Jan Hrušínský: Radost ze života nerovná se pitomost

Zábava 31. května 2016

Pro většinu z nás to bude už navždy princ Jaroslav z pohádky Jak se budí princezny. Čas ale nezastavíš, z Jana Hrušínského je už král. A principál. Krále hraje v nové pohádce Řachanda a coby principál šéfuje už čtrnáct let Divadlu Na Jezerce. Život totiž není pohádka. I když, jak se to vezme. Hercův návrat do života po loňském zdravotním kolapsu byl nakonec taky tak trochu z říše kouzel.

V létě jste nás trochu vylekal, doufám, že zdraví slouží a už jste v pořádku.

Cítím se dobře. Jsem sice trochu unavený, ale to je spíš z běžné nálože v divadle. Ke svému zdravotnímu kolapsu už se raději nechci vracet.

Vyvodil jste z toho pro sebe něco, zvolnil jste?

Pomohlo mi to vrátit se nohama na zem. Ne že bych tam předtím nebyl, ale teď přece jen stojím na té zemi pevněji a cítím větší pokoru k životu jako takovému a víc si ho užívám. Celých čtrnáct let, co existuje naše divadelní společnost, jsem měl divadlo na prvním místě a věnoval jsem mu většinu roku. Teď jsem si ale řekl, že musím víc času věnovat rodině a taky sobě. Proto jsme v lednu jeli za synem do Austrálie. A mám naplánováno i několik dalších cest. Nejmladší dcera studuje grafiku ve Filadelfii a chceme jet za ní. A pak mám sice pracovní, ale velice příjemnou cestu do izraelského Tel Avivu, nabízí se možnost, že bychom tam mohli jet s divadlem. A těším se, že léto strávím na chalupě.

V Austrálii jste byl poprvé?

Ano. Měli jsme s manželkou obrovský dluh vůči synovi, který žije už deset let v Perthu. Odjel studovat angličtinu a trochu se to protáhlo. Mezitím se stihnul oženit a založit rodinu, manželka je Češka, seznámili se tam, ale svatbu měli v jižních Čechách. Teď se jim narodil syn, náš první vnouček.

Jak dlouho jste tam byli?

Čtrnáct dní. Je to málo, ale vnuka i jeho rodičů jsme si užili. Samozřejmě jsme se porozhlédli kolem. Základní dojem je, že Austrálie leží v parku. Jak se říká, že některá města mají hezké parky, tam my říkáme, že ten park má hezký Perth. Vše je prorostlé zelení a neuvěřitelně udržované, naše Strana zelených by se tam měla jet podívat. Ale i všichni ostatní. Aby viděli, jak se to má dělat. Nejen, co se týče rostlin, ale tam neexistuje, aby v parku nebyla místa na grilování, pulty na přebalování miminek, čisté toalety, čistá jezírka a udržované trávníky. Asi v Perthu veřejné peníze mizí míň než v Praze.

Jak dlouho jste předtím vlastně neměl dovolenou?

Několik let. I když divadlo má velkou výhodu, že v létě nehraje, tak starosti spojené s existencí divadla si člověk stejně nese s sebou. A musím říct, že více než 25 let po revoluci nemá soukromé podnikání u nás stále na růžích ustláno a je nahlíženo prizmatem něčeho podezřelého. Každopádně vaše Divadlo Na Jezerce má úspěch. Můžu to jen tiše zaklepat, nechci, aby to znělo pyšně, protože pýcha předchází pád. Ale na druhou stranu je fakt, že lidé nám věnují přízeň a od začátku tady máme pořád plno.

Čím to podle vás je?

Faktorů je řada. Určitě je to vlídnost a uctivost, s jakou se chováme k divákovi. Nikoli podlézavě, ale lidí si vážíme, a to nejen těch, kteří sem chodí jako diváci, ale i těch, kteří tady pracují. Já mám takové krédo, že do divadla by zaměstnanci měli chodit rádi, protože jedině tak může bavit i diváka. Neznám nic horšího, než když se někdo dívá na práci někoho, koho ta práce nebaví. V jakémkoli oboru, ale u divadla to platí dvojnásob. Tady to nesmí jako práce ani vypadat. Já tomu říkám radost. Používáme i takový slogan, za který jsem ovšem hodně kritizován – radost ze života. Ale podle mne je radost ze života velmi legitimní hodnota, kterou není radno podceňovat, protože souvisí se zdravím, a pokud ji nemáte v dostatečném množství, tak se dostavují různé nemoci. Nakonec možná právě jeden z důvodů, proč k nám lidé chodí rádi, je, že jim nenabízíme žádné deprese. Zaznamenal jsem totiž, že v posledních letech byla deprese na poli kultury povýšena na vrchol umění. Když tady byl Vladimír Pucholt, přišel po představení do šatny, aby nám poděkoval. Nejen za sebe ale i za diváky. Povídá: Říkám vám to jako lékař. Protože vy tím smíchem prodlužujete lidem život!

