V pracovním životopise máte dva zásadní momenty. Prvním je revoluce, tedy ta společenská. Druhým asi také revoluce – vaše osobní, kdy jste opustil výborně se rozvíjející počítačový byznys a odešel do neziskovky...
V šedi a bezčasí konce osmdesátých let se jen těžko věřilo tomu, že se situace někdy změní. Zásadní zlom přinesla revoluce a nastalo období, kdy bylo velmi lehké rozjet jakýkoli byznys. Já si s ohledem na vzdělání vybral ten počítačový. Chápal jsem to i jako výzvu a první roky byly jedno velké dobrodružství. Bylo příjemné vydělávat hodně peněz a pořizovat si věci, o kterých se člověku před pár lety ani nesnilo... Přesto mě ta práce po čase přestala uspokojovat. Začínal jsme se ohlížet a ptát po smyslu toho, co dělám. Výsledkem bylo rozhodnutí odejít do neziskového sektoru.
V devadesátých letech společnost žila přítomností, užívala si čerstvě svobody a také peněz. Jak na váš odchod z prosperujícího byznysu reagovalo okolí?
Byl pro něj překvapivý. Slýchal jsem, že mi přeskočilo, ale mým nejbližším jsem důvody snad vysvětlit dokázal.
Děti jsou velmi citlivé na to, když vidí, že se někomu děje bezpráví, že se někdo ocitl v nelehké situaci. Často přitom zaznívá, že si uvědomují, že sami mají v životě více štěstí. Často se také ptají, jak by mohli pomoci, jak přispět ke změně.
Proč zrovna Člověk v tísni?
Tehdy byl ve srovnání s dneškem, kdy má jen v České republice téměř 500 zaměstnanců, docela malá organizace. Mezi lidmi, kteří tam pracovali, jsem měl pár známých a zároveň jsem ji považoval za nejlepší neziskovku u nás. Volba byla víceméně jasná.
Splnila se vaše očekávání?
Ani jednou jsem nezalitoval, že jsem tak radikálně změnil život. Člověk v tísni se za těch 16 let v mnohém změnil, ale jedno platí pořád: všichni kolegové, ať už pracují někde na druhém konci světa, nebo ve vedlejší kanceláři, se hlásí ke spoluzodpovědnosti za svět, ve kterém žijeme. To je – ve srovnání s byznysem – něco výjimečného.
Jak jste v nové práci začínal?
Od samého začátku svého působení jsem věděl, že se chci věnovat hlavně vzdělávání. O naší budoucnosti se totiž rozhoduje ve školních třídách. Začal jsem pracovat na tehdy nově vzniklém festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět (z něhož se v průběhu let stal největší festival svého druhu na světě, pozn. red.), v rámci něhož jsme začali organizovat zvláštní dopolední projekce určené středoškolákům. Bylo zřejmé, že dobře vybraný dokumentární film dokáže studenty zaujmout a že se díky němu mohou dozvědět o aktuálních i opomíjených tématech v širších souvislostech.
Začalo to školními projekcemi, ale v současné době se svým týmem dodáváte i filmové výukové materiály do vyučování.
Jsou to filmy s autentickými příběhy lidí ze zemí s nedemokratickými režimy. Lidí z nejchudších částí světa, lidí, kteří se ocitli v obtížných životních situacích... Vyvolávají otázky, na které většinou neexistují jednoduché odpovědi. I když nás mnozí varovali, že pedagogové nebudou chtít s dokumentárními filmy ve výuce pracovat, ukázal se pravý opak. Počet škol, které naše filmy využívají, postupně narůstá. Momentálně s nimi ve výuce pracují na dvou třetinách základních a středních škol. Dnes je na našem portálu jsns. cz k dispozici on-line víc než 200 filmů spolu s doprovodnými výukovými materiály.
Jak děti a mladí lidé reagují na dokumentární filmy s tak vážným obsahem?
Oni jsou velmi citliví na to, když vidí, že se někomu děje bezpráví, že se někdo ocitl v nelehké situaci. Často přitom zaznívá, že si uvědomují, že sami mají v životě více štěstí. Často se také ptají, jak by mohli pomoci, jak přispět ke změně.
Patří tohle vůbec do školní výuky?
Rozhodně ano. Jsem přesvědčen o tom, že škola má kromě přípravy na budoucí povolání vést žáky také k tomu, aby byli aktivními, sebevědomými a zodpovědnými občany, aby pečovali o demokracii a uměli využívat nástroje, které nabízí.
