Rovnou se přiznám. Jsem jedna z vašich bývalých oveček!
Já si vzpomínám, že jsem tam kdysi jednu dlouhovlasou zrzavou ovečku měla – s velkejma očima...
Dneska jsem si nechala kvůli vám udělat nehty, nezapomněla jsem na vaši zdrcující kritiku před čtvrt stoletím.
No, vždyť to je u modelky základ! Perfektní nehty, pleť, vlasy, zuby... Dáte si dort?
Děkuju, ani ne, já na sladké moc nejsem.
Jé, to já bych bez něj nemohla žít, dorty miluju.
Rozhodně to na vás není vidět.
Já měla štěstí, že jsem se nikdy nemusela s nějakými dietami trápit, ale za našich časů taky byly modelky normální ženský! My měly tvary, ne jako ten trend dneska: žížalky.
Je velký rozdíl mezi modelingem tenkrát a teď?
To bylo úplně něco jiného, vždyť modelka si musela komplet všechno obstarávat sama. Nosit si sama svoje doplňky, vlastní boty, svoje šminky... Nás na přehlídkách nikdo nelíčil ani nečesal.
Na přehlídce nebyli stylisti a kadeřníci? Žádní asistenti?
O tom se nám ani nesnilo, bylo to „udělej si sama a sama se předveď“. Až po revoluci začali fungovat make-up artisti. Přišel západní styl a modeling dostal úplně jiný rozměr. Dneska se modelky často ani neumějí samy namalovat, jsou zvyklé, že je někdo líčí, o vlasech nemluvě. My se uměly během přehlídky i dvakrát třikrát přečesat, bleskem udělat drdol. Musím se pochválit, byly jsme holky šikovné.
Ve kterém roce to bylo?
Začala jsem předvádět v roce 1972, to se mi narodila dcera, šla jsem na vyhlášený konkurz do ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury, pozn. red.), tam mě vybrali a hned tři neděle nato mě čekala první cesta – do Ruska. Byla jsem tam snad třicetkrát. Rusko byl ideál.
Já myslela, že jste toužily po Západu! Co bylo na tehdejším Rusku ideálního?
My tam vždycky prodaly veškeré oblečení, vracely se s prázdnými kufry a tady nám rubly měnili za bony, takže jsme mohly nakupovat v Tuzexu. Tady se jinak dalo sehnat máloco. Třeba každá manekýna k životu potřebovala beauty case – takový ten šílený kufříček, podle kterého se poznalo, že je manekýna. A ty vůbec neexistovaly. Make-upy, paruky, to všechno jsme si musely obstarávat samy. Využívaly jsme každého známého, který dostal devizový příslib a odjel na Západ. Tady nebyl žádný výběr a nic moc kvalita.
Jak to v Rusku v té době vypadalo?
Strašně. Komické bylo, že když jsme měly zájezd, tak nás zaručeně vzali do nějakého kolchozu nebo fabriky a chtěli nám ukázat, jak jsou úžasní. Ale proti nám byli jemně řečeno hodně pozadu, takže jsme do sebe vždycky šťouchaly a chichotaly se. Ovšem tvářit jsme se musely důstojně, protože s námi vždycky jezdilo nějaké očko, a když bychom si udělaly malér, tak už by nás nikdy nikam nevzali. Taková byla doba, Sovětský svaz byl nejlepší, největší a nedotknutelný.
Byly tam hodně jiné poměry?
Když jsme byly v Chabarovsku, což je až u čínských hranic, letěly jsme vrtulovým letadlem a za sedm hodin letu jsme dostaly jako občerstvení jeden pomeranč, což pro ně byl vrchol luxusu. Když jsme tam přiletěly a vyhládlé si v restauraci složitě objednaly jídlo, dostaly jsme něco úplně jiného, než jsme chtěly. Řekli nám: maso jako maso – buď ráda, že je co jíst. Ale byli tam vždycky hodní lidé, pohostinní, dobrosrdeční, vždycky se o nás krásně postarali. Taky se nám stalo, že stáli na letišti s transparenty, že vítají modelky, po přehlídkách nám nosili dárky, my jsme pro ně byly hvězdy.
Na Západ jste mohly?
Vycestovat mohla ta, která byla vdaná a měla dítě, pro ně to byla taková pojistka, že se vrátí. Ačkoli si pamatuju na jednu dívku, která tu nechala dvě děti a utekla stejně. Ostatní, tedy svobodné a bezdětné, to měly docela složité, mimo východní blok je nepouštěli. Některé to také řešily jako Ivana Zelinková Trumpová, ta si vzala Rakušana, aby se dostala ven.
Takže s vámi jezdil dohled?
No ano, jezdili s námi pánové z Centrotexu, Rapidu, Jablonexu a z ministerstva zahraničí. To byla partička, kterou jsme znaly a oni znali nás.
Krásné manekýnky samy někde venku s partou mužů...