Máte hodně veseloher, ale to přece neznamená, že je to něco povrchního či primitivního, jak říkají kritici.

Radost ze života nerovná se pitomost a blbost. Naopak, může být velmi hodnotná a inteligentní. Bohužel pro mnoho lidí je komedie něco nenáročného a laciného, mají pocit, že radost ze života chtějí mít lidé, kteří se netouží ponořit do hloubky filozofických otázek. To samozřejmě není pravda. Náš repertoár je velmi vyvážený, najdete tu i kusy vážné, ale dělané tak, aby diváka bavily, aby se při tom cítil dobře. Posláním divadla přece není, aby lidi deptalo víc, než je deptá jejich vlastní život.

Jaké hry teď připravujete?

Před týdnem mělo premiéru představení Dědicové a zároveň zkoušíme novou hru Shylock. Což přesně dokumentuje zmiňovanou vyváženost repertoáru. Francouzská komedie Alana Kriefa Dědicové, kterou režíruje Juraj Herz, pojednává o tom, že i po pohřbu může být v rodině pěkně veselo. Je to černá komedie a myslím, že diváci by se u ní mohli velmi dobře bavit. S režisérem Radkem Balášem připravujeme Shylocka. To je kanadská hra namířená proti antisemitismu a přehnané politické korektnosti.

Což jsou dvě věci, které právě ovlivňují světové dění.

Bohužel dost negativně. Svým způsobem bourají přesně ty hodnoty, ke kterým jsme se tak dlouho upínali a toužili po nich, když jsme žili v totalitním režimu a snili o západním světě. A teď, když tam patříme, přehnaná politická korektnost Evropu bourá. Mám obavu, abychom nepřišli o svou svobodu, kterou považuju za jednu z nejcennějších věcí, jaké člověk může mít. Hru uvedeme v dubnu a hrajeme ji v Česku jako první. Vypráví o herci, který hraje postavu Shakespearova Shylocka na nejmenovaném festivalu. Během představení, což je Kupec benátský, nastanou prudké antisemitské bouře, vedení divadla se lekne a stáhne hru z repertoáru. Pojednává vlastně o tom, že jakémukoli násilí nemá člověk ustupovat. Hodnoty demokracie a svobody je třeba bránit za každých okolností, i když vám hrozí střet s primitivním násilím. Role Shylocka se ujal Milan Kňažko a podle mě to bude pro diváky velký zážitek.

Vaše divadlo má skutečně silné herecké obsazení, je to záměr lákat diváka na hvězdy?

Záměr je dělat kvalitní divadlo. A to těžko můžete dělat s nekvalitními herci. Snažím se oslovovat ty nejlepší z branže a mám vždycky radost, když přijmou. Ale možná toho začíná být už moc. Před čtrnácti lety jsme začínali s komedií Zahraj to znovu, Same, kterou mimochodem hrajeme dodnes, byla to taková malá lodička, která vplula do vod české kultury, a nezdálo se to nijak složité. Čtyři herci, dva technici a co největší publikum. A dnes tady pracuje přes sto třicet lidí a je to už velká loď, která pluje ve velmi rozbouřených vlnách, a diváků, kteří viděli naše divadlo, je už přes 700 tisíc. Je pravda, že když je dobré herecké obsazení, režisér a výtvarník a k tomu jméno divadla, jsou to atributy, aby se vytvořila fronta před divadlem, zaplnilo hlediště a diváci měli chuť přijít znova.

V Dědicích hraje i vaše dcera Kristýna, podporoval jste ji v herecké dráze od začátku, nebo jí to spíš rozmlouval?

Já mám divadlo rád, takže by bylo divné, kdybych ho zakazoval svým dětem. Vím, že je plné úskalí a mohlo by jí to přinést víc trápení než radosti, ale taky opačně. Hrál můj táta, hrála jeho maminka, tatínek, herectví se prostě dědí jako jakékoli jiné řemeslo. A bylo by to mnohem běžnější nebýt komunismu, kdy zvlášť v řemeslech ale třeba i v zemědělství byly rodinné tradice přerušeny uměle. Mojí babičce v devětačtyřicátém zabavili divadelní koncesi na spolek, kde začínal můj táta, ale třeba i Josef Kemr nebo Karel Lamač. Zní to jako něco z dávnověku, co se nemůže opakovat, ale jak čtu zprávy, v nichž jsou živnostníci označováni za parazity, a do nebe vynášená „neziskovost“, říkám si proboha, vždyť tahle rétorika tu už byla!

