Už jako malá holka Jana zaujatě pozorovala tátu, když vyvolával filmy v temné komoře. „Bylo to jako kouzlo,“ vzpomíná. „Ale tenkrát mě ani nenapadlo, že by se dalo focením živit. Fotila jsem pouze na školních výletech a matně si vzpomínám, že na výletech s rodiči jsem nosila starý fotoaparát,“ říká a ukazuje mi fotku z dětství, na které sedí ve vlaku a na krku má pověšený fotoaparát. „Možná to byl můj osud, kdo ví.“
Jako ovce
Když se dostala do puberty, neměla o své budoucí profesi žádné představy. „Vůbec jsem nevěděla, co od života chci. Po základce jsem šla na cukrářku, protože mě pečení bavilo a šly tam i spolužačky, takže jsem se jako ovce držela stáda, protože jsem se bála být vlkem.“ Jana se tedy vyučila cukrářkou a pak si ještě dodělala maturitu v podnikání. „Po škole mě pečení sice stále bavilo, ale živit jsem se tím nechtěla. V devatenácti jsem se odstěhovala do Bruntálu a začala pracovat jako servírka, kterou jsem dělala několik let. Bohužel trpím svalovou dysfunkcí a ta mě v práci a osobním životě vždy omezovala. Kvůli tomu jsem měnila zaměstnání, podle toho, jak svaly dovolily. Dlouho jsem tápala, co dál, a bála se, že se svou nemocí nenajdu normální práci, že nebudu nikdy moct dělat, co mě baví. Byla jsem plná negativních myšlenek.“
Rozhodla jsem se začít od nuly
Po odchodu z posledního zaměstnání v roce 2009 se Jana rozešla i se svým dlouholetým partnerem. „Můj zdravotní stav se zhoršil a mně se zhroutil svět. Začala dlouhá cesta, ale nejdůležitější bylo, že jsem v sobě našla bojovnici a rozhodla se změnit život k lepšímu. Tenkrát přišel ten zlom, kdy jsem si uvědomila, že focení je to, co chci dělat, a úplně mě to pohltilo.“ O rok později odešla z Bruntálu do Prahy, kde úspěšně absolvovala rekvalifikační kurz na fotografku. „Po dokončení kurzu jsem se vrátila domů do Znojma, kde jsem začala fotit. Z našetřených úspor jsem si pořídila zrcadlovku a základní vybavení do ateliéru. Vizitky, letáky a webové stránky jsem si vytvářela sama, abych ušetřila. Při tvorbě webu jsem zkoušela šablony na různých stránkách, ale pořád to nebylo ono. Nakonec jsem objevila cenově dostupný web. Líbil se mi hlavně jejich výběr šablon. Několik z nich jsem vyzkoušela, až jsem si nakonec vybrala tu nejnovější verzi, kterou mám v současné době. Poslední verze webu a hostování na eStránkách mi rapidně zvýšilo návštěvnost. Většina mých klientů si mě snadno našla na internetu,“ svěřuje se se svými zkušenostmi Jana, která má samozřejmě i profil na Facebooku. „Přestože jsou sociální sítě fajn a určitě jim za pár zákazníků také vděčím, navíc na nich mohou fanoušci sledovat moji práci a dozvědět se různé novinky a informace, tak si myslím, že reklama na webových stránkách je moc důležitá a v mém případě i často rozhodující, zda si mě zákazník vybere.“
Svět je plný krásných a zajímavých míst
Pokud jde o samotné focení, nejraději ze všeho má Jana architekturu. „Líbí se mi interiéry, exteriéry, ať už je to luxusní firma, nebo historické město. Ráda cestuji a fotím v zahraničí právě architekturu. Mám za sebou cestu do Paříže, Berlína, Bratislavy a Vídně, ale ráda bych navštívila spoustu dalších míst. Ráda fotím reportáže, chci zachytit lidské emoce a jejich výrazy, gesta, a v neposlední řadě také reklamní a produktovou fotografii.“ Z toho, jak mi o své práci Jana povídá, je mi jasné, že ji má ráda. „Máte pravdu,“ potvrzuje. „Pro mě to je v podstatě koníček. Líbí se mi, že se jedná o kreativní a různorodou práci. Je skvělé, že se občas dostanu na místa, která jsou běžnému člověku nepřístupná. Dívám se na věci z různých perspektiv a hlavně se cítím volná. Naplňuje mě to, uspokojuje to moji zvídavost a hlavně poznávám spoustu lidí, oborů a míst. Svět vnímám skrze barvy, světlo a detaily. Inspiraci hledám i v deštivém počasí a rozbořené, plesnivé budově. Mám v plánu cestovat a fotit krásy světa, pořádat výstavy a poznávat další skvělá místa a lidi. Taky bych se ráda osobně setkala s mými oblíbenými fotografy, jako jsou Jan Saudek a Robert Vano.“
Bez rodiny bych nový start nezvládla
Když se Janě někdy nedaří, nachází stejně jako jiní, podporu u své rodiny. „Od samotného začátku je mi velkou oporou máma, která mě povzbuzuje a fandí mi. Otec byl ze začátku skeptický, nechtěl, abych se pouštěla do podnikání a už vůbec ne do focení, ve kterém je tak velká konkurence, ale myslím, že už změnil názor a tajně mi fandí, i když to nahlas nepřizná.“ Dalšími lidmi, na které se může Jana stoprocentně spolehnout a obrátit o pomoc je její starší bratr a partner, který, jak přiznává, se občas chová jako její šéf. „Ale to jen proto, že nechce, abych ve svém úsilí polevila, a hecuje mě k dalším a ještě lepším výkonům.“ Zajímá mě, zda má Jana nějaké životní krédo, kterým se řídí. „Ano,“ přikyvuje. „Nečekejte, až vám dá život varovný signál a jděte za svými sny. Život máte jen jeden a je jen na vás, jestli ho budete prožívat nebo přežívat.“