Primabalerina Barbora Kohoutková: Balet je můj život

Zábava 26. září 2015

Ve světě je uznávanou primabalerínou. Jako sólistka tančila na největšíc světových jevištích. Přestože celou její profesní kariéru provázely vážné úrazy a náročné operace, vždy díky svojí vnitřní síle znovu dokázala, že je jedničkou ve svém oboru.

Váš život je tak zajímavý, že by vydal na knihu. Vy jste se prý narodila s baletními střevíčky na nohou?


Téměř ano. Kam až si pamatuju, vždycky jsem tančila. Maminka nás se sestrou dala na tanec z prostého důvodu, abychom slyšely hudbu, dobře držely tělo a měly průpravu. I sestra byla baletka, sólistka. Ale měla poměrně krátkou kariéru. Kvůli úrazům skončila ve čtyřiadvaceti letech.

Máte i jiné než taneční vzpomínky?

Vyzkoušela jsem si všechny možné sporty, plavala jsem, lyžovala, chodila na gymnastiku. Mám celkovou fyzickou průpravu. Nebyl to jen dril. Ráda na dětství vzpomínám. Dokonce i na chalupě v jižních Čechách jsme o prázdninách se sestrou tančily na půdě. Táta nám tam musel natlouct tyč mezi trámy, abychom mohly cvičit.

Od čtyř let jste vystupovala v Národním divadle a hrála ve filmech.


Často jsem se objevovala ve Zpívánkách, točila jsem pohádky a podobně. Ráda vzpomínám na seriál Když se slunci nedaří. V díle o anorexii jsem hrála Zuzku, která nechtěla jíst. To už jsem studovala balet na konzervatoři. Filmaři si říkali: Kde bychom mohli najít anorektickou holčičku? Tak půjdeme na taneční konzervatoř.

Setkala jste se tam s anorexií?

Balet je tvrdý a bulimie a anorexie se objevují. Ve škole nás vážili a hlídali naši hmotnost. Tanec je spojený s určitou estetičností. Je důležité najít zdravou míru v tom, jak přistupovat
k tělu, zvlášť když je ještě ve vývinu. Zároveň je nutná odpovědnost, že když na to tělo nemá dispozice, tak to včas zarazit a změnit. Spousta baletek se celou kariéru s váhou trápí.

Co myslíte tím zarazit a změnit? Odejít 
od tance? To je přece strašně těžké. Proč se vlastně v baletu tak prosazuje, že musí být baletka ultraštíhlá? V jiných tanečních disciplínách to tak striktní není, a přesto je na tanečnice hezký pohled...


V baletu bohužel tento trend ultraštíhlých žen přetrvává. Má to do jisté míry své opodstatnění. Představte si, kdyby taková labuť na jevišti měla faldíky jako barokní andělíček. To by asi příliš ladně nevypadalo. I pro partnera je to těžké, když ji musí zvedat, vyhazovat do zvedaček. Často mají kluci problémy se zády, zápěstími. A příčina může být i příliš vážící partnerka. Balet na profesionální úrovni je v tomto krutý. Proto ho také může dělat jen pár vyvolených. Ale jsou tu jiné formy tance, kde se tělo tolik neřeší, naopak se cení individualita.


Také jste se potýkala s váhou?


Během kariéry ano. Zjistila jsem, že to bylo 
i na základě problémů se štítnou žlázou. Vyzkoušela jsem všechny možné diety, které existují. Ananasová, tukožroutská polévka, nejedení, půsty... Teď mám hmotnost příjemně stabilizovanou. Hodně dbám na zdravou výživu, jím téměř vegetariánsky, respektuji roční období, zkouším veganská jídla, živou stravu. Chci se napojit
 na tělo, aby mi řeklo, co potřebuje. Když mám méně zátěže, tak vůbec nejím maso. Když mám tréninky nebo představení, tak si tělo o nějakou rybu řekne. Dám si i čokoládu, ale snažím se, aby byla kvalitní, organická.

Jak zareaguje tělo, když ukončíte kariéru? Neměla jste strach, že váha vyskočí?


