Denisa Bartošová: Jakákoli rukodělná technika je malá meditace

Zábava 6. června 2016

Pokojská, prodavačka knih i inzerce, hospodářka na základce, to všechno byla Denisa Bartošová. Jenže osud si cestu najde, a tak se z ní nakonec vyklubala autorka nejkrásnější kuchařky světa. A hlavně žena, která vytvoří z pár krabiček a odstřižků domek pro panenky nebo luxusní dárky.

Člověk by řekl, že když jste vyhrála před dvěma lety za svoji první knihu první cenu v kategorii Design v konkurenci celého světa, musela jste ten design roky studovat. Ale prý jste k tomu přišla jak „slepá k houslím“.

To je pravda. Sice jsem studovala oděvní návrhářství, ale nikdy jsem se mu nevěnovala. Opravdu jsem dělala i hotelovou pokojskou, tehdy mi vyhovovala kvůli dceři, na kterou jsem byla sama, pracovní doba. K dekorstylingu, jak se můj obor jmenuje, jsem se dostala náhodou. Moje kamarádka je módní stylistka. Pracovala pro časopis o vaření a slyšela, že jsem právě pro Vlastu dělala nějaké dekorace. Doporučila mě do toho kuchařského časopisu. Došla jsem na schůzku, dostala termín focení a už to jelo... Byla jsem jak Alenka v říši divů – tak krásná práce a v té době ještě navíc za senzační peníze. Po pár týdnech se o mně dozvěděla také redakce časopisu o bydlení, která sídlila o dvě patra níž. Tehdy jsem pracovala právě jako ekonomická hospodářka ve škole Norbertov a na pár měsíců si přibrala ještě práci pro oba časopisy. Potom odcházela ze školy ředitelka a já se rozhodla to risknout a zkusit se živit touhle prací na plný úvazek.

Jaká byla první zakázka?

Focení jídla s bylinkami. Šlo o to, jak dostat do chlapů v jídle bylinky tak, aby o tom v zásadě nevěděli. To bylo před jedenácti lety, dneska máme bylinky všude, ale tehdy to tak nebylo.

Knihu asi nosí v hlavě každý, kdo pracuje v nějakém časopise. Jenže nikdo ji nikdy nakonec nevydá. Jak to, že vy jste ji dotáhla až do konce?

Popíchla mě k tomu kamarádka, fotografka jídla Alena Hrbková. Já tehdy měla strašně moc práce, a tak jsem se smála a říkám – tak to zařiď. Jenže ona to vážně zařídila. Měla jsem schůzku s tehdejší šéfredaktorkou nakladatelství Smartpress, dohodly jsme se, jenže já pořád nestíhala. Po dvou letech mě nakladatelství pozvalo k práci na knížce Sladký design a nová šéfredaktorka mě pošťouchla, ať tu svoji knihu koukám poslat.

A vaše kuchařka Láska prochází kuchyní byla nejhezčí na světě za rok 2013. Čekala jste úspěch?

Na nic takového jsem nemyslela! Naopak, několikrát jsem probrečela noc, jak jsem se bála, že jsem příliš nafrněná a žádný zájem o knihu nebude. Tu výhru v celosvětové soutěži v Pekingu dodnes považuju za zázrak, ta mě pak celkem uklidnila.

Však taky to byla kniha velmi „vymazlená“.

Pracovala jsem na ní dva roky a bylo to náročné, protože jsem přitom normálně pracovala, což je vlastně nemožné. Tehdy jsem si usmyslela, že všechno budu dělat sama, takže jsem padala do mdlob. Dneska už vím, že to bylo zbytečné, ale zas jsem získala velké zkušenosti. Pro druhou knihu, Láskominy, jsem si pozvala na pomoc foodstylistku Kláru Zíkovou. Taky jsme ale pracovaly skoro dva roky. A teď chystám knihu třetí, s Hankou Rawlings, se kterou jsem tehdy fotila Sladký design. Máme to promyšlené, ale už jsme několikrát musely záměr trošku posunout, protože vyšly jiné knihy, které by se tématu hodně blížily. Jestli vám moje knihy připadají vymazlené, je to jenom dobře a souvisí to se mnou. Mě to tak baví, o každém detailu diskutuji stokrát a nic nepustím dál, dokud nejsem spokojená na 150 procent. V téhle nové knize mám třeba v číslování stránek lomítko nakreslené jako jehla s nití. Takovýhle pididetail je pro mě prostě stejně důležitý jako všechno ostatní. Tyhle „vychytávky“ mě baví a pak se jenom modlím, aby stejné pocity měli i čtenáři.

