Sofia Loren prohlásila u příležitosti svých osmdesátin, že jako mladá holka si myslela, že v tom věku už bude dávno mrtvá. Co jste si říkala vy při představě „až mi bude padesát“?
Samozřejmě jsem si taky myslela, že v roce 2000 tu už dávno nebudu. Ale to bylo na základní škole. Já jsem si vlastně nemyslela nic. Nejsem člověk, který se kouká na to, co bude, a už vůbec ne na to, co bylo. Vždycky jsem si natolik užívala přítomnost, že mě věk nikdy neděsil. Nevím, jestli to je tím, že jsem obklopená mladými lidmi, nebo že mám povolání, které mi vlastně nedovoluje stárnout, ale asi jsem šťastný člověk, který si našel to správné místo v životě. My lidi jsme jako puzzle, hledáme místo, kam patříme, a já si to svoje políčko našla, a proto jsem spokojená. Jsem ráda tam, kde jsem. V pětatřiceti jsem byla možná půvabnější, ale o to blbější, protože jsem si komplikovala život. Strašně jsem věci prožívala, trápila se pořád tím, co se mi nepovedlo. Přitom za každou chybu by měl být člověk vděčný, protože to jsou zkoušky, které nás někam dovedou. Navíc mi vždycky pomáhal fakt, že jsem věřící člověk. Vím, že teď je to hezká hra, ale domů se teprve vrátíme. Takže se nebojím ničeho.
Ani tělo se ještě nehlásí?
Denně jsem na jevišti a nestihla jsem si všimnout, že by mne něco bolelo, věk zatím necítím. To, že se mi mění obličej, je logické. Stárnutí není trapný nebo něco, za co by se měl člověk stydět. Jsem za to i vděčná, protože začínám mít lepší výraz ve tváři coby herečka, mám písničky, které potřebují nějaký vnitřní prožitek. Obličej beru s těmi vráskami jako plátno, na které život kreslil štětcem všechno smutné i veselé, a neměnila bych na tom nic. Nedala bych to k dispozici nějakému doktorovi, aby to přešil, i když u jiných to neodsuzuju. Mám hlavně radost, že jsem typ člověka, který neleží dlouho, vstávám rychle a nečekám, že by mi někdo moc pomáhal. Neříkám, že neumím udělat kotrmelec, taky jich mám za sebou spoustu, ale jsem za ně vděčná, protože díky tomu mám lidem co nabídnout. Můj milovaný malíř Vladimír Komárek, kterým jsem až posedlá, mám asi 25 jeho obrazů, říkal, „Já jsem vlastně nebyl šťastný. Ale kdybych byl, tak by moje obrazy byly prázdné a zbytečné.“ Ve svých padesáti letech už umím pracovat i se smutkem, kterého jsem se vždycky děsila. Teď vím, že je to jeden z nejhlubších pocitů a chválabohu za něj, protože dává člověku nějakou pravdu, do očí, do zpěvu, do toho, co dělá, jak se chová k ostatním.
Co teď v životě máte a dříve jste neměla?
Mám kolem sebe pořádek. Filip vyletěl z hnízda, odstěhoval se do Písku, kde studuje kameru, takže jako máma mám něco uzavřeného. Samozřejmě mu budu vždycky jistit záda a držet palce, aby si našel místo na slunci, ale už se to začíná týkat hlavně mě. Jsem teď hrozně ráda sama se sebou, což jsem nikdy neměla. Pořád jsem měla pocit, že být šťastná sama nejde, že k tomu musím být v páru. A ono to tak úplně není. Asi jsem zmoudřela, či co. Jsem ve fázi, kdy samotu naopak vyhledávám, jedu sama na chalupu, i na Silvestra jsem byla sama. Ve dvanáct jsem šla mezi svoje ovečky a k poníkovi, vzala jsem si malé pivo a dívala se do údolí, kde lidi odpočítávali a bouchali rachejtle, a bylo mi dobře.
Muž po vašem boku vám tedy nechybí?