Mně naopak spadla, protože když jsem v roce 2008 skončila s aktivní kariérou, měla jsem na sebe víc času. Zjistila jsem, že problémy s váhou vycházejí ze štítné žlázy a jsou spojeny se stresem. Můj profesní život byl tak náročný, že jsem nestíhala se starat o svoje tělo. Najednou čas byl a mohla jsem se víc soustředit sama na sebe. Zklidnila jsem se, začala jsem se intenzivně věnovat cvičení Gyrotonic a Gyrokinesis, které mimo jiné podporuje hormonální rovnováhu v těle, a výsledky se brzy dostavily.

V životě jsem o nich neslyšela.

Metodu Gyrotonic jsem objevila před lety
 v Helsinkách. Už tehdy jsem se potýkala s mnoha zraněními, prvními operacemi a velkými bolestmi. Tato metoda využívá propojení znalostí z východních technik, jako třeba kundaliní jógy, bojových umění, tance, gymnastiky, plavání. Začíná se cvičit vsedě, jemnými pohyby. Je to různé ohýbání, stáčení, kroužení, využívá se sedmi směrů pohybů páteře. Pak se přechází do stoje, kleku, lehu, všechny cviky jsou propojeny s dechovými fázemi.


Vlastně sotva jste na začátku kariéry vylezla na jeviště, hned přišel první nešťastný pád. Tehdy jsem se připravovala na první premiéru své profesionální dráhy. Dva týdny před premiérou mě partner pustil ze zvedačky a zlomila se mi nártní kůstka. Cítila jsem ostrou bolest, ale nepřipouštěla jsem si, že by to mohlo být tak závažné. Bolest jsem se snažila potlačit a přemáhat. I motivace odtančit svou první premiéru byla obrovská. Odtančila jsem ji s anestezií v noze. Navíc lékaři udělali špatnou diagnózu a bolest sváděli na přetížení.


Mohla jste potom partnerovi věřit?


Důvěra se hodně snížila. I v budoucnu jsem se s tím potýkala. Ale těžké bylo i rozhodnutí, co dál, protože mi hrozilo, že skončím s kariérou. Jezdila jsem po specialistech a nikdo nemohl přijít na příčinu, proč mám takové bolesti, chronické záněty. Vždy jsem byla nějakou dobu na neschopence, rehabilitovala, zlepšilo se to, pak jsem se vrátila do tréninku
 a za chvíli se záněty vrátily. Až na soukromé klinice v Německu přišli na to, že následkem úrazu nártní kůstka špatně srostla a prodloužila se. Mechanicky vytvořila problém, nestabilitu a záněty. Pak mi kůstku museli zkrátit. Jít na operaci bylo velké odhodlání. Hrozilo, že se na jeviště nevrátím. Na rok a půl mě to vyřadilo z aktivního tance.

Tančila jste na předních scénách divadel po celém světě. V Helsinkách, Bostonu, Hamburku... Na kterou štaci nejraději vzpomínáte?

Asi největší kořeny jsem si vytvořila ve Finsku. Byl to můj první soubor, žila jsem tam nejdéle, šest let,
 a doteď se do Helsinek pravidelně vracím. Mám tam vazby a je to takový můj druhý domov. Když přijedu, cítím se tam doma. Je to moje divadlo, lidi mě znají.

Do Helsinek jste se dostala v 17 letech. Nedokážu si představit, jak by se mi v těch letech nastupovalo do práce v cizí zemi, kde se mluví nesrozumitelným jazykem, a navíc kde se očekává dokonalý výkon, protože přicházím jako sólistka. Jak jste tohle zvládla?

