Robert Fulghum: Jsem občanem planety Země

Zábava 8. července 2016

Na rozhovor s americkým spisovatelem Robertem Fulghumem jsem si kvůli podpisu přinesla knihu Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Jaké překvapení mě pak ale čekalo, když otevřel novou knihu Poprask v sýrové uličce, do které chtěl pro změnu podpis ode mě.

Říká se, že píšete o běžných věcech, jež většina z nás míjí. Je to tím, že se na okolí díváte jinýma očima než většina zaneprázdněných a uštvaných osob, a proto si dokážete pozorněji všímat poetiky všedních dní?

Jsem velmi zvědavý člověk. A snažím se na věci dívat opravdu zblízka. Znáte Sherlocka Holmese? On je také pozorovatelem okolního světa. Všímá si detailů a pátrá po příběhu. Stačí se jen pozorně zadívat a uvidíte, že někteří lidé třeba mají zajímavá tetování. A mě v tu chvíli napadne, co se za těmito obrázky skrývá, jaký je jejich příběh a co tím dotyčný chtěl vyprávět.

Sherlock Holmes měl svého věrného pomocníka doktora Johna Watsona. Máte někoho takového?

Ne, vidíte, to je zajímavá myšlenka. To mě přivádí k tomu, že nějakého svého Watsona vlastně nutně potřebuji. Třeba po někom vyhlásím pátrání. Mohla by to být celkem zajímavá práce, nemyslíte?

Doma je pro mě kdekoliv, kde jsem. Domov si s sebou nosím v srdci. Já o sobě říkám, že jsem občanem planety Země. Vlastně necestuji proto, abych něco viděl, ale abych se něco přiučil.

Jak se vám líbí české divadelní zpracování knihy Drž mne pevně, miluj zlehka?

České divadlo má tendenci být takové temné a uspěchané. Zaměřuje se na vážná témata. Oproti tomu můj muzikál je světlý, nadnesený. Proto mě velmi překvapilo, že diváci jej přijali tak pozitivně. Jelikož když se dívám na českou literaturu, divadlo či umění, moc podobných veselých příběhů se v nich neobjevuje. Byť poslední dobou i v tomto ohledu nastává změna.

Opravdu vás nenapadlo dříve nežli v padesáti letech, že byste mohl své povídky ze šuplíku někomu ukázat? Ani blízcí je nečetli a neponoukali vás k tomu je někam poslat?

Ne. Moje rodina moje věci nečetla doteď. Moje děti nevěří, že by někoho vůbec mohlo zajímat, co si myslím nebo že bych snad dokonce měl co říct. Ani moje vnoučata nikdy nic ode mě nečetla. Říkají si: „Je to přece děda.“ Když moje nejmladší vnouče mělo sedm let, tak se mě ptalo, co dělám, a já mu odpověděl, že píšu. Myslelo si, že si z něj dělám srandu a nevěřilo mi.

Kdo je tedy prvním čtenářem?

Všechny věci, ještě předtím než je napíši, někomu vyprávím. Buďto přátelům, se kterými chodím na procházky, své ženě nebo klidně i někomu cizímu, třeba v letadle. Když píši, tak si představuji, že ke čtenářům promlouvám.

Robert Fulghum

  • Narodil se v roce 1937 v Texasu v USA.
  • Má několik vysokoškolských diplomů, ale mluví o sobě jako o samoukovi.
  • Během života vystřídal velké množství povolání. Pracoval jako kovboj na statku, závodil na rodeích, byl pastorem, ale i barmanem nebo učitelem hry na kytaru.
  • První knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, vydal až v 50 letech. Okamžitě mu zajistila slávu.
  • Mezi další bestsellery patří Drž mě pevně, miluj mě zlehka – Příběhy z tančírny Century či Už hořela, když jsem si do ní lehal.
  • Má čtyři děti.

Je těžké zvládnout úspěch?

Nikdy jsem nechtěl být slavný nebo jsem si nemyslel, že bych mohl být slavný, takže když se to stalo, bylo to pro mě velké překvapení. Asi by to bylo jiné, kdyby to byl můj životní cíl, ale takhle se neustále nepřestávám divit. Ono je trochu rozdíl, jestli je někdo známý, nebo zdali je slavný pro něco, co za to stojí. A také je rozdíl, zdali se stanete slavným ve dvaceti letech, nebo až v padesáti jako já. Já nejsem žádná rocková hvězda. Pořád mám stejné přátele, řídím stejné auto.

Lidé na ulici vás určitě poznávají. Zmínil jste, že vnoučata neměla ponětí o tom, že jste známý spisovatel. To se nikdy nestalo, že by vás při procházce s rodinou oslovili fanoušci?

Hlavně tady v České republice mě lidé často poznávají. Když jsem tady byl naposledy, byly v Praze velké záplavy a já jsem se šel podívat k řece. Podlezl jsem zátarasy, abych se dostal blíže a najednou vidím, jak ke mně přicházejí dva policisté. Žena a muž, tak jsem začal zvedat ruce, že se nechám zatknout. Místo toho ale policistka říká: „Vy jste Robert Fulghum. Tak to vítejte v České republice.“ Myslím si, že když mě poznává policie, tak je to úžasné. A když se mě příště vnuci zeptají, co dělám, tak jim řeknu, že vykrádám banky.

Umíte tančit tango? Chodíte si třeba občas zatančit se svou ženou do tančírny?

Ano, už deset let tančím tango. Ale se svou ženou netancuji, tančím místo toho s mnoha jinými ženami. Dokonce jsem na tři měsíce navštívil Argentinu. Na tangu se mi líbí, že je to společenský tanec, kde se střídají partneři.

Kromě psaní vyučujete kreslení. Kdy se dočkáme vámi ilustrované vlastní knihy?

Moje umění je spíše abstraktní, které není vhodné používat jako ilustrace. Moje žena kreslí mnohem lépe než já. Já zase lépe vyrábím sochy.

Moje děti nevěří, že by někoho vůbec mohlo zajímat, co si myslím nebo že bych snad dokonce měl co říct. Ani moje vnoučata nikdy nic ode mě nečetla.

Když tolik cestujete po světě, po čem z domova se vám nejvíce stýská?

Doma je pro mě kdekoliv, kde jsem. Domov si s sebou nosím v srdci. Já o sobě říkám, že jsem občanem planety Země. Vlastně necestuji proto, abych něco viděl, ale abych se něco přiučil. Třeba teď se chystám na kurzy ševcovství.

Jak vás napadlo dělat zrovna boty?

Proč ne? Proč to vlastně nechcete dělat i vy? Pánské boty jsou obvykle nudné, černé nebo hnědé a pořád stejné. Ale já chci dělat zábavné a barevné boty. Klidně jen pro sebe na doma. Rád pracuji rukama.