Váš příběh zní jako román, to musíme vzít od začátku. Po kom jste zdědila talent pro kreslení a módu?
Odmalička se mnou kreslila maminka, uměla moc hezky princezny, vymýšlela jim šaty, účesy, třpytivé páskové střevíčky. Pamatuju si ty obrázky úplně živě, dělala jim takové ruce bez prstů, jako poupata. Krásně kreslí taky dědeček, jednoduše, lidově, ale přitom je v těch obrázcích všechno. Tatínek uměl zase pracovat se dřevem a taky každá teta a babička umí něco. Všechny pletly a šily, a díky tomu nosily modelové kostýmky a šaty. Občas jsem přišla k tetě, skvělé švadleně, se svou barbie, a šily jsme. Mám ty věci schované, třeba sametové sako s krajkovým lemem... Babička mi na ně zase pletla pulovry s baretem a šálou, i ty dodnes mám! Děda muzikant jezdil hrát do Rakouska, a odtud se k nám dostaly první zahraniční časopisy. Jako malá jsem v nich lehávala hodiny.
Tam jste asi zjistila, jak se dá pracovat v módě. Jenže jste přece byla malá.
V deseti letech už jsem opravdu měla jasno, že chci pracovat v tomhle oboru. Maminka mě přihlásila do konkurzu Czechoslovak Models a pracovat v modelingu jsem začala ve dvanácti. Mamka mě orientovala na práci v reklamě, já chtěla studovat design. Chtěla jsem k Giannimu Versacemu a milánský Institut Marangoni tuhle stáž nabízel. Odletěla jsem do Itálie za výdělkem na školné snad hned ten den, kdy jsem převzala vysvědčení z deváté třídy.
Nebála jste se?
Nebála jsem se ničeho, to byl ten skvělý věk. Rodiče se ale asi báli, domluvili mi, že budu bydlet přímo u prezidenta agentury, budu pod stálým dohledem a na castingy jezdit s šoférem. Postupně jsem začala dost pracovat, ale první půlrok byl pomalý, a tak jsem ani po roce ještě neměla potřebnou sumu na školné, což bylo jedenáct tisíc dolarů splatných předem. Rodiče ale nechtěli, abych vynechala déle než rok ve studiu. Tak jsem nastoupila na střední umělecko-průmyslovou školu na Moravě.
To musel být po Miláně docela skok.
Byl. Pracovala jsem ale dál v Praze a jezdila i do zahraničí, jak jsem jen mohla. Pořád jsem myslela jen na to, jak jít studovat do ciziny. Školu jsem ale kvůli tomu zameškávala a učitelům se to nelíbilo, i když jsem si držela pěkné známky.
Kdy přišlo vaše „japonské období“?
V sedmnácti jsem na léto odletěla pracovat do Tokia. Nemělo to jiný důvod než ten, že mi za práci nabídli víc peněz než ostatní země, jinak mě Japonsko nelákalo. Jenže vidíte, právě tam jsem potkala svého manžela. Zamilovali jsme se, přestěhoval se za mnou sem a za rok a půl jsme se vzali. Zní to šíleně a taky to šílené bylo. Šíleně krásné... Rodiče to vzali jako fakt. Svatbu jsme měli na Moravě a podobala se spíš rodinné oslavě kulatin. Obdobnou oslavu jsme opakovali v Japonsku pro rodinu mého manžela. Otěhotněla jsem a v tu vteřinu věděla, že úplně musím změnit představu o své kariéře. Děti pro mě budou vždycky první.
Bydleli jste pět let v Japonsku. Byl to šok?
Tokio, kde jsem byla pracovně, se mi nelíbilo. Mám ráda prostor, klid na vnímání, jenže tohle město proudí a sálá. Je tak rychlé, že vás zpomaluje. Nemůžete jít volně rovně nebo jet autem plynule. Je to párty město a já jsem nikdy nebyla párty girl. Manželova rodina má historii na ostrově Kyushu, ve městě Kokura. Bylo to pro mě zpočátku těžké, neuměla jsem řeč a nikdo se mnou nemluvil anglicky. Takže první rok jsem byla jen doma s malým Luigim a učila se japonštinu z knihy. Ale když pak šel do školky, našla jsem přátelské maminky a založila výtvarný klub. Chodili tam rodiče s dětmi, bylo nás asi dvacet, měli jsme krásné výstavy a byli to skvělí lidé.
