V jednom rozhovoru jste řekl, že jste hodný herec a posloucháte, co vám říká režisér. Má režisér Sokol rád hodné, loajální herce?
Buď ten herec loajální je, nebo ho já loajálním udělám. Proto jsem dobrý režisér, musím to zpracovat tak, aby herci všechno zahráli, jak chci. Každá inscenace se dá zahrát dvaceti různými způsoby dobře. Režisér je od toho, aby ji dal dohromady, když přijdou herci, kteří hrají sice dobře, ale jinak, než on chce. Celkový dojem je vždycky nad výkonem herce. Někteří to nechápou a leckdy se snaží prosadit víc, než je potřeba. Mívají sice obvykle v té inscenaci největší úspěch, ale jsou to paradoxně oni, kdo ji tak pošlou ke dnu. Když na sebe herci zbytečně strhávají pozornost, tak je to nanic.
Dojde někdy k situaci, že musíte říct z pozice režiséra: Buď budeš hrát takhle, nebo na shledanou?
Proto se každé představení tři měsíce zkouší, abychom si mohli vysvětlit své představy o roli. Taky se pak čas od času musím přijít na představení podívat a ohlídat, zda se nám někam neposunulo. Proto povolání režiséra existuje. Jinak by se mohli sejít dobří herci, dohodnout se, jak to budou hrát a hrát to.
Stane se, že za vámi přijde herec a stěžuje si na kolegu?
Stane a je lepší, když vám to řekne u kafe než před ostatními. Herci totiž často mají pocit, že jim to někdo kazí, a není to pravda. Nebo zase naopak mají pocit, že jim ostatní kolegové nevycházejí dostatečně vstříc. A musí je rozseknout režisér. A dávat pozor. Herci jsou, ačkoliv se to mnohdy nezdá, hrozně citlivý lidi.
Spousta z nich prý nesnáší castingy?
A divíte se? To je přece strašně nepříjemná věc.
S tím ale musíte počítat. Když chci nějaké místo, dělám na něj často taky konkurz.
Jenže si představte, že někam přijdete, tam bude sedět člověk za stolem a sedm lidí na vás bude koukat, jak s ním děláte rozhovor. To jsou castingy. V hledišti sedí lidi a vy máte na lusknutí prstů podat výkon. Ale o tom herectví není. Herci k výslednému výkonu docházejí postupně. Pak jsou mimořádní. Ale neumějí to udělat hned, na první dobrou. Nejhorší na tom je, že na castingu kolikrát sedí lidi, kteří mají pocit, že to takhle funguje. Že herec je jako cvičená opička, která vběhne na pódium a ukáže, co umí. Jenže on na to, aby byl opravdu vynikající, zkouší třeba ty tři měsíce. Zkoušky nejsou jenom proto, abyste se společně učili text. Herci text umí, ale snaží se přijít na to, jak v sobě najít jiného člověka. Jsou mezi nimi tací, kteří jsou schopní dokázat mimořádné věci. A režiséři by je měli znát a obsazovat je podle toho, co vědí o jejich schopnostech. Byl jsem donucen udělat pár castingů i z druhé strany, kdy jsem vybíral a přišlo mi to ještě víc ponižující. Takže jsem tam s kolegy herci jen mluvil. Říkal jsem jim: Jen mi tady, proboha, nic nehrajte. Já to nechci vidět.
Jdete se na ty, o nichž máte představu, že by se hodili do vašeho dalšího představení, podívat do jiného divadla?
Jdu, protože tak se to podle mě musí dělat. Sice tam o tom člověku nezjistíte všechno, ale vnímáte hlavně energii, která z něj na jevišti jde. Pak s ním musíte promluvit, abyste zjistil, co je zač.
Máte za sebou filmový režisérský debut. Projížděl jste si při natáčení důležité scény před spaním?
Nerad, protože pak nemůžu usnout. Nejhorší je to před premiérou. Jak se mi rozjedou v hlavě scény, tak vím, že je to problém, který neumím rozlousknout. Znovu, znovu a znovu si je projíždíte, i když víte, že už musíte spát. Pustím si třeba film, abych záměrně musel myslet na něco jiného. A po chvíli se přistihnu, že se sice dívám na obrazovku, ale v hlavě mi jedou zase ty samé věci.
Vážně to nejde zastavit?
Musím sáhnout po prášku na spaní. Jak nastoupí mozek do téhle frekvence, je to ztracená noc. Jenom ubývají hodiny, v hlavě se vám všechno znovu a znovu opakuje a stejně nic nevyřešíte.
