Eliška Balzerová: Problémy se musí řešit včas

Zábava 12. dubna 2016

Už od školy jí nikdo z kolegů neřekne jinak než Elza. Také má pořád stejný účes, protože je prý ideální pro paruky. Celá léta má jednoho manžela. I když je herectví pořád trochu kočovné povolání, ona zásadně zasvětila kariéru dvěma scénám. Když totiž Eliška Balzerová někam vloží svoje srdce, je věrná.

Brzy bude mít premiéru váš nejnovější film Teorie tygra. Co vlastně ten název znamená?

Na to vám těžko odpovím. Teorii relativity vám také nikdo nevysvětlí snadno. Na vysvětlení Teorie tygra je potřeba dlouhý manželský život, značná touha po svobodě, možná i únava z dlouhotrvajícího soužití. Ve filmu hraju manželku „tygra“, který touží opustit klec jménem manželství, ale jde na to zvláštním způsobem.

A daří se mu to?

Ten příběh je o mnohaletém vztahu, který, podle mě, na začátku musel docela hezky fungovat. V téhle naší filmové rodině ovšem vládne matriarchát. Babička drží otěže pevně v rukou, její dcera – kterou hraji já – přenáší ten model do svého manželství a vnučka to pochopitelně napodobuje také. A diváci se mohou zamyslet, jestli jim to náhodou něco nepřipomíná.

Co si myslíte vy?

Samozřejmě jsem hledala paralely i ve svém životě, protože jsem chtěla postavu Olgy pochopit. Jsem přesvědčená, že to všechno dělala z lásky. Bohužel člověka můžete i umilovat k smrti. Nebyla to Xantipa, která toužila po nadvládě, ona to jen neuměla jinak. Matka jí byla příkladem. Do jistého momentu vztah fungoval, jenže její manžel si v situaci, kterou film vlastně začíná, uvědomí, že o ničem zásadním v rodině nerozhoduje, a začne se stavět na zadní. Z toho, jak důmyslně to ale udělá, vyplyne spousta humorných situací.

Občas v okolí vidím, jak muži ženám předají otěže a nechají je rozhodovat o rodinném, ale i svém životě. A vypadají, že jsou se svojí slabší rolí ve vztahu spokojení, a dokonce i šťastní.

Možná je to pro některé muže pohodlnější. Ve filmovém scénáři to jedna z postav, syn Pepa, i říká. Nemyslím si ale, že v příběhu našeho filmu jde o slabost. Ti manželé se do sebe dokážou v hádce i zakousnout, ale on si tentokrát dupne, neustoupí a trvá na svém.

Taková poslední kapka, která rozhodne?

Ano. Jde o jedno (ne)splněné přání. Prostě to najednou křísne a nejde už kam ustupovat. Je ovšem otázka, jestli když se tygr z klece dostane, bude umět svobodně žít a jestli přežije.

Vy jste se někdy s podobným vztahem ve svém okolí setkala?

Nevidím do manželství druhých. Že ale v mnoha vztazích k podobným situacím dochází, tím jsem si jistá. Zejména u těch dlouholetých, když děti odejdou z domu a vztah se najednou začne vyprazdňovat. Ve filmu máme velké pětatřicetileté děti...

Slyšela jsem, že měl Jiří Bartoška velkou radost, že budete hrát spolu.

Tak to mě těší. I když moje role je velmi nevděčná. Musím v ní trápit idol všech žen a dívek. Kdyby mě někdo chtěl ztotožňovat s rolí Olgy – slavnostně přísahám, že mám Jirku Bartošku moc ráda! A byla jsem šťastná, že jsme se na naše stará kolena sešli při krásné práci.

Ty dospělé děti ale oba nemáte jen ve filmu, ale i ve skutečnosti. Použila jste někdy metody, jakými se vychovává v Teorii tygra?

Když vychováváte děti, nemůžete je chytit pod krkem a nařizovat, co dělat smí a co nesmí. Musíte jim svým způsobem života dávat určitý vzor a příklad. Tak jsme se své děti snažili vychovávat. A dneska na nich vidím, že to bylo dobře. K partnerům a partnerkám svých dětí jsem se snažila chovat vždycky vlídně. To mojí filmové postavě Olze není vlastní.

A vaše manželství je také velmi dlouhé. Kolik let jste vlastně už vdaná?

Svatbu jsme měli před dvaačtyřiceti lety, ale známe se o pár let déle. Někdy je to se mnou těžké, jsem Valach a tvrdá palice. On mi můj muž mnohdy nechce ustoupit, protože je chlap. Po těch letech si ale silně uvědomuji jednu věc – že čím jsme starší, tím víc se u nás objevuje strach o toho druhého. Že při sobě stojíme v těžkých chvílích, že si dodáváme odvahu a pečujeme o sebe. Někde jsem se dočetla, že manželé, kteří spolu žijí v dlouhotrvajících vztazích, žijí déle. Možná právě proto, že se o sebe s láskou starají.