Překvapilo vás v Japonsku něco v souvislosti s dětmi?
Jak často jim lékaři předepisují antibiotika, snad i na nachlazení. Ale zato ani k dítěti s horečkou nad čtyřicet nepřijede pohotovost. Náš nejstarší syn onemocněl asijskou chřipkou a trvalo tři dny, než byly k dostání léky. Ležela jsem u něj a modlila se, aby to přežil. Nikdo k nám nepřijel. Nemocniční péče je tam skvělá, ale ta běžná péče je u nás ve srovnání s Japonskem fantastická.
Vy jste se tam taky učila kreslit...
Studovala jsem akty, malbu tuší, zenové techniky a ruční práce. Ale taky jsem malovala za sebe, třeba moravský folklór, abych ho tamním lidem mohla ukázat. A taky protože mi bylo trochu smutno. Na první autorské výstavě se všechno prodalo.
Co vám Japonsko ještě dalo, kromě kresby?
Cvičila jsem jógu, meditovala. Taky mě obohatila tamní kuchyně, je chuťově i výživově geniální. Ale trápilo mě tam, že jsem jiná. My máme ve srovnání s Japonci více emocí. Mám velmi ráda zenové meditace, ale miluju k nim i kontrast, hodně se smát. To mi po čase dost chybělo. Bylo na čase vrátit se domů, osmnáct let jsem byla neusazená. Můj manžel je velice neposedný, ale já jako matka tří dětí (14, 10 a 8 let) toužím po základně. A když jste se vrátila, propukla vlna zájmu o módní ilustraci. To bylo, jako když vás nakopne kůň! Předtím mě vůbec nenapadlo, že bych to mohla dělat profesionálně.
Jak rychle dokážete nakreslit módní skicu?
Na přehlídkách stihnu dvacet modelů z třiceti dobře. Do minuty mám zaznačené potřebné informace, pak honem doplňuji kresbu z paměti. A potom už je jen otázka, jak má být kresba propracovaná nebo jaká má být přesnost rysů. Držím si polohu mysli, ta je důležitá, bez ohledu na přítomnost novinářů a kamery za zády. Maluji tuší, to je má hlavní technika už deset let. Donedávna jsem si tuš vozila z Japonska a používala štětce, ale hledala jsem jemnější nástroj pro rychlou a čistou práci v terénu. Nakonec jsem si vybrala plnicí pera a barevné tuše Waterman. Když maluju, snažím se opravdu zachytit podstatu. Teď mám za modelky babičky z Podluží, to je tvrdý trénink. Pořád něco vyprávějí, dělají obličeje, vrtí se, mávají rukama. Ale pózují rády a jsou vždycky připravené. Ale jedna babička mi řekla, že ji musím namalovat znova, protože jí správně netrčí cíp šátku a je jí vidět do nosu, jak se směje...
Jak se kreslí krásná Taťána Kuchařová?
Jako malířka portrétu neměřím krásu mírou „víc a míň“. Snažím se najít dopad světla a stíny, které přibližují portrétovanou osobu, úsměv očí. Přiznám se, že za celou dobu pro mě byla nejtěžší právě Taťána, protože se sama vidí úplně jinak, než jak jsem ji v den, kdy pro mě pózovala, viděla já. Měla být nahá, domluvily jsme se, že ji nakreslím u ní doma. Byla nenalíčená, právě vyskočila ze sprchy, když jsem přišla. Bez obvyklého make-upu je jemná, tvář se v ranním slunci formovala jinak než nalíčená v reflektoru, a mně se právě tento moment moc líbil, jako nahá tvář k nahému tělu. Doteď přemýšlím, jak bych ji namalovala podruhé.