Karel Strachota
- Narodil se v roce 1962 v Benešově, dětství prožil na vesnici
- Vystudoval gymnázium a počítače na ČVUT
- Po roce 1989 pracoval v počítačovém byznysu, který před 16 lety opustil
- Od té doby pracuje v neziskové organizaci Člověk v tísni
- Celý život fotí a v posledních letech režíroval několik dokumentárních filmů
Čtenářům možná utkvěl v paměti poprask, který způsobily první studentské volby v roce 2010, kdy vládní strany totálně propadly. Jak vás napadlo volby uspořádat?
Někteří politici tehdy reagovali opravdu poměrně hystericky. Několik výzkumů dlouhodobě potvrzuje, že mladí lidé obecně moc nevěří, že mohou ovlivňovat svět kolem sebe. Znamená to zároveň, že nevěří ve fungování zastupitelské demokracie. Chtěli jsme jim přiblížit volební systém, to, jak volby reálně vypadají, podle jakých kritérií se volič rozhoduje. Aby si uvědomili, že v době kampaně jim politici něco slibují a že člověk jako volič může – a měl by – potom také sledovat, jak ty sliby plní. Od té doby studentské volby pravidelně předcházejí všem volbám řádným. Jejich výsledky bychom neměli přeceňovat, ale ani podceňovat, protože jsou určitou výpovědí o názorech a postojích nejmladší generace.
Stesky na to, že nejmladší generace je zkažená a k ničemu jsou staré jako lidstvo samo... a přitom platí, že mladým vyčítáme nejvíc to, čím se od nás neliší. Já potkávám spoustu mladých lidí, na které tahle hodnocení rozhodně neplatí.
Kromě studentských voleb jste rozhýbal i další projekty pro mladé lidi, které úspěšně běží nebo se chystají. Jakým způsobem se vám daří mladé lidi, o nichž se dnes traduje, že jsou marní a nemají o nic zájem, oslovovat?
Především k nim přistupujeme jako k partnerům, jejichž názor nás zajímá. Zároveň jim připomínáme, že nadávat na něco je snadné, to umí každý. Má-li se ale něco změnit, nezmění to někdo. Někdo jiný. Kdo jiný? Je to přece na nás! O naší budoucnosti se rozhoduje právě teď, ve školních třídách.
Co konkrétně mohou podle vás mladí lidé dělat?
Vybrat si něco, co se jim nelíbí, co by chtěli změnit, rozmyslet si, jak to provést, dát dohromadu partu lidí a udělat to. Takových projektů vznikly pod naší značkou „Kdo jiný“ stovky.
Jaké třeba?
Pomoc dětem, seniorům, benefiční koncerty, pomoc cizincům, péče o veřejný prostor... Můžete se podívat na přehled nominací na cenu Gratias Tibi (gratiastibi.cz), což v překladu znamená Díky tobě. Je to poděkování mladým lidem, kteří za těmi nápady a jejich realizací stojí.
Vy také věříte, že stejně jako Česko neúnavně hledá své superstars, supertalenty a superkuchaře, mohli by si Češi vyhlédnout i nadějné mladé politiky.
Nedávno jsme odstartovali úplně nový projekt Hledá se LeaDr., nazvaný po vzoru podobných soutěží. Jeho prostřednictvím vyhledáváme mladé lidi s lídrovským potenciálem a snažíme se je motivovat k tomu, aby se stali politiky. Ukazujeme jim, že věci kolem sebe mohou měnit právě jako politici a mohou začít kandidováním do místních zastupitelstev. Jsem přesvědčený o tom, že česká společnost nové mladé politiky potřebuje.
Můžeme se tedy těšit na podobnou show, jaké jsme zvyklí vídat?
Průběh soutěže není tak pompézní, s výpravou se držíme víc při zemi. Úplně jiné jsou také soutěžní discipliny.
Celou dobu mluvíte o mladých s nadšením, přitom se o nich zástupci starší generace i média vyjadřují spíše s despektem. Z čeho berete svůj optimismus?
Stesky na to, že nejmladší generace je zkažená a k ničemu jsou staré jako lidstvo samo... a přitom platí, že mladým vyčítáme nejvíc to, čím se od nás neliší. Já potkávám spoustu mladých lidí, na které tahle hodnocení rozhodně neplatí. Mají spoustu nápadů, které dokážou uvést v život, chovají se zodpovědně a je na nás, dospělých, abychom jim dali příležitost.