Když jde člověk k Činohernímu klubu za tmy, všude kolem svítí neony nevěstinců nazývaných kabarety a jejich černošští naháněči neodbytně zvou procházející muže k návštěvě. Vás taky?
Než si na mě zvykli, pár pozvání proběhlo. Říkal jsem jim, že dělám vedle... Michala Pavlatu zvali, i když si chodil kupovat cigarety v kostýmu katolického kněze, kterého hrál.
V představení Ujetá ruka teď hrajete černocha.
Původně jsem to jen režíroval a černocha hrál opravdu černošský herec. Jenže odešel a my nemohli sehnat náhradu, tak jsem to vzal já. Naštěstí je naše maskérka mimořádně šikovná.
Takhle nalíčený zkuste vyrazit kolem podniků v okolí...
Říkali jsme si v divadle, že když všechny tyhle podniky mají naháněče černochy, mohl bych já lákat lidi do Činoheráku. Že bych stál u vchodu a říkal: „Come to the theatre.“
Kdybych vás takhle potkal a vy jste mi anglicky říkal, že jste Ondřej Sokol, upřímně bych se zasmál a šel dál.
Podařilo se mi tak objednat si v divadelním baru na cizí jméno. Když jsem tam nalíčený dorazil poprvé a barmanky mě pozdravily neutrálním Dobrý den, pochopil jsem, že mě nepoznaly. Nechal jsem si vystavit objednací lístek na jméno Bekele.
A pak jste se odlíčil a utekl bez placení?
To ne. Ale maska je to vážně dobrá. Kromě Lucie Liškové, která dělala maskérku už v Krásnu, ji vytvořili ti nejlepší lidi, co tady v oboru jsou. Když jsme ji poprvé zkoušeli, seděl jsem v šatně já a sedm maskérů.
Taky jste se pustil znovu do muzikálu.
V divadle Studio Dva režíruju Evitu s Karlem Rodenem a Monikou Absolonovou. Já muzikály nedělám často, ale vyzkoušel jsem si spolupráci s Michalem Hrubým na Hello, Dolly!, klaplo to, a tak jsme zkusili Evitu.
Ta ale kdysi v Praze propadla...
Ale to propadla jenom v porovnání s muzikálem Jesus Christ Superstar, který se na Výstavišti hrál předtím. Jesus byl zjevení, první opravdový muzikál, co se tu objevil. Chodilo na něj neuvěřitelné množství lidí a všichni si mysleli, že to tak bude i u dalšího kusu. I tak měla Evita návštěvnost, o které se dnešním muzikálům jenom zdá. Punc neúspěchu Evity je omyl, který se tady traduje, ale mně to nevadí. Protože je lehčí dělat něco, o čem se říká, že to možná konečně uděláte dobře. Evitu jsem si vybral sám i proto, že když producenti přivezou zvenku něco, co tam má absolutní úspěch, tady to většinou neplatí. A já prostě dělám radši věci, o kterých vím, že za sebou netáhnou představu o zaručeném úspěchu. Bude u toho živý orchestr, což se dneska už taky moc často nedělá. Doufám, že až se na nás z Londýna přijedou podívat, budou spokojení.
Říká se, že chtějí mít natočené kompletní castingy.
Casting neděláme, vybíráme si rovnou. Je fakt, že spousta věcí opravdu musí být, jak předepisují. V případě Evity se to ale týká hlavně hudby. Kdybych měl jako režisér přesně předepsané, jak mám inscenaci dělat, nešel bych do toho. To by pak mohl dělat kdokoliv jiný.
Jak se vyrovnáváte s přízní žen, jste známý idol, oslovují vás?
Když jsem hrál v seriálu Ordinace v Růžové zahradě, všímaly si mě hlavně matky s kočárky. A protože jsem měl roli pediatra, pořád chtěly, abych léčil jejich děti.
Předpokládám, že teď už po vás dámy nechtějí sirup na kašel pro dítě...
Ne, většinou píšou, že se chtějí sejít na kafe.
A vy nikdy na to kafe nejdete? Mě by to lákalo.
Ne, ne, ne – to nejde. Nejsem to přece já, kdo je zajímá, ale obraz, který si o mně vytvořily. A kdybych toho využíval, bylo by to trochu nefér. A pak mám kolem sebe dost zajímavých žen, které chci pozvat na kafe já.