Paul Newman, Marlon Brando, Gregory Peck, Robert Redford, Johnny Depp, Brad Pitt, Daniel Graig, George Clooney...* Také zapřemýšlíte o tom, že byste chtěla aspoň na chvíli změnit svůj osud, když slyšíte některé z těchto jmen? Prostě zahodit všechny starosti za hlavu, vyměnit manžela, který se vašemu idolu ale vůbec nepodobá, zapomenout na všední dny a změnit směr. Jděte do toho, ale jenom v duchu! Možná zjistíte, že stačí jenom málo, aby se Pepa změnil v Paula...
Když zadáte do Googlu slovo idol, vypadnou vám tři hesla – modla, japonský idol a Integrovaný dopravní systém Libereckého kraje. Jistě, ten třetí je v tomto případě tak trochu omyl, i když jako rodilou Liberečanku mne těší, že lidi v mém rodném městě vozí idol! Druhý termín je už trochu blíž, ačkoli spíš obsahově než geograficky. Idoly jsou v japonské popkultuře osobnosti (zpěváci, herci, modely apod.), většinou teenageři, s roztomilým a nevinným mediálním obrazem. Třetí termín – modla – je zobrazení boha a v přeneseném smyslu znamená předmět přemrštěného obdivu, uctívání, zbožňování či takovou hodnotu světa, která si nárokuje větší důležitost, než kterou ve skutečnosti má. A to je přesně případ mnoha dnešních idolů, které zbožňujeme, i když o nich víme jen to, co nám předhodí média a co se nám ony samy uvolí ukázat prostřednictvím filmových pláten apod. V minulosti bývaly modly většinou hliněné a dřevěné figurky, dnes to jsou hvězdy showbyznysu a celebrity všeho druhu. Nebo politici. V našich podmínkách se to zdá nemožné, ale v Itálii jsem na vlastní oči viděla dámy s plakáty „Miluji tě, Silvio!“
Idolem může být vlastní rodič nebo prarodič, učitel či sportovec, vědec nebo umělec. Takový vzor je inspirací, s trochou nadsázky je hvězdou, podle níž se můžeme orientovat. Jedno je jisté, s věkem se idoly značně mění. Tak, jak se vyvíjíme my samy, mění se i naše vzory. Prvními idoly jsou bezpochyby maminka a tatínek. Ovšem k jejich smůle jsou nám příliš nablízku, a navíc denně, takže velice záhy zjišťujeme, že jsou taky jenom lidi. Občas následuje jako mezičlánek starší bratr, učitel anebo sousedův kluk, ale sotva dítko zachytí záři televizní obrazovky, je s takovými „nulami“ rázem konec. Nadchází éra skutečných idolů, těch, které třískají kytarou o zem jako žádný jiný, těch, jejichž úsměv kosí davy dívek po statisících, těch, v jejichž záři je najednou celý svět hezčí a mnohem, ale mnohem víc sexy!
Idoly ovlivňují a řídí život většího množství lidí než světová náboženství! Mnoho fanoušků tak nemá daleko k tomu, považovat své idoly za skutečné bohy! Milují je, obdivují, následují, chtějí se jim podobat. Vždyť jsme to také dělaly, když nám bylo sedmnáct, vzpomínáte? Já jsem například kdysi málem vstoupila na šikmou plochu jen proto, že jsem nadevše zbožňovala dva Briany. Briana Boitana a Briana Orsera. První byl Američan, druhý Kanaďan. Byli to krasobruslaři. Nádherní, tmavovlasí a nejlepší. Když bylo v Praze mistrovství světa, nemohla jsem tam prostě chybět! Už už se schylovalo ke krádeži (peněz na vstupné) a záškoláctví. Jenže nakonec mě vypekla kamarádka. Achjo. Probrečela jsem celý den! Jak pošetilé, viďte? Taky občas ještě nostalgicky zavzpomínáte na dobu mladického nadšení a nerozvážností, kdy jsme si dělaly hlavu z věcí, které se z dnešního pohledu rozhodně starostmi nazývat nedají?
Zatímco dnešní předškoláci obdivují hrdiny Lego Chima, před patnácti lety to byli Pokémoni, no a já jako dítě milovala Tomáše Holého, a nejspíš jsem nebyla sama. Pak jsem se skokem přemístila do kategorie zahraničních hvězd a pohádky a roztomilé dětské příběhy vystřídala detektivka. Mými idoly byli postupně komisař Moulin, kudrnatý profesionál Doyle a nakonec uhrančivý komisário Corrado Cattani. Mafiánská chobotnice si mne obtočila chapadly – a už nepustila. Tady někde má svůj počátek moje nezměrná láska k Itálii, která trvá dodnes...
Idoly jsou poplatné době. Mění se ne-li rok od roku, tak minimálně v dekádách. Logicky tak tvoří i milníky mezi generacemi. I ty z našeho mládí nebyly po chuti starším generacím, my se vztekaly a bránily své oblíbence zuby nehty. A dnes nechápavě kroutíme hlavou nad modlami vlastních dětí. Před lety to byl Sandokan, agent 007 či Tarzan, dnes vedou elfové, vlkodlaci a upíři. Divoké a nespoutané vlasatce nahradila androgynní holátka a náctiletí mladíčci, inu doba se mění a s ní i idoly. Neplačte a nereptejte a nechte mládí, nechť se vydovádí – konečně kdo říká, že s první vráskou na čele končí zároveň i čas idolů? Ponechte si ty své anebo si vyberte nové, vždyť snít je třeba v každém věku!