Nemůžu říct, že bych měla málo mužské energie, protože jsem na jevišti mezi samýma chlapama. Ale hlavně, když mám nějaké trápení, zavolám Petrovi Kratochvílovi (otec Filipa, pozn. red.) a on mi poradí. Když se chci smát, zavolám Vaškovi Bártovi a vím, že mám o zábavu postaráno. A když je mi ouvej, což mi teď bylo, zavolám Péťovi Makovičkovi a on přijde a obejme mě. Mám muže, kteří jsou pořád součástí mého života, dokonce i s jejich novými přítelkyněmi. A mám to kolem sebe čisté, bydlím v Otvovicích, kde jsem se narodila, nebo odjedu do Bratislavy, kde jsem si pořídila byt, a jsem tam se svou tamní „rodinou“. Nebo se seberu a někam odjedu. Teď se chystám na 14 dní na Maledivy a příští rok si chci pronajmout dům na Floridě a být už jen Hanka a Lucku nechat doma.
Takže netrpíte syndromem prázdného hnízda?
Ne. Mám spíš pocit, že začínám. Dokončila jsem nějakou důležitou část života a už je to jen na Filipovi. Je to šíp vystřelený do světa a já mu můžu zdálky pomáhat, ale teď jsem tu hlavně já. Já se hodně rozdala. Jsem pořád na jevišti, mám v průměru 280 koncertů do roka, k tomu spoustu příprav, jsem tím hodně otlučená. Dostala jsem i párkrát za vyučenou, protože u nás mají lidi rádi hvězdy, ale zvlášť mají rádi, když hvězda padá. Ale já jim nedám šanci, mizím na chalupu a rychle vstávám. A je mi úplně jedno, co se kde píše. Mám prostě klid. A těším se na všechno. I proto se moje nová deska jmenuje Hana a v téhle chvíli není logičtějšího názvu. Mám tam fotku, kde jsem asi tříletá, a pod ní je napsáno Těším se na vše, co přijde. A to jsem nevěděla, co mě čeká. A teď to taky nevím, ale je to naprosto stejné těšení. Skáču někam dál, do neznáma, do let, kdy budu stárnout a obličej se bude horšit, ale vlastně i na to se těším, protože to bude nové.
Název desky připomíná, že jste si vzala zpět své jméno, proč vlastně?
Jsou tam paralely s mými úplnými začátky. A abych úplně dovršila padesátku a vracení se ke kořenům, poprosila jsem, aby mi šla za kmotru Hana Zagorová, která je především jedna z mých nejmilovanějších kolegyň. I když právě kvůli ní jsem se přejmenovala. Protože když jsem začínala, ona už nesla jméno Hana Z. A já jsem taky Hana Z. To by se tlouklo.
Kdo vymyslel Lucii Bílou?
To byla kolektivní práce. Jméno Hana mi přišlo takové tvrdé, teď naopak sexy. Ale když mi tehdy někdo řekl Hano, měla jsem pocit, že jsem něco provedla. Lucka je rozvernější a taky znamená světlo. Péťa Hanig přišel s tím, abych byla Lucka White. Ale já nikdy netíhla k zahraničí a vždycky jsem věděla, že čeština je můj jazyk. A tak jsem řekla, že chci být Bílá. Což je taky světlo. Jen jsem se zeptala rodičů, jestli by jim to nevadilo. Ale v dokladech mám pořád Hana Zaňáková.
V písni Hana zpíváte „znáš mě jen půlku“ – je to myšleno tak, že jste pořád dvě?
Určitě. Já na Hanku občas zapomněla, protože jsem uvěřila, že jsem Lucie Bílá. Ale ne. Nebýt Hany, která je moudřejší, nedošla bych tak daleko. Ona Lucku drží na uzdě a trochu ji kultivuje. Lucie je dračice, drzá a divoká, kdežto Hana nepotřebuje být středem pozornosti. Teď, jak jsem radši sama se sebou, cítím se víc jako Hana. Lucie už toho řekla tolik, že je třeba vytáhnout tu druhou kámošku. Jestli ona o to tedy vůbec stojí, být víc vidět. Jednou se možná ani k Lucce nepřiznám a budu už jen Hana.
