„Ve smokingu se ale opravdu hraje dobře, když je dobře střižený, je pohodlný. V České filharmonii máme samozřejmě oděv předepsaný, ale já hraju ve smokingu rád i na svých samostatných koncertech. Jenom tam nemám motýlka, ale rozhalenku. Ale pozor, teď jsem se konečně naučil motýlka zavazovat, tak už ho třeba budu nosit i tam. Říkal jsem si, že už jsem velkej kluk, že už bych to měl umět."
Jak jste se to naučil?
Našel jsem si návod na YouTube. On je vážně rozdíl mezi motýlkem, který se koupí zavázaný, a tím, co si zavážu sám. Ten hotový se nešikovně posune, když si dám pod bradu housle, ale ten vlastnoruční se ohne jenom částečně a zůstává hezký.
V džínách vás hrát neuvidím?
Ale ano, jen smokingu dávám přednost. Podle mě se to k hudbě, kterou hraju, hodí.
Tak to asi nejste nadšený, když na koncerty filharmonie chodí turisté z ulice v džínách a mikině.
Jak bych to řekl... Jasně, že jako hudebníci jsme rádi, když je plný sál, vždycky budu radši, když nebudou prázdná místa, i když lidé budou hůř oblečení. Ale zase si myslím, že na klasické abonentní koncerty nejsou džíny opravdu ideální. Když už, tak tmavé. Světlé džíny a mikina s kapucí fakt nejsou moc dobrá kombinace. Když ale hraju na nějaké odlehčenější akci, pak je v oblečení klidně prostor pro kreativitu.
Vy umíte odlehčit i Rudolfinum, prý jste tam hrál vleže.
To bylo na představení Zkouška orchestru, které uváděl Marek Eben. On se tam ptá diváků, jak bych měl zahrát nějakou frázi, a oni říkají třeba vesele, smutně, tesklivě a tak podobně. No a jeden pán navrhnul něco ve smyslu „mrtvá milenka“ a já si říkal, že by tomu nejlíp odpovídalo zahrát to vleže.
Jak to šlo?
Normálně, vleže se dá hrát, jen to není moc pohodlné. Musíte zapojit jiné svaly a bojovat s gravitací.
Svaly u houslistů asi dost trpí i normálně.
Trpí celé tělo, ona to není zrovna přirozená poloha, ve které hrajeme. Sklon hlavy, natočení, pohyby nebo nepohyby rukou... A když má člověk trému, pak je navíc tělo v křeči, celé stažené. Však taky chodím na fyzioterapii.
Neříkejte, že máte takovou trému, vždyť už jste hvězda.
To tedy mám. Na některých koncertech, třeba v malých městech, je pohoda, ale ve velkých proslavených sálech si pořád představujete, že v publiku sedí deset kritiků s partiturou a odškrtávají si každou notu.
Copak mají kritici dneska ještě takovou moc, abyste se jich bál?
To, co napíší do novin, si přečte víc lidí, než kolik bylo na tom koncertě, co jsem odehrál. Teď se to třeba stalo jednomu vynikajícímu řeckému houslistovi, který měl s klavíristkou koncert v americké Carnegie Hall. Kritik o nich napsal, že hráli tak unaveně, jako by zrovna vystoupili z letadla. A hned se to doneslo až sem do Česka. Já měl před dvěma týdny pro mě velmi důležitý koncert ve Vídni. Ne že bych tam nikdy předtím nehrál, ale tohle byl poprvé koncert sólový a Vídeň je hudebně velmi významná. To si pište, že jsem druhý den od rána projížděl média, co se o mě kde napsalo.
Nemáte někdy chuť nehrát?
Já docela rád nehraju, hlavně o prázdninách. Doufám, že se mi letos podaří na housle nesáhnout čtyři týdny, jako to dělá jeden kolega. Tenhle plán mám už pár let, ještě se mi to nepovedlo, ale letos už se o to budu snažit opravdu hodně. My totiž nemáme víkendy a pořád se něco učíme, pořád hrajeme. Kdybych vystačil jenom s jednou skladbou celý rok, bylo by to samozřejmě v pohodě, ale já se učím nové a nové věci. Takže mozek i svaly si potřebují opravdu odpočinout.
Co budete v tom volnu dělat?