Ale kdepak, tam panovaly přísně přátelské vztahy. Věděly jsme, že dívky, u kterých pánové kulantně řečeno uspěli, už nevyjely. Různí muži to na nás samozřejmě zkoušeli různě a všelijak, ale s někým si něco začít by byla chyba – končíte. A taky se stávalo, že s námi jela dívka, o které jsme podle vzhledu věděly, že to modelka být nemůže... Měly to od pánů za odměnu. A jely většinou jen jednou.
Kam jste se podívala?
Všude možně: Kuvajt, Irák, Německo, Itálie, Mongolsko, Turecko, Bulharsko...
Šokoval vás západní svět?
Já už byla zvyklá. Byla jsem vdaná za muže o dvacet let staršího, který pracoval v bance a měl dobré postavení. Rád cestoval, takže jsem díky němu byla už v roce 1974 v Americe, pak v Japonsku, sjezdili jsme celou Evropu, protože měl blízko k příslibům. Když se po revoluci otevřely archivy, okamžitě jsem zjišťovala, jestli nebyl „u nich“ – nebyl. Ulevilo se mi.
Necítila jste se na Západě nepatřičně?
Ani ne. Akorát když jsme vyjížděli s manželem ven, měla jsem problém v obchodech. Jak kolem mě začali skákat a snášet mi spoustu zboží, na což jsem nebyla zvyklá, tak jsem měla pocit, že je nemůžu odmítnout a musím si něco koupit. Neuměla jsem jednat z pozice suverénního člověka, a to si myslím, že byl problém nás všech z východního bloku...
Jak jste v té době byly placené?
Jako modelka jsem si vydělala měsíčně i 3500 korun, což byly na tu dobu pěkné peníze. Například jsem si tenkrát koupila fialové letní páskové botičky z dovozu v Domě módy, stály dvě stovky a byly to nejdražší boty, které se tehdy daly sehnat.
Modelek bylo tenkrát málo, pamatuju si časopisy o pletení, kde se objevovaly pořád ty samé tváře.
Na ÚBOKu sedělo šest děvčat, kterým se říkalo „technické pracovnice“, protože buržoazní slovo manekýna nebo modelka neexistovalo. My ostatní pracovaly jako externistky, bylo nás asi dvacet. Takže nás opravdu bylo hodně vidět, časopisy s ručními pracemi šly na dračku, třeba Dorka. Tam jsem byla dvakrát na titulce v háčkovaném svetříčku, legrační!
V podstatě předrevoluční Elle – gratuluju!
Nebo frčela Burda, z té se braly střihy, já si podle ní taky šila. Jak nic nebylo, tak kdo chtěl být trochu jiný, šil si sám.
Začala jste pracovat jako modelka v sedmdesátých letech po Twiggy. Došel tehdy trend extrémní hubenosti až k nám?
Moc ne, u nás se pořád dodržovaly „ženy“. Když se podíváte na fotky ze salonů, kde předváděla Milada Štědroňová, Olina Melíšková, Marta Pospíchalová a další, to byly ženy, které měly zadek, prsa, byly krásně rostlé a prezentovaly módu, kterou normální žena viděla a chtěla si ji koupit.
Když se dívám na přehlídky, drtivá většina oblečení je nenositelná a ve velikostech odpovídajících dítěti, a ne dospělé ženě.
Dřív to tak nebylo. Dnes na přehlídce předvádí návrhář v podstatě svou kreativitu a odvahu, ale oblečení šije a prodává v normálních velikostech, normálním ženám. Tohle je jenom pastva pro oči a ukázka nápadů.
Ve světě jsou populární XL modelky nebo starší ženy, ale u nás stále nic.
Ve skutečnosti je v modelingu XL modelka dívka s velikostí zhruba 38-40-42. U nás se těmhle číslům návrháři spíš vyhýbají. Já chápu, že na hubenou dívku se navrhuje jiným způsobem než na ženu, která má tvary. A oblečení na ní vypadá už úplně jinak.
Ale klientky návrhářů, které od nich nakupují, přece nevypadají jako vychrtlé dítě?
Klientem módní branže je žena od třiceti nahoru, ať už jde o oblečení, nebo kosmetiku. Patnáctiletá holka si může obléknout víceméně, co chce, na té bude vypadat dobře všechno, ale nemá to, oč jde: peníze. A peníze, což znamená kupní sílu a nároky, to mají ženy starší. A podívejte se na ulici, jak vypadají české starší ženy. Máte pravdu. Rozhodně ne jako vychrtlé dítě.
Tak v čem to je?
Když se podíváte na zahraniční katalogy, tak tam běžně fotí čtyřicetileté ženy nebo ženy plnějších tvarů. Já tomu fandím! Ale v českém prostředí se to prostě nechytá. Přitom nedávno jsme se sešly s bývalými kolegyněmi, jedna slavila narozeniny, všechny exmodelky ve věku 50 až smrt, a bylo na co koukat! To jsou přece krásně rostlé baby a pořád krásné ženské!
Setkala jste se za svou kariéru s tolik propíranou anorexií nebo bulimií?