Sama nevím. Většinou se mi negativní vzpomínky brzy z hlavy vykouří. Když ale v paměti zalovím, byly to tvrdé momenty. Byla jsem mladá, nesamostatná, v soukromí velmi stydlivá, neuměla jsem pořádně anglicky, o finštině ani nemluvě. Přišla jsem do Finska opravdu jako mladá hvězdička. Tenkrát to pro mě byl raketový start. Měla jsem už podepsanou sólovou smlouvu v Helsinkách a dokončovala poslední ročník konzervatoře, lépe řečeno poslední dva ročníky v jednom, protože jsem maturovala o rok dříve, v sedmnácti. V té době jsem vyhrála i Grand Prix v New Yorku. Dvanáct let tuto cenu nikdo nedostal, takže to vyvolalo vlnu nabídek. Chtěli mě do American Ballet Theater, San Francisco Ballet, ale já už měla podepsáno v Helsinkách. Nakonec to bylo tak, jak to mělo být. Do Helsinek jsem odjela se svojí profesorkou z konzervatoře Ingrid Němečkovou, která se tam stala baletní mistryní. Hodně mě na začátku podržela, rok jsme spolu i bydlely. Zkoušela se mnou většinu baletů, které jsem v Helsinkách za mé šestileté angažmá tančila. A je mi velkou oporou dodnes. Postupně jsem si našla pár kamarádů, většinou mezi cizinci, a tato přátelství jsou tak pevná, že vydržela také dodnes. Přivezla jsem si z Prahy svého psa, aby se mi tolik nestýskalo. Pak přišly úrazy a nekonečné rehabilitace a první nešťastná láska, ale to by opravdu vydalo na knihu...

V zahraničí jste strávila skoro dvacet let. Jaký byl návrat zpět do Čech?


Těžký. Pořád je to těžké. Nemluví se mi o tom dobře. Stále mám kontakt se zahraničím. Ve světě jsem si vybudovala jméno, respekt, práce je tam pro mě jednodušší. Domů jsem se vrátila, protože tu mám kořeny, líbí se mi v Praze, mám tu rodinu, kamarády, to mě tu drží. Ale co se týče pracovního uplatnění, je to složité. Ať už jde o předávání zkušeností, které jsem nabyla ve světě, nebo o samotné tančení... Tady jsou zajeté koleje, lidé jsou často neflexibilní, někdy závistiví, nechtějí měnit staré struktury. Já ctím tradici, ale snažím se jít s vývojem, stále se učit a tomu přizpůsobovat i mé učení.

Žádná z tanečních škol se o vás jako o pedagožku nepoprala?


Ne, nepoprala. Zvou mě do zahraničních škol. Jezdím učit do největší školy v Číně Beijing Dance Academy, oslovuje mě Tokyo Ballet, Finnish National Ballet School, English National Ballet School... Ale mám radost, že tady v Praze si mě pomaličku soukromě nacházejí studenti, kteří mají stejnou energii jako já. Do mého studia mi vodí úžasní rodiče skvělé děti. V jedenácti letech mít jasno, co chci od života, soustředěnost, píli a to vše s radostí, jakou mají oni, vnímám jako zázrak. Když se podívám na děti na ulici, které se v tomto věku poflakují nebo tráví hodiny u počítače, a já mám možnost pracovat s těmito malými hvězdičkami, to mě naplňuje a povzbuzuje na sobě stále pracovat, abych jim mohla být dobrou oporou a ulehčit jim už tak tvrdý život v profesionálním světě baletu tím, že budou mít správné informace ve správný čas v pozitivní formě.


Dá se kariéra primabaleríny skloubit s rodinným životem?


Skloubit se to dá. Ale je to hodně náročné. Balet je velice specifický a časově náročný. Když má člověk představení, musí dodržovat jistou životosprávu, přísnou disciplínu. Partner, který není z oboru, musí mít velkou míru respektu a tolerance. Pro muže bylo těžké pochopit režim, že si před představením potřebuji odpoledne odpočinout a nemám myšlenky na nic jiného. Je velká zodpovědnost vyjít na jeviště, vytvořit nějakou roli. Je nutná i psychická příprava, koncentrace. Nelze jen přepnout a zničehonic být připravena na roli. Tohle všechno ovlivňuje soukromí. Až když jsem se vrátila do Čech, našla jsem si partnera, s kterým plánujeme založit rodinu. Těším se na tuhle etapu. Jsem ráda, že to přijde až teď. Když jsem viděla u kolegyň, jak musejí odbíhat
 od rodiny, mají to složité. A divadlo je extrémně náročné časově a na rodinu to má často negativní vliv.