Rodinná dovolená může být rájem na zemi, ať jste na Maledivách, nebo třeba v Ouholičkách. Může ale také být očistcem. Ne nadarmo před ní psychologové varují: dva lidé, velká očekávání, někdy neomezený počet dětí a příbuzných, kteří se normálně moc nevidí, a najednou jsou spolu v jednom kuse. A k tomu na malém prostoru, ve stanu nebo hotelovém pokoji. Trable a neshody, které v běžném shonu nějak přecházíme, mají tendenci vybublat – prostě proto, že je na to najednou čas, a navíc jsou dospělí členové rodiny obvykle pořádně unavení z pracovního roku. Většina z nás navíc nemá čas ani peníze na to, abychom si za měsíc dali „opravnou“ verzi, když se jedna dovolená nepovede. A protože je každý člověk jiný, obvykle má taky každý člověk o dovolené jinou představu. A teď: co s tím? Jak se takové výbušné směsi vyhnout? Zkuste o tom přemýšlet ještě včas, než si zaplatíte drahý zájezd.
Já jí to říkal
Zdálo by se třeba, že u nás doma ve věci „dovolená“ nic nehrozí. Oba jsme nadšení cestovatelé, oba si s radostí dáme alpskou procházku, stejně jako ležení na pláži s knížkou. Oba umíme jíst celý den jenom chleba s paštikou a zapíjet vodou z pramenů, ale stejně tak si užít zmrzlinový pohár v luxusní cukrárně. Vyspíme se rádi v dobrém hotelu, ale spali jsme už i na sklopených sedačkách v autě a ráno se umyli na pláži nebo na benzince. Jak říkám, nevypadá to na žádný problém. Jenže já si loni usmyslela jezero Garda v severní Itálii. „Říkal jsem jí, že se mi do Itálie nechce. Líbilo se mi v Řecku, pár let jsme tam nebyli, protože máme malé dítě, a tak jsem se těšil, že si zase užiju moře a teplo a skvělé řecké jídlo a víno,“ vzpomíná na to můj manžel Vladimír. No jo, říkal mi to, ale já myslela, že to je jenom taková vstupní debata. Manžel přece rád poznává nové věci a je gurmán, takže když najdu správné místo u jezera, odkud se dají podnikat výlety do hor, a správný hotel, kde se dobře vaří, bude určitě spokojený. „Opakoval jsem jí několikrát, že bych vážně radši někam jinam, že k Itálii nemám vztah, ale byla jako hluchá,“ stěžuje si po roce Vladimír. No, asi jsem byla, ale on už pak nic neříkal, když jsem do poslední chvíle projížděla po nocích cestovatelské weby a hledala ten „nej“ hotel. Musí mít správnou polohu na straně Dolomit, nesmí být u rušné ulice, musí se v něm dobře vařit a musí mít vlastní zahradu s dětským bazénem, kde jsou stromy a slunečníky a kde se dá na sluníčku trávit celý den, když se děťátko cachtá a rodiče pijí ledovou kávu. A pokoj by měl být s okny do zahrady, samozřejmě.
Hádka v bungalovu
Tak takhle jsem si to malovala. Jenže opět se potvrdilo osvědčené heslo „člověk si dělá plány, aby se Bůh měl čemu smát“. V den příjezdu (byla to druhá půlka července, takže skoro nejdražší období pro pobyt v Itálii) bylo pětatřicet stupňů. Večer se zatáhlo a spustila se bouřka. Copak bouřka a liják, vždycky osvěží vzduch, ale ráno bylo stupňů už jenom patnáct. A lilo. Do jedenácti se to vytáhlo na sedmnáct. Místo ke slibovanému bazénu jsme jeli do města Trento. Stejně jsme tam na výlet chtěli, milujeme historii. Liják nás nerozhází. Akorát škoda, že místo zmrzliny srkáme pod deštníky horký čaj. Druhý den lilo o něco míň, ale zima byla pořád. Tak jsme šli na pěší výlet kolem jezera. Nebylo skoro nic vidět pro mlhu, no ale to se stává. Třetí den pršelo jen občas, ale zima pokračovala. Statečně jsme vlezli do zahradního bazénu. Byli jsme tam jen my a jedna anglická rodina. „Je to všechno v hlavě,“ povídal si můj Vladimír s anglickým tatínkem. Pátý den chladu už si začal pomalu stěžovat i zbytek Angličanů v hotelu, kteří dostávali z Londýna zprávy o tam panujících vedrech. Sedávali jsme u snídaně a dívali se, jak vítr honí déšť po promoklé zahradě. Zprávy o vedrech panujících v Česku nám na náladě nepřidaly. Do jezera jsem vlezla jenom já – přece jsem si to vydupala. Manželovy věty byly čím dál tím úspornější a nápady, co dělat, jsem dodávala jenom já...
Pokračování?
Po skončení pobytu cesta k benátskému moři, v příšerném lijáku po celou dobu. Když večer do našeho bungalovu bušily proudy deště a vichr, rozpoutala se příšerná hádka kvůli prkotině, skrývající frustraci obou dospělých účastníků. Spali jsme každý zvlášť. Ale ještě bylo před námi pár dní plánovaných v Rakousku, tak jsme se ráno nějak domluvili. V Rakousku se počasí ještě „vylepšilo“, na horách liják a deset stupňů, na horní stanici lanovek pět stupňů a neproniknutelná mlha. Poslední dva dny jsme se už ani nepokoušeli o výlety, prostě jsme na to neměli oblečení. „Mně nevadilo to počasí, ale že si prosadila Itálii, i když jsem byl zásadně proti,“ říká dneska manžel. Já říkám: no asi jo, neměla jsem to ignorovat, ale počasí situaci rozhodně nevylepšilo...