Pro vás je délka manželství důležitá hodnota?

Já ji za hodnotu považuji. Asi proto, že sama jsem z rozvedené rodiny.

Na Valašsku to muselo být ale výjimečné, když se rodina rozpadla, ne?

Proč jen na Valašsku? A nebylo to v té době ani výjimečné. Moje maminka byla ve válce na Moravu totálně nasazená. Mezi děvčaty se tehdy rozkřiklo, že když se vdají, nepošlou je na práce do Reichu. A tak se všechny rychle vdaly a měly děti, aby se zachránily. Takové vztahy samozřejmě neměly dlouhého trvání. Odmalička jsem cítila tátovu nepřítomnost, žila jsem pouze v ženské společnosti a mužský živel mi moc chyběl. Svým dětem jsem asi proto něco takového nikdy nechtěla udělat. Všechny problémy, které jsme v manželství měli, jsme se snažili vyřešit dřív, než nám přerostly přes hlavu.

Neřešený problém – stokrát větší problém?

U nás se řešily snadno, jsme oba hodně komunikativní typy a hlavně máme spoustu společného. Těch krásných věcí bylo a je v mém manželství mnohem víc.

Dáváte si teď větší pozor, abyste manžela péčí neotrávila?

Popravdě – nedávám si pozor, ale vnímám to. Občas jsem se ve scénáři poznávala a říkala si: Vždyť tohle, doprčic, dělám taky! Ale ve scénáři se tomu můžete zasmát. V životě už to tak k smíchu není.

Je neuvěřitelné, jak někdy film nebo divadlo nastaví člověku zrcadlo.

Ale co má umění dělat jiného než nastavovat zrcadlo. Teď tu spolu sedíme v šatně po představení Babičky, divadlo bylo plné malých dětí a já si znovu a znovu říkám, kéž by učitelé vzali do divadla děti častěji! Babičku prý dnešní děti už nechtějí číst, připadá jim nudná, nerozumí prý jí. Ale my máme na jevišti úplně jinou zkušenost – v divadle je ten příběh zajímá a baví. Podle mě by se pak nemohlo stát, že by žáci trýznili svým chováním učitelku, jako se to stalo před časem na jedné pražské škole. Starých lidí si mladí neváží, protože takové chování možná vidí v rodině. Staří lidé neumí s počítačem, nezajímají je nejmódnější typy mobilů, ale proto jimi nemusíme pohrdat. V divadle jsme dnes zažili bouřlivý aplaus, a jsem přesvědčená, že děti pochopily, že stáří může mít i jinou hodnotu, může předávat lásku, moudrost a životní zkušenost, a že je třeba si ho vážit...

Proč to mladé generaci nedochází?

Podle mě to způsobila jediná hodnota a meta, kterou teď všichni vzývají – peníze. Staří lidé už jich mnoho nemají. Nedávno jsem na ulici nechtíc vyslechla rozhovor, kdy se pár ujišťoval o tom, že se na bábu s dědkem můžou vys... a o víkendu za nimi nepojedou, a tyhle řeči poslouchalo jejich pětileté dítě. Myslíte, že se v dospělosti bude chovat uctivě ke starým lidem?

Co vás ještě ve společnosti rozčiluje?

Že náš, kdysi jeden z nejvyspělejších států v Evropě, nedává kultuře prostor a nepečuje o ni. Politici z ní udělali Popelku a ta, z pohledu „nových hodnot“ přestává spoustu lidí zajímat. Že ráno v rozhlasových zprávách i v televizi už se pomalu nedozvíte, jaká premiéra byla včera v Národním, jaká krásná kniha vyšla, ale kolik dal který hokejista gólů v NHL. Mladí kluci chtějí být hokejisti v NHL, vydělávat spoustu peněz a mít holky z Miss nebo Superstar. To jsou dnešní idoly mladých.

A kdo by podle vás měl být idolem?

Někdo, kdo něco umí a dokáže to předat dalším generacím. Pro mne třeba profesor Martin Hilský. Geniální překladatel, který přeložil celého Shakespeara. Já bych ho za to navrhla na Nobelovu cenu. Že i překladatelé jsou básníci, říkal už Jaroslav Seifert, a děkoval svému překladateli v Londýně, neboť věděl, že i díky němu Nobelovu cenu získal. Dnešní celebrity jsou ale z jiného těsta...

Vy jste ale pro mnohé také celebrita – v tom dobrém smyslu slova.

