Jak vypadá lékařská mise v Afghánistánu? Vyzpovídali jsme anestezioložku bez hranic Evu Kušíkovou

Zábava 2. srpna 2016

Rozhovor jsem si s ní předdomluvila už v zimě, když přijela na krátkou návštěvu do Prahy. Trvalo skoro půl roku, než jsme se nakonec sešly. Tehdy se mi zdálo, že blondýnka z Banské Bystrice nezná strach. Patří totiž k týmu Lékařů bez hranic. Je anestezioložka a je vážně dobrá. A bát se umí.

Byl to váš dětský sen, stát se lékařkou?

Tak trochu ano. Říkala jsem si, že až vyrostu, budu doktorka a zkusím pomáhat v Africe. Že zachráním svět. Samozřejmě mi brzy došlo, že tak to nefunguje. Svět nečeká, až přijedu a zachráním ho. Motivace se mění, ale přání zůstává.

Přemýšlela jste někdy o tom, co vás přimělo odjet poprvé?

Cítila jsem, že přišel čas jít dál. Udělat krok kupředu. Nebyl to útěk, jak se občas může zdát. Na jaře v roce 2012, půl roku po atestaci, jsem si řekla, že přišla správná doba to zkusit. Už jsem byla v oboru usazená, věděla jsem, co by mě mohlo čekat. Mnohou inspirací mi byla křesťanská víra. Pokud jsem v něčem dobrá, něco mi jde a mám dar, tak bych si ho neměla nechávat jen pro sebe.

Lékař to dělá každý den, ne?

Nese to s sebou zodpovědnost, udělat něco navíc. Moje kamarádka lékařka to jednou shrnula moc hezky. Tvrdí, že my můžeme dávat peníze na charitu, to je taky fajn, ale můžeme dát i něco jiného, co nikdo jiný ne.

Asi je to i profesní výzva.

Rozhodně ano. Zjistíte, zda zvládnete pracovat v horších podmínkách, potkáte diagnózy, s jakými byste se tady nesetkali za celý život. Ověříte si, jestli jste opravdu tak dobří, jak si o sobě myslíte.

Anesteziologii jste si vybrala už na škole?

Původně jsem chtěla být chiruržka. To už dnes není tak výjimečné, když se chirurgii věnují ženy. Ale já netoužila po „klidu“ na plastice, chtěla jsem dělat břišní chirurgii. Po jednom dlouhém rozhovoru se specialistou, který nás učil, jsem výběr přehodnotila. Když jsem porovnala nároky specializace s tím, jaké mám plány se svým životem, tak by to vyžadovalo tolik kompromisů v osobním životě, že mi došlo, že to takhle nechci. Anesteziologie v sobě má od všeho trochu, je to také výzva a já se v ní opravdu nakonec našla. Jsem šťastná, že jsem si ji vybrala. Je to šedá eminence medicíny, mnoho lidí ani pořádně neví, co všechno anesteziolog dělá. To objevíte, až když si čichnete k chirurgii nebo když máte někoho takového v rodině.

To byl váš případ?

Moje sestřenice kdysi dělala anesteziologickou sestru, ale to je spíš náhoda. Já si vybrala až na škole. Pro mě spojovala znalosti interny, kdy toho musíte strašnou spoustu vědět, zároveň pracujete rukama a hlavně se musíte umět okamžitě rozhodovat. Je to široký obor. Můžete si později vybrat, jestli chcete hlavně uspávat, nebo mít na starost resuscitační lůžka.

Jeden policista ve velmi vážném stavu, potřeboval operaci, ale nebyl k dispozici volný sál ani chirurg. Speciální metodou jsme mu vraceli do těla jeho vlastní krev a čekali jsme na operační sál. Nakonec se krvácení zastavilo samo a operaci vůbec nepotřeboval.

Kde jde často o život.

I u anesteziologicky nejjednodušších výkonů může nastat situace, kdy jde o život. I když víte, že komplikaci může mít jen jeden z 1000 pacientů, tak je tím tisícím potenciálně každý, koho uspáváte. Nikdy dopředu nemůžete zaručit, že se nic nestane. Nikdy nevíme o pacientovi všechno. Neumíme předvídat všechno.