Je pro vás tahle deska posunová?
Je jiná díky autorům a především skladateli a producentovi Martinu Šrámkovi. O ženský element se mi postarala Káťa Knechtová, se kterou jsme si při náhodném setkání tak padly do noty, že mi ještě ten večer po vystoupení napsala krásnou písničku. Celá parta lidí, kteří na CD pracovali, odvedla dokonalou práci. Od fotografky přes grafika až po skvělé texty Štěpána a Petra, kluků ze skupiny Nebe.
Desku jste natáčela v Bratislavě, mluvila jste i o tamním bytě...
V Čechách jsem zkusila už všechno. Jinak všechny dveře, které jsem chtěla, jsem si otevřela. Hledala jsem nový impulz. A ten mi přinesl Jeff Minařík. Díky Talentu jsem získala i stylistku, vizážistku a najednou jsem zjistila, že jsem na Slovensku vlastně furt. A od toho byl už jen kousek k tomu koupit si tam byt. Víte, Češi mají v hudbě zvláštní pravdu, hloubku. Ale Slováci mají světovost, je to hudba bez hranic, nebojí se, je provokativnější, je tam nějaký vyšší hudební rozměr. A i díky téhle kombinaci vydávám desku, o které jsem dlouho snila.
Provází ji i vaše ručně vyráběné růžence, jak vás to napadlo?
To ke mně taky přišlo samo. Byla jsem sama na chalupě na Jablonecku, a protože lidi vědí, že furt něco motám, poslali mi krabici korálků. Mezi nimi byl růženec, takový ten na ruku. Měl na sobě nápis Made in Czechoslovakia. A já si říkala, jaká je to krása a že bych to mohla taky zkusit. Rozebrala jsem ho a poskládala zpátky. Trvalo mi to hodiny, nadávala jsem jako špaček, neměla jsem správné nářadí. Tak jsem si druhý den zajela do Jablonce pro pořádné kleštičky a drátky a naprosto mě to uchvátilo. Teď už mám ty nejlepší nástroje i materiál, kupuju jen perly Swarovski. Jak mě mají rádi v obchůdkách s korálky, kde to beru na krabice! To jsem prostě já, když se mi něco líbí, jedu na dvě stě procent, jinak nehraju.
Jak říkáte „pořád něco motám“, ruční práce jsou váš koníček?
Když jsem hledala své budoucí povolání, hledala jsem něco, kde se tvoří rukama, proto jsem šla na krejčovou. Myslela jsem si, že zpívání bude můj koníček, a ono se to časem otočilo. Živí mě zpěv a ruční práce mám jako koníček. Vždycky jsem háčkovala, šila, ale ne na stroji, potřebuju to mít v ruce. Nakonec jsem z toho udělala záměr a Hanku, která na nás pracuje, toho Lucka donutila udělat hodně, aby to pak vydražila. Ale nedělejte to, když jsem ušila třeba medvěda a vydražil se pro dětský domov za 50 tisíc korun. Můj poslední dlouhý růženec se vydražil za 5 tisíc eur, taky pro jeden dětský domov. Dlouho jsem se věnovala lidem a dětem, teď mám chuť pomoct kostelům, takže výtěžek z prodeje růženců půjde pražskému kostelu v Kyjích a bratislavskému kostolu v Podunajských Biskupiciach. Mě to uklidňuje, hraju si, že mám volno, pouštím si třeba audioknížky a motám. Já jsem totiž zpíváním posedlá a musím si občas najít jiný program. Denně vyluštím stránku sudoku. Potřebuju dostat mysl na správnou stranu. Jedna hemisféra jsou emoce a v té druhé já odpočívám, dělám něco praktického, mechanicky. Musím donutit tu druhou půlku hlavy, aby pracovala.
Jste takhle zručná na všechno? Přitlučete si doma poličku, opravíte kohoutek?