Tak na to jsem háklivá. Jednou mi volala produkce z televize, že natáčejí medailonky s celebritami a jestli by mohli přijet také za mnou. Okamžitě jsem se naježila, že si nepřeji být uváděna mezi celebrity. Ve společnosti „celebrit“ v dnešním slova smyslu bych se necítila dobře.

Celebrita je podle výkladového slovníku vážená proslulá osobnost nebo potentát.

Tak to jste mě potěšila! Tento titul jsem dnes při představení Babičky použila ve vyprávění o pruském králi Bedřichovi – „toho potentáta já jsem dobře znala!“ Svým mladým kolegům říkám, že jsou herci slavní a VIP a pak herci oblíbení. Přála bych jim, aby zůstali herci oblíbenými.

Sláva může být nebezpečná. Vy znáte i tuhle její odvrácenou stranu?

Moje generace natáčela jedny z prvních seriálů, užili jsme si slávy hodně mladí, ale všichni jsme to přežili ve zdraví. Teď už to tak nevnímám a umím ty nepříjemné průvodní jevy slávy rozpoznat. Když dnes mladý člověk propade kouzlu popularity a nechá se obklopit lidmi, kteří se na něm přiživují, často ho to zničí.

Hezky jste mi nahrála na otázku. Vám se tehdy ta největší sláva překrývala s mateřstvím. Stihla jste si vůbec říct: Jsem asi fakt dobrá?

Televize nás dostala do všech koutů republiky, do každého obýváku s televizí, všichni nás tehdy znali. Když jsem třeba přišla k lékaři, říkal mi s úsměvem: Proč si to, paní kolegyně, neošetříte sama? Ale já musela každý den jako všechny mámy udělat snídani, oběd a večeři, večer děti uložit do postýlky a utíkat hrát, a ráno zase znovu... Děti mě držely nohama na zemi, v tom máte pravdu. A když jsem je doprovázela do školy, musela jsem je opouštět na rohu, aby mě před školou někdo nepoznal. Že je světská sláva polní tráva, mi dávaly najevo dostatečně.

Já si zase kvůli vaší roli Alžběty Čeňkové myslela, že jste ohromná vzorňačka, ale pak jste mi v Ženách v pokušení sebrala vítr z plachet.

To z člověka udělá seriál. Na škole jsem hrála jen komické role, ale potom se mi nahromadily všechny ty vzorné ženy, ušlechtilé doktorky v bílých pláštích a profesorky. Pak už jsem se jim začala trochu systematicky vyhýbat...

Ale v Teorii tygra jsem zase paní profesorka. Máte nějakou metodu, jak se proměnit v někoho úplně jiného?

Vždycky když čtu scénář, říkám si, jestli tu bytost, kterou mi scénář nabízí, znám. Jestli o ní něco vím. Musím mít toho člověka před sebou. U Vilmy z Žen v pokušení jsem měla předobraz – svoji spolužačku Laďku Kozderkovou.

Ona byla opravdu takové číslo?

Byla. Znaly jsme se už od střední školy. Potkaly jsme se jednou po letech na Kavčích horách a řekla mi o své nemoci. Říkala, že se bude snažit být do poslední chvíle veselá. To jsem se snažila do filmu z jejího optimismu přenést.

Dívaly se na vás vaše děti v televizi, když byly malé?

Syn byl miminko, když běžela Nemocnice. Až když se pak natočilo pokračování s režisérem Viktorem Polesným a vysílaly se i ty původní díly, řekla mi moje dcera, že se jí to docela líbilo. A při poslední repríze mě poznal i můj vnuk. „Tamhle je babi,“ říkal a ukazoval prstem na obrazovku.

V kolika letech jste se vlastně vdávala?

Bylo mi pětadvacet.

Tak to není tak brzy, jak jsem si myslela.

Už jsem za sebou měla první divadelní angažmá. Na umístěnku jsem po škole hrála mimo Prahu, ale začala jsem hodně do Prahy jezdit kvůli natáčení, hostovala jsem v Národním divadle a brzy přišla i nabídka do Vinohradského divadla, kde jsem strávila dvacet let. A stejně dlouho už jsem teď i v Divadle Na Fidlovačce.

V Divadle Na Vinohradech jste prožila 70. léta, ale překvapilo mě, že jsem ve vašem životopise nenašla moc budovatelských rolí – jen jedna dělnice. Jak jste se jim dokázala vyhnout?

Moje milovaná babička mi řekla, abych se nikdy nedávala ke komunistům. Měla bratra, který v roce 1918 odjel do Ameriky, a z jeho dopisů věděla, jak se dá prožít krásný život bez nich. Kdybych ji neposlechla, mohla jsem možná mít jinou kariéru, ale nestála jsem o to. Babička tvrdila, že když budu mít talent, dostanu příležitost i bez stranické legitimace. A chvilku to tak i vypadalo a dostala jsem dvě velké role v Národním divadle. Když jsem ale odmítla vstoupit do strany, rychle se se mnou rozloučili.