To byla a je častá otázka. Podle mě problém vůbec nestojí na rovnici anorexie–modelka, ale spíš anorexie–matka. Anorexií trpí ve většině případů dívky, nebo chlapci, kteří mají problém v rodině. To samé bulimie. A může ji mít dospělý muž i starší žena, není to jen věc modelek. Jenomže modelky jsou na očích, štíhlost a posuzování vzhledu k téhle práci patří, takže se vytvořilo spojení, které mi jde na nervy. Ale ano, taky jsme v agentuře měli dívku, která onemocněla. Zjistili jsme to, proběhla komunikace s rodinou, léčba a dneska je to krásná dospělá žena. Akorát už nemůže mít děti.
To je vysoká cena.
Jedna z nejvyšších, na tohle se taky umírá.
Mě zase rozčiluje, jak se modelky spojují s drogami. Za celá ta léta se mi nestalo, že by mi někdo drogy nabídl nebo že bych si o některé dívce myslela, že je bere, a to byla zlatá devadesátá!
Za těch dvacet let jsme měli jen jeden případ, který jsme naštěstí podchytili včas.
Jak jste to poznali?
Dívka změnila chování, začala být nespolehlivá, to se pozná, když je člověk vnímavý, přitom já jí měla velmi ráda... Tak jsme volali mamince, šla na léčení a dostala se z toho.
Další mýtus je vyhlášená rivalita mezi modelkami. Nikdy jsem se nesetkala s naříznutými podpatky nebo špendlíky v pití...
Nebylo to ani za mého mládí, naopak jsme byly parta.
Nebo jste se o tom nikdy nedozvěděla. Všichni věděli, že problémy řešíte rázně.
Podle mě se to na jisté úrovni prostě nestává a naše dívky, troufám si říct, úroveň měly a mají.
A problematická dívka tedy znamená co?
Chodí pozdě nebo nepřijde vůbec, je nespolehlivá nebo odmlouvá klientovi a je drzá. Musí si uvědomit, že je tam pracovně. Klienta nezajímá, že má nějaký problém, žízeň, že je jí zima nebo cokoli. Tahle branže je tvrdá, fungují v ní zákony džungle.
Například?
Například si objednal klient casting na focení prádla. Chtěl šest dívek. Přišel a řekl: Dámy, otočte se a svlékněte si kalhoty. To je naprosto degradující. Ale byl to casting na prádlo a dívky to věděly. Takže buď to zkousne, a to pozadí na něj vystrčí, nebo ne. A když se tam rozčílí, pak to nemůže dělat.
A co když se nerozčílí, ale normálně řekne: „Tohle je na mě moc?“
Tak tam vůbec neměla chodit. My jim samozřejmě dopředu říkáme, do čeho jdou. Pokud je casting na prádlo, musí počítat s tím, že se budou ukazovat v prádle a fotit třeba i kousky, které se jim nezamlouvají.
Zažila jsem dívky, které byly sice překrásné, ale modelky se z nich nestaly, protože na to neměly žaludek.
Přesně: na to musíte mít žaludek. A povahu. Tohle je důležitá danost úspěšné modelky. Dokonalý příklad je Eva Herzigová. Chytrá holka, výborně všechno zvládla, nesmírně úspěšná – ona na to má povahu. Lehkost, hravost, ze všeho má legraci, nic zbytečně neřeší. Naopak jedna jiná známá tvář, kterou nebudu jmenovat, měla našlápnuto udělat díru do světa, velký úspěch v Paříži a vrátila se do Česka a s modelingem skončila. Je nesmírně komplikovaná osobnost, všechno řešila, rozebírala... Vždyť modeling je sice na jednu stranu tvrdá práce a odříkání, ale na druhou taková bláznivina. Může být poučná, člověk se o sobě hodně dozví, má náhled na život z úplně jiného úhlu a toho se dá využít.
Četla jsem, že jste se vdala a je z vás hraběnka?
Ale jděte, tituly u nás přece neexistují. Každopádně, maminka mého muže je Eleonora Bubna-Litic, mají v Doudlebách krásný zámek.
Jezdíte tam?
Máme ve východočeském kraji hájenku, o víkendech jezdíme tam, to si hrozně užíváme. Já se ale nevdala ani kvůli titulu, ani kvůli hájence, jsme spolu dvacet let a manžel mě už třikrát žádal o ruku, ale mně se nechtělo. Děti spolu nemáme, pouze psíky... Ale pak jsme si řekli, proč to neudělat a svatbu spojit jako dárek k manželovým šedesátinám. To byl krásný mejdan pro 120 lidí, náramně jsme si to užili. Já si vůbec užívám. Moje kamarádka mi říká: „Ty máš takovou kliku, tobě život hezky jde.“ Samozřejmě, že člověk dostal ikskrát po čuni, ale celkově jsem měla život nádherný a mám ho pořád. Je to tím, jak si vše člověk zpracuje v hlavě, jak se má rád. Já se chci smát a mít pohodu, cestovat a radovat se z přítomnosti.
Před osmi lety jste prodala agenturu, nenudíte se?
Hrozné je, že agenturu jsem prodala, jsem v důchodu a pořád nemám čas! Spolupracuju na více projektech, produkčně dávám dohromady třeba Miss Golf nebo pomáhám s plesem Prahy 1. Mám takové drobné aktivity, které jsou celý rok.