Na misi toho asi o pacientech víte ještě méně.

To je pravda. Líbí se to hlavně chirurgům, kteří se nám posmívají, že si vymýšlíme, když chceme další a další testy, a nechápou, k čemu všemu to je. Kdežto na misi se ráno sejde u lůžka anesteziolog a chirurg, řeknou si: Jdeme na sál? Tak jo!... To je tedy trochu nadsázka, ale nějak tak to je. Když doma vyšetření máme k dispozici, tak je musíme udělat. Ve válečné oblasti ale často žijí lidé, kteří mají cukrovku, vysoký tlak, vrozené vady, ale nic vám o nich neřekli, protože o nich sami neví. Pak lovíte v paměti, jak to v těch skriptech ve třetím ročníku bylo napsáno, že když má pacient několik let neléčenou hypertenzi, tak EKG vypadá přesně takhle? U nás je většina pacientů zaléčená, mladého člověka s takovým nálezem byste nepotkali. Když pracujete v traumacentru, řešíte rychle akutní případy.

  • Eva Kušíková (36)

  • Vystudovala 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy.

  • Skoro deset let působila v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.
  • V roce 2014 se vrátila do rodné Banské Bystrice a zdejší nemocnice.
  • Od roku 2012 spolupracuje s mezinárodní organizací Lékaři bez hranic.
  • Zúčastnila se tří misí. Dvakrát byla v Afghánistánu, jednou na Haiti. Vždy jako vedoucí lékařka jednotky intenzivní péče a urgentního příjmu traumacentra.

Vzpomenete si na nejtěžší případ, který vás na první misi potkal?

Jeden nevyberu. Vím minimálně o pěti. Tři jsou děti. Nějak mi před odjezdem vůbec nedošlo, že nebudu ošetřovat jen dospělé. Jela jsem na misi jako lékařka urgentního příjmu, jako intenzivistka, a na Vinohradech jsem dětské pacienty jen uspávala, urgentní péči jsem nezažila. Krátce po příjezdu na misi jsem ovšem hned jeden dětský případ řešila.

To byl jeden z těch klíčových?

Ne. Klíčový byl desetiletý chlapec, kterého přivezli po nehodě. Přejel ho tuktuk a poškodil mu oblast kolem ramene. Úraz jsme ošetřili, zaléčili ho, jenže měsíc po propuštění nám ho přivezli znovu, když zkolaboval na kole. Na urgentním příjmu měl srdeční zástavu, ale podařilo se ho oživit. Při vyšetření jsme zjistili, že má chylothorax. Ten vzniká, když se utrhne hlavní lymfatická céva a lymfa se hromadí v hrudníku. Extrémně vzácný případ, myslím, že takový už v praxi nepotkám. Horší bylo, že chlapci nebylo pomoci. Chirurgicky by to byla velmi náročná mikrochirurgická operace s nejasným výsledkem i v Česku, v Afghánistánu v roce 2013 se nedalo dělat nic. Věděli jsme, že ho nezachráníme. Pro mě to bylo poprvé, kdy jsem měla říct: Dobře, už ho nebudeme trápit a musíme to sdělit rodičům.

Nedovedu si představit nic těžšího.

Tatínek to pochopil, maminka ho ale přemluvila, aby chlapce odvezli do Pákistánu. To je v Afghánistánu velmi rozšířená vize lepšího světa. Lidé si tam myslí, že je v sousední zemi budou léčit jinak a lépe. Musel zemřít na cestě.

Máte nějaký příběh s dobrým koncem?

Dospělý muž po dopravní nehodě. Měl roztrženou bránici a trvalo několik hodin, než k nám dorazil. Stalo se to na silvestra. Podstoupil několik operací, byl na řízeném dýchání, přišel o nohu, ale po 40 dnech na resuscitaci odjel domů. Na své druhé misi jsem ho potkala v nemocnici, poznali jsme se, vypadal skvěle, i když chodil o berlích.

To se poslouchá mnohem lépe.

