Květiny rozdáváte ženám na place každý den?
To zase ne, ale už tady spolu trávíme třetí měsíc a myslím si, že je hezké čas od času druhým udělat radost. Jen tak. Vždyť tady v té šatně skoro žiju. Domů si jezdím jen vyčistit zuby. Podívejte se kolem sebe. Mám tu všechno, co potřebuju.
Koukám, že nechybí ani náčiní na cvičení!
Ano. Musím tu mít všechno, protože na natáčení Přístavu trávím opravdu drtivou většinu času. Přijíždím v brzkých ranních hodinách a odjíždím pozdě večer. Sehnal jsem si tedy činky, a když mám časovou prodlevu mezi natáčením, zacvičím si, abych nevyšel z rytmu. Pohyb je pro mě důležitý.
V Přístavu hrajete bývalého hokejistu, sám hrajete hokej...
To sice ano, ale v seriálu se hokej skoro neobjeví. Občas je o něm ve scénáři zmínka, když je potřeba zdůraznit, že jsem zkrachovalec. Přece jen to mé postavě v hokeji úplně nevyšlo...
Jak často trénujete v civilu?
Snažím se trénovat každý týden, každou neděli večer. Hrajeme ale jen exhibiční utkání. S hokejem jsem vlastně začal hodně pozdě – ve čtyřiceti letech. Tedy v čase, kdy všichni normální chlapi s tímto sportem končí. Vlastně jsme s mým synem Matějem začínali ve stejný rok. On má ale dobrých třicet let náskok. A je dobrej!
Pro mladší generaci jsou padesátníci už nepoužitelní. Ale my jsme plní energie a ještě máme co nabídnout!
Existuje něco jako seniorská hokejová liga?
Vlastně ano, říká se tomu odborářská liga, tedy „rybníkáři“. Když jsme začínali s mým týmem Olymp, což je družstvo, které se dalo dohromady při natáčení seriálu Poslední sezona, byli jsme v sedmé soutěži z devíti.
Braly vás ostatní týmy vážně?
Ano, nehráli jsme zas tak blbě, ale stejně se našli pitomci, kteří nám dávali sežrat, že jsme jen „blbci z televize“. Dostávali jsme od nich při zápasech pořádné nakládačky. A když ze mě utkání co utkání crčela krev, řekl jsem si, že tohle nemám zapotřebí. Chtěl jsem si hokej užít, hrát ho s radostí. Ne se jen agresivně mydlit na ledě. Tak jsme tuhle soutěž opustili a nyní hrajeme jen přátelská a charitativní exhibiční utkání. A máme z toho radost.
Nedávno jste si také od hraní odskočil do kosmetické branže, když jste se stal tváří vlastního parfému. Co to?
Ano, dlouho jsem přemýšlel, jestli do toho jít, protože už tady byly mraky kolegů, kteří se do něčeho podobného pustili a nedopadlo to moc dobře. Ale rozhodující pro mě byl fakt, že jsem mohl mluvit jak do designu, tak do té vůně. Líbí se mi. Je hodně podobná té, kterou používám celý život. Nechtěl jsem hlavně, aby na flakonu bylo napsané moje jméno. Ta vůně se jmenuje DeyDee. Což má mnoho významů, a navíc je to moje přezdívka. A jsem moc rád, že se lidem také líbí. Je to pánská vůně, ale už jsem se setkal s tím, že ji používaly i ženy!
Marek Skála, vaše postava v Přístavu, provozuje hospodu, což je „obor“, se kterým taky máte osobní zkušenost...
No jasně! V devadesátých letech jsme s Oldou Kaiserem měli vlastní kavárnu Depresso. Tahle báječná éra trvala asi rok, celkem se nám i dařilo, chodili za námi kamarádi i cizí lidi. Jenže pak přišli nějací ostří hoši a nebyli na nás moc milí, chtěli od nás výpalné a podobně. Tak jsme šli radši o dům dál. A to bylo zrovna v době, kdy jsme i začali něco vydělávat...
Postavil jste se sám i za bar?
Občas se to stalo, pro zvýšení návštěvnosti. Byla to hodně malá kavárna, za rohem od domovského divadla Ypsilon, což bylo moc příjemné. Dokonce jsme tam i zkoušeli divadlo, jenže ty zkoušky nebyly moc efektivní.
Proč?
Tak si představte, že začínáte kolem desáté zkoušet v hospodě. No nedejte si jedno pivko, druhé... Občas se to trochu zvrhlo.
Řekl jste, že vaše postava v Přístavu je loser...
Zas tak strašný to není, protože nejsem za bezdomovce, pořád to jde. Ale spíš bych řekl, že Přístav je o tom, co v sobě řeší člověk kolem padesátky.
Tak to je pro vás asi hodně osobní téma.
Ano, je mi taky padesát. Je to zvláštní věk. Když to vezmu obecně, pracovně se dostáváte do fáze, kdy o vás nikdo nemá zájem. Pro mladší generaci jsme my, padesátníci, už nepoužitelní. Ale tak to není! Jsme až na výjimky zdraví, cítíme se plni síly, energie a zkušeností. Máme ještě co nabídnout, což nám vy, mladí, moc nevěříte. A proto nastává celkem problém – řešíte, co dál se životem. Máte odrostlé děti, dvacetileté manželství...
Láska vyprchá...
Neřekl bych, že zrovna vyprchá, to by ti dva šli hned od sebe. To nemá cenu. Spíš myslím, že se ta láska změní. Ale je to jen o tom, jak vnitřně uvažujete. Důležité je si v padesáti uvědomit, v jaké životní fázi se sama pro sebe nacházíte. V polovině? Za zenitem? A podle tohoto klíče se k tomu všemu postavit.