Češi jsou určitě hodně tvořivý národ, tak se to musí líbit.

Jsme tvořiví, a české ženy jsou hodně šikovné. Jen je potřeba náš národ obecně někdy trochu nasměrovat, vnést do tvoření trošku stylu a nových nápadů. Poukázat na to, že tvořit se dá i z běžně dostupných materiálů a věcí, že není nutné utratit tisíce ve speciálních obchodech. Zlehka ho usměrnit, aby vyrobené kousky měly i nějakou funkci a nebyly jen lapači prachu.

Ale to my přece umíme, vykouzlit z mála hodně.

Spousta z nás určitě ano. Ale ve výtvarných a hobby obchodech je skoro nesnesitelně široká nabídka a nás tvořilky to ponouká k utrácení. Potom to tvoření z „hotového“ už někdy ztrácí kouzlo. Však se mi to utrácení stává taky. Mám moc ráda jeden obchod s výtvarnými potřebami, v Praze pod Karlovou pasáží. Je to samoobsluha a já minule pořád přihazovala a přihazovala do košíku a u poklady zjistila, že nemám ani tolik peněz na kartě.

Z čeho se dá něco vytvořit jen tak, abyste k tomu nic nového nepotřebovala?

Skoro ze všeho. Dobré je občas hromadu dekorací nebo staršího nádobí vytřídit a pak se nad tou skrumáží zamyslet. Téměř všechno se dá využít zase znova, trošku jinak. Já například měla doma dvě krásné staré klece. Jenže jako dekorace už mě nebavily, byly velké a furt jsme je někam přenášeli, protože překážely. Když se ale dělala nová kuchyně, řešila jsem osvětlení a napadlo mě z nich vyrobit lustry. Visí nám tu třetí rok a stále mě baví, protože fungují. Do děravých konví před obchodem jsem zase zasázela kytky. Nebo jsem potřebovala velké květináče na verandu, ale všechny byly neskutečně drahé, tak jsem z nočních stolků odstranila vrchní desku a osázela je. Jde jen o to, dívat se kolem sebe.

Jaký materiál máte nejradši?

Určitě látky – bavlnu, len a filc. A taky pěkné papíry a raznice, které dokážou výrobku vetknout punc dokonalosti. Ale milí společníci jsou taky šišky, větvičky nebo kopečkový mech.

Jak vypadá váš byt? Zdáte se být takový staromilec.

Jsem staromilec. Hodně kousků nábytku jsem vypátrala na internetové annonci nebo na aukru a předělala si je. Občas je doplním nějakým stylovým kouskem z Ikei. Dávám přednost dřevu, ale ne v jeho přírodní barvě, pak mi přijde interiér těžkopádný. Mám ráda bílou a všechny pastelové barvy a doplňuji je šedou, která je milosrdná a krásně souzní s každičkou barvou. Taky miluju kytky a často si kupuju ty kvetoucí v květináčích a sesazuju si je k sobě.

Co máte doma nejradši?

Kuchyni. A v ní robot Kitchen Aid, co za mě poctivě už několik let maká. A presovač, bez kávy ráno nefunguju. A špajz, který se nám podařilo do naší nové kuchyně doslova vecpat. Má odvětrání ven, takže je v něm opravdu chladno. A ještě miluju francouzské dveře z kuchyně na zahradu. Původně to bylo jen okno, bourání sedmdesát centimetrů široké zdi bylo docela dramatické. Objednala jsem si prosklené dveře a chtěla do nich příčky. Výrobce za ně chtěl o sedm tisíc víc, tak jsem poprosila kamaráda truhláře a bylo to za tisícovku.

Kde vlastně bydlíte?

V Kostelci nad Černými lesy. Stěhovala jsem se asi šestnáctkrát, teď jsme osmý rok šťastně na venkově v domě se zahradou. Bydlím tady s manželem, jeho děti k nám jezdí na víkendy, stejně jak moje dcera z prvního manželství, té už je dvaadvacet.

Taky je tvořivá jako vy?

Leckdy mě až překvapí. Loni si vyrobila vtipný a stylový vánoční stromeček – smotala plakát do kuželu, polepila ho vánočním řetězem a vypadalo to náramně. Takovýmhle tvořením z toho, co máte doma, mladí lidé hodně ušetří. Kdyby si takovouhle designovou věc kupovala, dala by podle mě minimálně šest stovek.

