrá v nějak extrémně konfrontačních rozhovorech, nebavilo mě to a obtěžovalo. Je to práce pro někoho, kdo umí dobře argumentovat, i když se pění krev. To já neumím, a hádám se proto nerada, to říká i můj muž: „Já bych se s tebou kolikrát pohádal, ale ty prostě nechceš.“
Co místo toho děláte?
My moc takových situací nemíváme, ale když jsem dotčená nebo cítím nějakou nespravedlnost, přestanu mluvit.
Jaké jste znamení?
Kozoroh. Jsem dost paličatá, potřebuju mít věci srovnané podle sebe, někdy jsem až trapně puntičkářská, zejména co se týče přípravy. Překvapivě je to někdy nevýhoda, když nic nedokážete ošidit. Co by třeba někdo odmoderoval jen tak z hlavy, si já připravuju s podklady na deset stránek, i když to nakonec nepotřebuju. Ale vědomí, že o tématu vím co nejvíc, mi dává potřebný klid.
Nechtěla byste být po všech těch letech televizní práce někdy úplně anonymní osoba?
Ale já jsem! Asi mám nějaký dar, že mě lidé na ulici moc nepoznávají, a pokud ano, tak to nedávají najevo. Bude to asi tím, že v džínách a v tričku vypadám úplně jinak než televizní paní v kostýmku. Lidi si mě často neumí zařadit. Nedávno mi nějaký pán v autobuse nadšeně připomínal, jaký byl někde dobrý večírek, na kterém jsme se potkali. Neměla jsem to srdce mu ten omyl vymlouvat. Snad dvakrát mě lidi zvali na panáka jako dávnou známou, ale já tvrdý alkohol nepiju, takže z toho nic nebylo. Kamarádka herečka se jednou divila, když zjistila, že jdu s dětmi klidně na koupaliště. Ale proč ne?