A kde se vidíte vy?
Rozhodně ne za zenitem.
MARTIN DEJDAR
Vystudoval DAMU.
- V roce 1993 se objevil jako Bejby ve filmovém muzikálu Šakalí léta. Následovaly filmy Amerika a Učitel tance
- Hrál v seriálech Zdivočelá země, Konec velkých prázdnin, Poslední sezona či Comeback
- Dabuje Barta Simpsona v seriálu Simpsonovi.
- S manželkou Danielou vychovávají syna Matěje a dceru Sáru.
Mám ale pocit, že dnešní padesátníci jsou na tom dnes mnohem líp než ti před dvaceti lety!
Máte pravdu, padesátníci bývali už stařečci. Ale ještě před deseti lety nebyl mezi generacemi tak propastný rozdíl jako dnes.
Proč myslíte?
Je to hodně využitím volného času. Ten třesk nastal hlavně kvůli nástupu nových technologií. Internet a chytré telefony situaci strašně změnily. My daleko méně rozumíme mladým, než nám rozuměli naši rodiče.
V čem konkrétně?
Nechci působit jako nějaký páprda, který nechápe mládež. Jasně, generační střety tady bývaly vždycky. Trávím hodně času mezi mladými lidmi, baví mě to. Ale štve mě, že se mezi nimi vytrácí komunikace. Když vidím mladé kolem šestnácti až dvaceti let, jak jsou schopni sedět spolu celý den v kavárně úplně potichu, mají v ruce telefony a nepovídají si... My jsme si do hospody přišli hlavně pokecat. Dnes, když přijdete do restaurace, vsadím se, že tak sedmdesát procent lidí bude držet v ruce telefon a vůbec nebudou vědět, jestli jsou u stolu sami, nebo s někým. Není to škoda?
To je. Jste tedy proti moderním technologiím?
Proboha, to ne! Taky je využívám. Ale s rozumem a mírou. Telefon třeba položím ráno tady na stůl a podívám se na něj jen párkrát za den. Vyřídím jen to, co je třeba, nekoukám hodiny a hodiny, co kdo kde píše. Nechápu, jak jen s mobilem můžou lidi trávit tolik volného času. Oni snad nepotřebují fyzický kontakt? Vždyť to vidím i tady na place. Facebook je závislost jako kouření a alkohol. Umím si představit, že když cestou do ateliéru zakopnu, rozbiju si koleno, tak to hned někdo vyfotí a do pěti vteřin budu viset na Facebooku, kde tuhle blbost někdo začne komentovat.
To myslíte vážně?
No jistě, mám tuhle zkušenost třeba ze zkoušek muzikálu Děti ráje. Lukáš Vaculík se tam říznul do prstu a stalo se přesně to, co jsem popsal s tím rozbitým kolenem. To lidi dneska nechtějí mít soukromí?
Myslím, že chtějí, jen se jeho hranice posunuly.
Lidi asi mají pocit, že je nutné, aby se o nich všechno vědělo. Podle mého názoru je to celkem dost vina bulváru. Ten dává některým „celebritám“ pocit, že jsou výjimečné, jen proto, že se o nich píše. A tohle samé dávají „obyčejným lidem“ sociální sítě. Mít tisíce virtuálních přátel je asi pro někoho skvělé. Ale popovídáte si se všemi z nich? Víte, co je baví? Jací jsou?
Nechápu, jak jen s mobilem můžou lidi trávit tolik volného času. Oni snad nepotřebují fyzický kontakt? Vždyť to vidím i tady na place. Facebook je závislost jako kouření a alkohol.
U všech asi ne...
No vidíte. Vždyť přátele musíte znát, být s nimi v lidském kontaktu. Facebook je vlastně devastace přátelství. Když jdu s kamarády do hospody, tak si povídáme a nikdo z nás nevytáhne mobil. Alespoň nedopadneme jako ty tři přadleny, co měly obří palec od předení. Taky mě vytáčí, když hrajeme představení a někdo v první řadě vytáhne telefon a posílá zprávy. Půl metru od nás, kteří hrajeme. A rozhodně jim to nepřijde divné. Děje se to i ve školách. Zatím není páky, která by tohle vymýtila.
Jak je to v USA, kde studují vaše děti?
Tam je něco takového nemyslitelné. Pokud vím, tam mobily ve škole neexistují. Ale když se nad tím zamyslím, Češi jsou trochu jiný případ. My jsme národ, který vymyslel pořekadlo, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Zamlada jsme tohle rčení brali trochu jinak.
Takže vaše děti jsou téhle mánie ušetřené?
Bohužel ne úplně, nedržíme je v izolaci. Ale řeknu vám příhodu. Byli jsme se známými na horách a naše děti byly spolu v jedné místnosti. Přišel jsem je zkontrolovat a ony tam seděly, každé s notebookem na klíně. Mlčely. A já ze srandy nadhodil: „Vy si mezi sebou píšete, nebo co? A ony řekly: „Jasně že jo.“ Chatovaly si mezi sebou a přitom seděly vedle sebe. Tomu nerozumím. Za chvíli se bude přes mobil a počítač snad i randit.
To už se ale dávno děje. Vy tedy ani netextujete?
Ale to ano, jen si to nenechávám přerůst přes hlavu. Nečtu žádné komenty ani chaty nebo diskuse. To jsem udělal jednou a stačilo mi to. Od té doby jsem se zapřisáhl, že se na to nikdy nepodívám. Je to jednak kýbl hnoje, a proč bych se měl zabývat názorem nějakého Alvina 4? Ta čistá nenávist a zloba mě šokuje.