No, ne vždycky to tak dopadne. Pak mám stále před očima případ hromadného neštěstí, atentát, kdy vybuchla podomácku vyrobená výbušnina. Byl to útok na policejní konvoj a k nám přivezli asi dvacet lidí ve velmi vážném stavu. Pět jich bylo mrtvých na místě, dva další zemřeli, ostatní přežili. Jeden policista ve velmi vážném stavu, potřeboval operaci, ale nebyl k dispozici volný sál ani chirurg. Speciální metodou jsme mu vraceli do těla jeho vlastní krev a čekali jsme na operační sál. Nakonec se krvácení zastavilo samo a operaci vůbec nepotřeboval. Tenhle muž mi ale utkvěl ještě z jednoho důvodu. Když totiž v Afghánistánu někoho ošetřujete, musíte respektovat, že jsou u toho rodinní příslušníci. V čekárně, ale i na sále, při operaci, prostě všude. Zvykla jsem si na to, většinou mi nijak nepřekáželi, ale v tomhle případě se nám tam opravdu velmi nešťastně motala stará paní. Bylo jí asi 70 let, měla úplně bílé vlasy a byla všude, kam jsme se potřebovali vrtnout. Pořád něco volala, naléhala, že je mu zima, že to musíme řešit, my se přitom snažili přesně o to samé. Až když s ní promluvil překladatel, dozvěděli jsme se, že to je jeho matka. Měla tři syny, ale dva tragicky zemřeli a on byl poslední, který jí zbyl. Proto chtěla udělat všechno, aby ho zachránila. My dělali totéž a povedlo se nám to.

Všechno prožívání je v podmínkách mise intenzivnější. Cítíte, že žijete. Silné jsou pocity radosti i smutky. Když něco pokazíte, máte dojem, že to je jen vaše vina, ale když se něco povede, víte, že se to povedlo díky vám. On žije díky mně. Kdyby tam ovšem nebyly nemocnice Lékařů bez hranic, tak by nepřežil nikdo z nich, protože péči té úrovně nikdo jiný v této oblati neposkytoval.

To mi spadl kámen ze srdce.

Pořád je to nahoru dolů. Pak mi zase pod rukama umřela tříletá holčička. To mě skolilo na hodně dlouho. Pořád jsem řešila, jestli jsem udělala všechno správně. Musím často volit mezi A a B, jsem na to zvyklá, nikdy nevím na sto procent, jestli jsem se rozhodla správně. Ale tohle se mnou vážně zacloumalo. Říkala jsem kamarádovi, že děti asi opravdu zachraňovat nemůžu, že na to nemám, a jen co jsem to dořekla, rozletěly se dveře a byl tu další případ. Dvě ženy v burkách nesly na rukou dítě, bylo úplně modré. Resuscitovali jsme ho, byly mu dva tři roky, ale prostě chlapec byl mrtvý. Sáhl ve vaně na elektrický proud a okamžitě padl k zemi. Maminka zpanikařila, ale byla u toho teta, ta ho popadla a pětadvacet minut s ním běžela k nám. Připadalo mi úplně marné o něco se snažit, v hlavě mi běželo, jak je to všechno zbytečné, ale přitom jsme si to nikdo z nás nechtěl připustit. Mechanicky jsme vykonávali úkony, jež by ho za jiných okolností mohly vrátit do života. Srdce mu po třetí defibrilaci naskočilo. Po 24 hodinách na JIPu se vzbudil, mluvil, smál se... Nikdo nechápal, jak je možné, že se tenhle zázrak stal. Za pět dnů šel domů, po svých.

Něco takového vás muselo neuvěřitelně povzbudit.

Všechno prožívání je v podmínkách mise intenzivnější. Cítíte, že žijete. Silné jsou pocity radosti i smutky. Když něco pokazíte, máte dojem, že to je jen vaše vina, ale když se něco povede, víte, že se to povedlo díky vám. On žije díky mně. Kdyby tam ovšem nebyly nemocnice Lékařů bez hranic, tak by nepřežil nikdo z nich, protože péči té úrovně nikdo jiný v této oblati neposkytoval.