Pomáhá vám v práci principála fakt, že jste herec, že to vidíte i z jiné stránky?

Je to určitě ku prospěchu věci. Nikdo mě nemůže oklamat, protože o tom vím své. A po těch čtyřiceti letech mám zkušeností víc než dost. Fakt je, že dnes může živnost založit kdekdo, dokonce ani nemusíte mít potřebné vzdělání. Před časem jsem musel znovu podstoupit výběrové řízení po deseti letech, když jsem chtěl prodloužit činnost Divadla Na Jezerce, a mým soupeřem byl hostinský. Jako hlavní náplň činnosti měl stravování a holt k tomu i nějaké to divadlo. Překvapilo mě, že je to vůbec možné.

I jako principál už jste nasbíral dost zkušeností – jak vzpomínáte na začátky?

Tehdy jsem té depresi podléhal i já sám. Konkurenti se mi smáli, že sem nepřijde ani noha, protože to je zastrčená díra daleko od metra i tramvaje. V noci jsem se budil, venku pršelo, já stál u okna, koukal na to nevlídné počasí, a podléhal jsem dojmu, že na Jezerku budu skutečně chodit jen já sám. To se naštěstí nestalo a konkurence už se nám nesměje.

Šlo to rychle?

Kupodivu ano. My už jsme hráli předtím, nejdříve v pronajatých sálech, jezdili jsme po republice a vyrobili jsme čtyři nebo pět inscenací, se kterými jsme přišli na Jezerku. Dvě z nich hrajeme dodnes – Zahraj to znovu, Same, to má asi 320 repríz, které jsou permanentně vyprodány. A pak jsme v roce 2003 uvedli hru Takový žertík, zase jako první v Čechách, a tu hrajeme také dodnes. Pojednává o tom, že není radno žertovat o rozchodech. Je to o manželském páru, který je považován za ideální, ale pak se do světa dostane zpráva, že se rozchází. A ti dva se najednou z různých stran dovídají, co by radši ani nevěděli. Je to zajímavá sonda do života, natočila ji Na Jezerce i Česká televize.

Film a televizi ale k lítosti diváků malinko zanedbáváte.

Všechno chce svoje. Jsem přesvědčený, že kdybych se o divadlo nestaral opravdu naplno, možná by v té velké konkurenci tak dlouho nevydrželo. V Praze obzvlášť, tady je největší počet divadel na světě k počtu obyvatel a v podstatě nemají žádnou úmrtnost, protože jsou nesmyslně dotovaná.

A vám filmování nechybí?

Nevypadnul jsem z toho úplně. Teď měla premiéru pohádka Řachanda, ve které hraju krále. Při natáčení jsem byl obklopen výbornými kolegy, jako jsou třeba Bolek Polívka, Vilma Cibulková, Oldřich Kaiser. Bylo to příjemné, i když jsem jim to trochu zkomplikoval, protože se točilo na jaře a pak v červnu, kdy jsem měl ten zdravotní problém. Ale čekali na mě, dotáčelo se to koncem srpna.

Takže jsme zase zpátky u pohádek; my všichni se díváme každé Vánoce na vás coby prince Jaroslava. Vy taky?

Něčemu se nedá utéct. Mně se dokonce stalo v Rakousku, že jsem zapnul televizi a tam šla Dívka na koštěti, přepnul jsem, a tam dávali Jak se budí princezny. Nemám problém dívat se na své staré filmy, nakonec jsem byl na to zvyklý, doma se takhle díval táta na své filmy. Ale já si při tom spíš vybavuju věci, které se děly za kamerou.

Vy jste ale snad neměl nějakou roli takzvaně poplatnou době?

Některé věci by člověk asi vidět nemusel, některé byly slabší, v některých nebylo co hrát. Ale nedělal jsem ideologicky zlé filmy, které falšují dějiny typu Major Zeman nebo Vítězný lid. To na svědomí nemám.

Plánujete v brzké době nějaké další filmování?

Čeká mě natáčení pro televizi, pokračování dětského seriálu Mazalové. Ale zatím nevím přesně kdy.