Na Vinohradech už legitimaci nevyžadovali?

Ale ano, ale nedali jsme se. Bylo nás tam statečných víc, a vedení nám raději ty stranické legitimace a uvědomělé role už ani nenabízelo. Já ale nikdy nebyla dělnický typ. I ta jedna dělnice, o které jste mluvila, byla lehká dívka. Sváděla jsem v ní na jevišti u portálu Jaromíra Hanzlíka. Pamatuji si, že jsme s touto hrou jednou vystupovali na festivalu v Ostravě. V klubu po představení seděl Mirek Macháček, a když nás všechny uviděl vstoupit, odplivl si a sepsul nás, že se nestydíme v něčem takovém hrát. Ale tehdy jsme byli v angažmá... odmítnout se nedalo. Je skvělé, že jsem se na Vinohradech dočkala svobody a mohla pak hrát ve věcech, které dřív na repertoáru být nemohly – Urmefisto, Ubohý vrah, ... ještě teď, když si vzpomenu, běhá mi mráz po zádech.

Ubohého vraha jsem viděla a byl to jeden z mých nejintenzivnějších divadelních zážitků.

A představte si, že já u toho byla na jevišti! Nehráli jsme, tu hru jsme všichni žili. Někdy jsem ani nedokázala odejít po děkovačce, a musela chvilku počkat opřená o dekoraci, než se vzpamatuju...

Co všechno se musí sejít, aby se takový úspěch povedl?

V první řadě s námi pracoval vynikající režisér. Jemu se podařilo dobře role obsadit a soubor na sebe naladit. Pak mohlo vzniknout výjimečné představení. Měli jsme tenkrát v rukou dobrou předlohu a skvělou dramatizaci. U Ubohého vraha se to všechno sešlo – novelu Ivana Andrejeva výborně zdramatizoval Pavel Kohout a Luboš Pistorius ji mistrně režíroval. V době, kdy jsme hru hráli, byl velvyslancem USA v Praze Adrian A. Basora. Jeho žena milovala divadlo, ale aby pochopila, o čem se hraje, vždycky si dopředu vyžádala scénář. Poslali jsme jí text Ubohého vraha, ale ona nám zoufalá volala, že tomu vůbec nerozumí, že vůbec nechápe, o co jde... Po představení za námi přišla do klubu a nadšená ode dveří hlásila: „Zázrak! Divadlo je zázrak, všemu jsem rozuměla.“

Mluvila jste o tom, jak moc vás ovlivnila babička, co ještě – kromě vyhýbání se komunistům – vás naučila?

Milovat knížky – ona moc ráda četla.

Jaká je vaše nejoblíbenější?

Kniha o životě a smrti od Axela Muntheho. Dokonce jsem donutila svého muže jet se mnou do Itálie a projít ten úchvatný ostroh Anacapri, protože jsem si potřebovala projít místa, kde hlavní hrdina žil. Můj manžel se už s obavou dívá, co čtu, zejména když jsem nadšená. Ví, že tam budeme muset jet. Museli jsme takhle před lety i do Huescy ve Španělsku za Hemingwayem a jeho Siestou. Dojeli jsme tam trabantem.

Jenže vy nejezdíte jen na literární výlety, ale taky za divadlem.

V každé zemi a městě, kde je divadlo, se do něj musím podívat, třeba jen na chvilku. Vždycky na vrátnici řeknu, že jsem česká herečka, že jsem v jejich městě jednou za život a že bych do divadla ráda vstoupila. Zatím mě vždycky pustili dovnitř... V Miláně jsem se takhle, sice s doprovodem, dostala i do opery, kde zrovna probíhala zkouška. O pauze jsem vyšla na pódium, prohlížela jsem si ta proslulá prkna a koukám – hřebík –, tak jsem ho sebrala. Pán, který mě doprovázel, už nepochyboval, že jsem herečka. Všichni totiž sbíráme hřebíky, abychom na ně nestoupli nebo neklekli při představení.

Kde se hřebíky na jevišti berou?

Celá dekorace se více či méně přitlouká. Kulisy drží tzv. šprajcy a ty se zezadu přibíjejí, někdy také šroubují. Přibíjejí se koberce. Na jevišti je hřebíků moře.

Voní jeviště všude stejně?

Voní. Jakmile vstoupíte do divadla, cítíte, že jste doma. Intuitivně naprosto přesně, už od vrátnice víte, kde jsou šatny, kde je jeviště, kde je klub... chtěla bych se v tomto magickém prostoru ještě alespoň nějaký čas potloukat.