Emoční extrémy musí být strašně náročné pro psychiku.

To si v ten okamžik nepřipouštíte. Znáte teorii, která vás naučí poznat signály, které tělo dává, když je toho na něj moc. Jenže vy nemáte čas se pozorovat, takže to je vlastně na nic. Pozorují vás ostatní. Všichni, kteří tam přijedou, počítají s tím, že budou pracovat na 100%. Každý večer jsme se snažili hrát karty, měli jsme jednoduše zařízenou posilovnu. V Kundúzu se nesmí ven, nemůžete jen tak opustit ubytovnu, protože je střežená a bezpečnost je na prvním místě. Takže se bavíte, jak to jde. Po určitě době strávené na misi máte nařízené víkendy mimo nemocnici, což je taková mikrodovolená. Když zůstáváte několik měsíců, intervaly volna se prodlužují a máte nárok i na skutečnou dovolenou.

Když jste seděli u partičky žolíků, vydrželi jste nemluvit o práci?

Snažíme se o tom nemluvit. Ne vždy to jde. Když vás odvolají s kolegy na pohotovost a o půlnoci se vrátíte, musíte to ještě řešit. Adrenalin vám nedovolí usnout, ale rozhovor zklidní mozek. Někdy je potřeba mluvit.

Vaše poslední mise bylo Haiti. Byl to rozdíl?

Zahraničních pracovníků tam bylo méně, nemocnice byla zhruba stejná, ale bylo tam více Haiťanů. Bezpečnostní situace klidnější. Po čtyřech týdnech Haiti jsem se od přátel na Facebooku dozvěděla, že Tálibán dobyl Kundúz. Lekla jsem se, co to bude znamenat pro nemocnici, kde jsem strávila spoustu času, ale kolegům se podařilo situaci zvládnout. Byla to poslední úrazová nemocnice v oblasti. Tálibán je nechal pracovat za stejných podmínek, jaké tam byly nastavené dřív.

V poslední době se zdá, že jsou útoky na nemocnice v módě. V Jemenu, v Sýrii... V Sýrii se to děje v průměru jednou týdně. To je varovné. Jen v Kundúzu zemřelo 42 lidí a jediné potrestání je zastavení kariérního růstu a důtky pro pár generálů? Pravidla války jsou dávno nastavená, jen se nedodržují.

Co to například znamená?

Že se do nemocnice nesmí se zbraní a nerozlišuje se, za jakou stranu kdo bojuje.

Když zbyla poslední nemocnice v oblasti, bylo tam asi potřeba víc lékařů?

To mě napadlo samozřejmě také, takže jsem se nahlásila, že jsem připravená odjet z Haiti do Kundúzu. Znala jsem nemocnici, podmínky, mohla jsem být co platná. A skutečně jsem dostala pozvání na urgentní misi. Tohle umí Lékaři bez hranic zařídit rychle. V Dubaji, kde jsme si vyzvedli víza, nás dostihly SMS zprávy od rodiny a přátel, jestli jsme v pořádku, že nemocnici v Kundúzu bombardovali Američani. Bombardování trvalo hodinu, během té doby se snažili lékaři operovat a zachraňovat ty, kteří to schytali. Největší zásah dostal urgentní příjem, jednotka intenzivní péče a při dalším náletu operační sál. Místa, kde jsem pracovala já. Moje týmy.

Jak to nakonec americká strana zdůvodnila?

Prvních pět dní přicházelo každý den jiné zdůvodnění. Podle všeho to vypadá jako porušení Ženevské konvence, jasný válečný zločin. Sešla se mezinárodní humanitární komise, která byla připravená událost vyšetřovat. Bylo to poprvé od vyhlášení Ženevské konvence, kdy se komise vůbec sešla. Jenže aby mohla vyšetřovat, musela by mít souhlas zainteresovaných vlád – tedy afghánské a USA. Souhlas komise nedostala. Nezávislé vyšetření události není možné.

Nemohli jen nevědět, že tam je nemocnice?