Však je návrat k ručním pracem velký trend.

Rozhodně! Jde i o jídlo, Češi se pomalu začínají odvracet od nekvalitních polotovarů a surovin, ve většině domácností se opět ve velkém vaří, peče a zavařuje. Rukodělnost je to samé. Spousta z nás je vyčerpaná z práce a jakákoli výtvarná technika je malá meditace. Jednoduše se soustředíte na jednu činnost a mozek si krásně odpočine. Já tohle prožívám téměř vždy, když tvořím, a také třeba na zahradě u plení. Prostě čistá hlava.

Když žijete na venkově, tak vidíte, jestli je rozdíl mezi tím, co tvoří ženy tam a ve městě.

Je to rozdíl. Lidé na venkově mají dost práce kolem domu, zahrady a třeba i malého hospodářství. Městské ženy to mají jednodušší, zalijí maximálně květiny, pak otočí knoflíkem a mají teplo nebo vaří a pečou. Logicky jim zbude více času, a zároveň je uspěchaný městský život vede ke zmíněné potřebě si u tvoření odpočinout. To, co je pro ně relax, je pro ženy na venkově běžná součást života a někdy i nutnost.

Jaké ruční práce mají podle vás Češky nejradši?

Řekla bych, že hojně háčkují a pletou. Na mě je ale zrovna tohle na moc dlouhé lokte. Když mám trošku času a brouzdám po internetu, jsem mile šokovaná, co všechno a kolik toho české ženy tvoří. Od pečení neuvěřitelných dortů po malování na sklo.

Obě vaše knihy jsou plné návodů na ručně vyrobené dárky. Kupujete vůbec někdy nějaké dárky v obchodě?

Kupuju, nezvládla bych všechno vyrobit. Nedávno jsem objevila třeba obchod Tiger na Václavském náměstí. Měli vtipně balená razítka, tvořivé sady, puzzle k domalování, tam jsem vyřešila skoro celé Vánoce.

Ostatně sama jste obchodnice, máte e-shop s dekorativními a přitom užitečnými předměty. O co je největší zájem?

Bestseller jsou mé autorské formičky ve tvaru vloček, ty se náramně prodávají čtvrtý rok. Taky se dobře prodávají mnou navržené zástěry, skleničky a další obaly na jedlé dárky, dřevěné etažéry na dorty a zavařovací stuhy s českými nápisy názvů ovoce. Mám cíl nabízet především vlastní výrobky, tedy takové, co sama navrhnu a nechám vyrobit na zakázku. Jenže je to hodně náročné, najít někoho, kdo je ochotný v menším počtu vyrobit něco čistě pro náš obchod, když chci přitom udržet slušnou cenu.

Z ceny některých nádherných dekoračních předmětů na trhu se člověku opravdu těžce dýchá.

Skutečně kvalitní zboží je u nás velmi drahé a málokdo si ho může dovolit kupovat. Jde asi o umění si dobře vybrat málo věcí. Ovšem je to těžké dilema, tím spíš pro rodinu, která musí živit několik hladových krků. Já třeba znám dovozce nádherných autorských látek, ale vím, že když z takové ušiju zástěry, budou prostě neprodejné. Jde o hledání kompromisů.

Mají Češky vkus?

To je ošemetná otázka. Často jde o to, že vkus někdo diktuje, poslední dobou hlavně výrobci všemožných věcí. Já třeba nedávno byla ve Frankfurtu nad Mohanem na veletrhu Ambiente. První den jsem se potácela na hraně deprese nad celosvětovou nadprodukcí zboží. Pak jsem se s tím nějak smířila a zjistila, že v kurzu jsou pastelové tóny a přírodní materiály, tedy to, v čem já jedu už několik let. Vkus je prostě tenký led, je v pořádku, že každý člověk má jiný. A někdy se stane, že něčí vkus zaujme více lidí a ti ho pak preferují, sledují a uznávají a chtějí mít stejné věci také.

Jaké dárky dostáváte nejradši vy?

Jsem ráda, když mě něco pravdu překvapí, hlavně tím, že někdo třeba během roku zachytí nějaké mé vyslovené přání a pak mi ho splní. Určitě mě potěší dobrá knížka a taky to, co vůbec nepotřebuju – krásný náramek, šátek nebo přívěsek na krk.