Pojedeme s manželkou na dva týdny do Itálie, budeme jen tak cestovat autem z místa na místo, chceme vidět Benátky, Florencii, Toskánsko, pobřeží Amalfi. A pak se asi přemístíme do Řecka, moje žena tam má známé a já tam ještě nikdy nebyl.
Vaše žena je krásná, viděla jsem ji v televizním dokumentu. Jmenuje se Isabel, ale jakou má národnost?
Je Američanka, ale bolivijsko-britského původu.
Vlastně mě překvapilo, že žijete v Čechách.
Dlouho jsem pendloval mezi Amerikou a Anglií, ale teď už jsme dva roky tady. Izabel taky studovala hudbu, teď tady pracuje jako obchodní konzultantka.
Vy máte kromě hudby rád fotbal, ale ten přece hrát nemůžete, nebo ano?
Můžu, ten se přece nehraje rukama.
Ruce se tam ale občas připle- tou.
Za ruce se dávají žluté karty... Dělám si legraci, ale fotbal vážně rád hraju, jako hodně muzikantů. Jsme taková parta kamarádů, kteří si rádi spolu občas zahrají. A taky fandím Manchesteru, ale přímo tam jsem se ještě na zápase podívat bohužel nebyl. Teď se ale chystáme koncertovat v Anglii, tak by to mohlo vyjít.
No ano, se zlomenou nohou z fotbalu se asi hrát na housle dá.
Dá se hrát skoro ve všech polohách, jak jsem říkal, i vleže. Nedávno jsme s kamarádem pro legraci natočili na Facebook krátké video, kde hrají na jedny housle najednou tři lidé. Hrál jsem já, ten kamarád a jeden dirigent, pán, který má přes sedmdesát let. Točil to ředitel filharmonie a za týden to mělo čtyři sta tisíc zhlédnutí. Vážně to je vtipné. Asi bych měl s Facebookem taky nějak víc pracovat, ale přiznám se, že jsem na to línej.
Jakého vlastně máte rád skladatele? Koho byste si zahrál jen tak pro sebe?
Asi Beethovena. Ten nemá ani jednu skladbu, kde by bylo „suchý“ místo. Vemte si, že napsal, tuším, 136 opusů, a všechny se hrají! Proti tomu je spousta taky dobrých skladatelů, od nichž se hraje třeba jenom třetina děl. Beethovena mám opravdu rád, ale taky Dvořáka. Taky se mi ovšem líbily kurzy jazzových houslí, kde člověk nehraje předepsanou skladbu, ale improvizuje. Líbí se mi i cikánské melodie a cimbálovka, i když to zrovna nehraju. A taky jsem si zkusil elektrické housle, ono je to docela lehký! Byl bych úplná Vanessa Mae.
To byste ale musel mít jiný obleček,nějakou sukýnku a kozačky.
No jo, to by mi smoking nestačil.
Vaše housle jsou z roku 1855, z dílny Jeana-Baptista Vuillauma. Jak si houslista vybírá nástroj?
To má hodně kritérií. Třeba podle toho, jak mu sedne do ruky, jak se mu drží, jakou mají barvu tónu. Měl jsem před lety dvojče těchhle houslí, snad jen o rok mladší, a byl jsem z nich nadšený. Jenže jsem je musel vrátit, byly jenom půjčené. Z toho jsem byl opravdu nešťastný, k houslím máte úplně emotivní vztah. Pak jsem hrál pět let na různých nástrojích, poslední byly stradivárky, samozřejmě perfektní, jenže asi za osmdesát milionů, taky jsem je musel vrátit. Ale v New Yorku mi mezitím přinesl obchodník housle, ať si je prý zkusím. A já byl okamžitě pro, bylo to opravdu dvojče těch, co jsem měl tolik rád. Tak jsem říkal, že je koupím, že ty peníze seženu. Strašně jsem se zadlužil.
Kolik stojí?
To bych nerad přesně říkal, ale člověk by za ně měl hezkou vilku za Prahou.
Umíte si představit, že byste se hraním neživil, ale hrál si jen tak pro radost?
Ale to by byla škoda. Mám sice pokaždé trému, ale baví mě ji překonávat, je to výzva, a po koncertě cítím úlevu jako po maratonu. A když se všechno podaří a lidi tleskají, pak toho pocitu chcete víc a víc. Jsem prostě závislák.