Nebojím se toho, už jsem si pokládala i koberec. Já jsem totiž vlastně mužskej. Proto jsem taky tak vidět. Mám hodně testosteronu, možná bych na to měla brát léky. Jestli se ještě budu někdy vdávat, budu je brát, slibuju, chlapi chtějí mít doma holku. Dokonale mě uklidní, když si třeba uklidím garáž. Za poslední dobu jsem si ale nejvíc užila na zabijačce. S řezníkem jsem naplnila všechna střívka, všechny tlačenky jsem měla v rukou, mlela jsem a ještě jsem po sobě vytřela podlahu. A pak jsem si sedla a zjistila, že přesně tohle mi dělá dobře. Jsem horolezec, který potřebuje jet k moři.
Zdědil po vás manuální zručnost i syn?
Určitě po mně zdědil komediantství. V tom smyslu, že emoční hemisféru má zapojenou dobře, je empatický a velmi citlivý. Ale nezpívá, to říká, že je trapný. A po tatínkovi je světoobčan. Že by si něco doma montoval, to ne, ale je přes počítače. To tedy taky nemá po mně. Je to zkrátka počítačové dítě, které mělo v puse dudlíka a v ruce Gameboye.
Takže voláte o pomoc jemu, když stávkuje notebook nebo mobil?
Buď jemu, anebo dědovi. Je mu osmdesát, ale umí skypovat, všechno. To já jsem poslední člověk na Zemi, který má čudlíkovou Nokii. Nechci zatěžkávat svůj biopočítač zbytečnými informacemi. Na jevišti navíc rozum nepotřebuju, tam potřebuju emoce. Pak mi napíše paní „jak je to možný, že můj muž mi po vašem koncertu podá svetr, otevře dveře a druhý den mi koupil kytku“. To není tím, že bych uměla anglicky nebo skypovat, ale tím, že mám nějaké emoce a prožitky a hlavně lidem rozumím.
Netíží vás někdy taková empatie?
Na koncertech ne. To se na začátku přizpůsobím lidem, je to takové první rande. Zjistím, co chtějí, jakou mají náladu a pak se odpojím a nechám to jen seshora mnou procházet. To nejsem já, proto ze sebe taky nepadám na zadek. Dávám něco, co jsem dostala, a vím, že to nemám jen pro sebe, ale na rozdávání. Ale kdy se mi empatie strašně nehodí, to je v soutěži Česko Slovensko má talent. Tam mě občas někdo dokáže tak sejmout, že si musím dát pauzu, protože jsem vcucla nějaký jed. Párkrát se mi to stalo, třásla jsem se a bylo mi špatně. Takovým lidem nedovolím, aby šli do mé zóny, okamžitě zavírám.
Působí takhle podle vás i nálada celkově ve společnosti?
Víte, já mám letitou školu z médií. Mohla bych se tím nechat otrávit a taky jsem se nechala. Dokonce jsem i médiím sama uvěřila, co jsem to za karikaturu. Ale od té doby, co se starám jen o sebe a své okolí, jsem klidná. A pak jsem platná. Protože kdybych se měla montovat do politiky a trápit se strachem a obavami, jak by k tomu přišli lidi, kteří ke mně chodí pro radost? Já jim nenabízím svoje vlastní štěstí, tak rozchechtaná, jak vypadám, nejsem. Ale chci jim dát radost a štěstí, a nosím jim ho, i když mi mlátí do rukou a říkají, že už jsem s těma srdíčkama trapná. Takhle trapná budu ráda. Je hrozně jednoduché nechat si infikovat mysl negativní myšlenkou. Já si každou takovou zakazuju.
Proti zlu je ale třeba se bránit.
Ano. A mými zbraněmi jsou laskavost, upřímnost, písničky, koncerty. Jsem pořád lidem k dispozici. Odepisuju všem, dělám charitu, nic mi není jedno. Sice jsem vytěsnila soukromý život, ten vlastně neexistuje, ale cítím, že to tak má být, proto jsem tady. Není to jednoduché. Nikdo si nedovede představit, jaké to bylo, když se mi přetrhávala pupeční šňůra s maminkou a já musela pustit tu Pandořinu skříňku a jít zpívat. To není kňourání, chci jen říct, že všechno bude dobrý. Když to bolí, tak se to hojí.