Řekněte mi, jak moc je u dirigentů běžné dirigovat spatra?
Takových dirigentů je hodně, ale u divadla se přece jen vyskytují méně. Já ale vždycky tvrdil, že je lepší mít partituru v hlavě než hlavu v partituře. Na dirigentském pultíku jsem většinou měl místo not položený plakátek představení.
Stál jste u zrodu většiny slavných muzikálů. Dirigoval jste Bídníky i Jesus Christus Superstar...
To má ještě veřejnost v živé paměti, ale už dávno předtím jsme uváděli v Karlínském divadle Někdo to rád horké nebo Cikáni jdou do nebe. Nezapomenu na úžasnou Laďku Kozderkovou, jak ještě přišla korepetovat roli cikánky Izergil, ale už měla velké bolesti. Bylo to v roce 1986, kdy také zemřela.
Vy jste ale znal nejen Laďku, ale i jejího tatínka, skladatele a dirigenta Ladislava Kozderku z Brna.
Byli jsme všichni velcí kamarádi. To bylo počátkem sedmdesátých let, když jsem žil s Evou Veškrnovou a také s ní spolupracoval v brněnském Národním divadle. Všichni podle jména vědí, že je sestrou Dagmar Veškrnové Havlové. Málokdo ale tuší, že byla velkou muzikálovou hvězdou. Jsem rád, že jsem se na její kariéře mohl podílet. Byla ale skutečně obdivuhodná. Jako malé holce jí doktoři odebrali ledvinu, jenže omylem tu zdravou. Celá léta tančila a zpívala s jedinou, nemocnou ledvinou a nevěděla, proč po představení padá únavou... Dělala velké role a s plným nasazením.
Pokud vím, jejím partnerem na scéně byl i Oldřich Nový. Prý jste byli přátelé?
Eva s Oldřichem Novým hrála v inscenaci Harvey a já a také v Kožíkových Komediantech. Pravidelně po představení nás zval na večeři do Grand hotelu Brno, kde též po dobu hostování bydlel. Po jídle nikdy nesměla chybět specialita – zapečená zmrzlina. Myslím, že se s námi cítil uvolněný, svobodný, čerpal z nás to mládí a energii. Já jsem ovšem pana Nového zažil již v padesátých letech v divadle na Kladně, kde jsem s ním v menší roli vystupoval i v jeho slavné Mamzelle Nitouche, a pak znovu v roce 1959, když jsem nastoupil jako sbormistr a později dirigent v Hudebním divadle v Karlíně.
Vaše brněnská éra byla také hodně ve znamení muzikálů.
Moje první vystoupení před orchestrem a publikem se v Brně odehrálo v muzikálu Když je v Římě neděle. Pak jsme nastudovali písničkové komedie, Brdečkova a Rychlíkova Limonádového Joa a Daňkovu a Šlitrovu Svatbu sňatkového podvodníka. Nechyběl jsem ani u pokusu o scénickou adaptaci Války s mloky, k níž napsal písničky J. F. Fischer. V následující sezoně už jsem mohl nastudovat i klasickou operetu Gasparone a hudební komedii Helenka je ráda. A pak v rychlém tempu následovaly světové muzikály My Fair Lady, Hello, Dolly! i West Side Story, která byla vůbec nejnáročnější.
Vraťme se na chvíli do vašeho dětství. Kde se u vás vzal vztah k muzice?
Hudební geny jsem asi zdědil po obou rodičích. Maminka v mládí zpívala a hrála ochotnické divadlo, tatínek byl sice kožešník, ale vždycky toužil hrát na nějaký hudební nástroj, a tak si to splnil až u mě. Když mi bylo pět, nechal mi u výrobce udělat tahací harmoniku, aby vyhovovala pro mé dětské prstíky. Jezdil se mnou na hodiny a pak mě vozil i na vystoupení. V osmi letech jsem už hrál jako dětská hvězdička na odpoledních čajích v Lucerně. Ke hře na akordeon jsem připojil klavír a nakonec jsem šel studovat na skladatelské a dirigentské oddělení Pražské konzervatoře.
Takže vás tatínek nenutil vyučit se kožešníkem?
Chvíli jsem se u něj učil. Bylo to v době, kdy šel po válce dobrovolně osidlovat pohraničí, než zjistil, že je všechno poněkud jinak. Pak ho zbavili národního správcovství a dokonce se ocitl i ve vazbě. Maminka pak živila rodinu jako hostinská a já jsem jí jezdil o divadelních prázdninách pomáhat jako číšník a zároveň jsem v hospodě po večerech hrál na harmoniku...
Slyšela jsem o vás, že rád vaříte. To jste asi odkoukal u maminky?
Nikdy mi nevadilo postavit se k plotně. Rád uvařím, obsloužím ostatní. Vždycky jsem byl rodinný typ.
A proto jste byl pětkrát ženatý?
To se tak někdy v životě přihodí. Poprvé jsem se ženil v roce 1960 s tanečnicí, měli jsme spolu syna. Jenže do našeho vztahu příliš zasahovala její rodina. Začala jim vadit moje práce, snižovali žánr operety a muzikálu, Karlínské divadlo jim nepřipadalo na dostatečné úrovni. Zkrátka, moje práce je netěšila a to zas zákonitě netěšilo mě. Mojí druhou ženou se stala Eva Veškrnová, která se však po čase rozhodla vrátit ke své dávné lásce a naše cesty se rozešly. Pak v roce 1979, když mi zemřela maminka a cítil jsem se hodně opuštěný, jsem se oženil s flétnistkou, vychovával jsem i její dvě dcery, ale manželství nebylo dobré.
A napopáté se vám to už vydařilo?
Iva zpívala ve sboru, poznal jsem ji v brněnském Národním divadle a moc se mi líbila. Snad můžu prozradit, že je o 32 let mladší... Ona přitom není původní profesí zpěvačka, ale zdravotní sestra. Oženil jsem se s ní v roce 1999 a jsme spolu dodnes. Nikdy jsem nechtěl být sám a doufám, že už také nikdy sám nebudu.
Ve své profesi jste se setkal s mnoha velikány. Jaký byl například dirigent Karel Vlach?
Dělalo se s ním výborně. Především byl osobnost a dokázal se obklopit skvělými spolupracovníky, takže jeho orchestr byl skutečně špičkový. Nikdy ale nedělal projekty náročné na styl dirigování. O tom, jak každému onikal, se dodnes vyprávějí historky, ale k němu to prostě patřilo.
V Karlínském divadle jste zažil mno hé legendy – Nelly Gaierovou, Jiřinu Steimarovou, Josefa Beka...
Ještě bych jmenoval Dagmar Rosíkovou a Járu Pospíšila, s nimiž jsem dělal i různé zájezdové programy. Nelly Gaierová byla skutečná dáma, která svůj život obětovala divadlu. Měla úspěchy až do pozdního věku, dokud u ní nepropukl Alzheimer. Jiřina Steimarová se v Karlíně ocitla sice nedobrovolně, když ji z politických důvodů vyhodili z Národního, ale zvládala dobře i pěvecké party. A s Pepíčkem Bekem byla vždycky ohromná legrace, kam přišel, tam se všechno rozzářilo...
Kdybyste si mohl znovu vybrat, zvítězila by zase dirigentská taktovka?
Metla dirigentství mě pevně držela od devatenácti let a jak je vidět, pomohla mi projít celým životem. Tak bych si s ní dal klidně repete!