To není možné nevědět, souřadnice vojenské štáby měly. Nemocnice na frontové linii je jedna z mála budov zásobená elektřinou, má vlastní generátory, v noci svítí... Naši lékaři volali a posílali SMS zprávy na všechny strany i do Pentagonu, že bombardují nemocnici. Dokonce dostali odpověď. Ale trvalo to další hodinu. Omyl je obtížně vysvětlitelný, trváme na nezávislém vyšetřování. V poslední době se zdá, že jsou útoky na nemocnice v módě. V Jemenu, v Sýrii... V Sýrii se to děje v průměru jednou týdně. To je varovné. Jen v Kundúzu zemřelo 42 lidí a jediné potrestání je zastavení kariérního růstu a důtky pro pár generálů? Pravidla války jsou dávno nastavená, jen se nedodržují.

Myslíte si, že války mohou mít pravidla?

To je otázka, kterou si dávám často. Jenže když se pravidla nedodržují, lidé jsou schopní dělat čím dál horší věci. Křivdy, které se napáchají, už nepůjdou zapomenout. Války nepůjdou nikdy ukončit, pokud to necháme dojít do takových extrémů. Dokud se znepřátelené strany budou mstít na dětech, na ženách, bude to pořád eskalovat. V Afghánistánu není přes třicet let mír. Vyrostla tam celá generace lidí, kteří nezažili klid, a do toho světa mají přivést svoje děti? Všude jsou miny, nevybuchlá munice. Jednou nám přivezli pět dětí z jedné širší rodiny. Šly pro dřevo, začalo pršet, tak si pod převisem rozdělaly oheň. Vybuchlo to. Dvě umřely hned, tři k nám přivezli. Nejmenšímu byly dva roky. Třináctiletý kluk přišel o oko, o nohu, o prsty na ruce... Takové věci nedávají smysl, to je čistý teror.

Viděla jste Afghánistán zblízka. Také si myslíte, že co muslim, to tyran, uzurpátor a terorista?

Tak jak jste to řekla, to není pravda. Měla jsem specifické postavení, na to se musí brát zřetel. Nejsem Afghánka a nejsem ani muslimka. V Afghánistánu žije spousta národností, neumím popsat, jak se má žena v Afghánistánu, když je Afghánka nebo Hazárka, Uzbečka... Týrané a utiskované ženy jsem potkala, ale potkala jsem i muže, kteří si žen velmi vážili. Matka rodiny je na nejvyšší pozici, rodinu řídí i po smrti otce. Potkala jsem skvělé lidi, neuvěřitelně vstřícné a pozorné. Dělalo mi problém srovnat se s velkou mírou pohostinnosti, protože něco takového už u nás nezažijete. Já jsem tam jako žena žádné problémy neměla.

Pro mé afghánské kolegy jsem byla odbornice a pedagožka. Každému učiteli bych přála zažít takovou motivaci „žáků“, jakou jsem viděla v Afghánistánu. Jakmile jsem někomu něco vysvětlovala, hned se shlukl kolem další personál. Všichni toužili něco se naučit.

Šátek jste nosila?

To zase ano. Jisté věci je nutné dodržovat. Nepodávala jsem si s muži ruku, nedotýkala jsem se jich, pokud to nebyli pacienti. Ale měla jsem to snazší, větší problém měli moji mužští kolegové, kteří měli vyšetřovat ženy.

Nikdy jste se nepotkala s otevřenou nevraživostí, že by se muž od vás nenechal vyšetřit?

Ne, nikdy.

V Čechách se vám to stalo?

Jsou to velmi rozdílné kulturní kontexty. Ze strany pacienta jsem se zde v Čechách ani na Slovensku s něčím takovým nesetkala, ale profesně... Některé příležitosti nedostanete, protože jste žena. Na druhou stranu mě na misi nezaměstnávala afghánská vláda, ale Lékaři bez hranic. Pro mé afghánské kolegy jsem byla odbornice a pedagožka. Každému učiteli bych přála zažít takovou motivaci „žáků“, jakou jsem viděla v Afghánistánu. Jakmile jsem někomu něco vysvětlovala, hned se shlukl kolem další personál. Všichni toužili něco se naučit.

Znám lékařky, které po čase zvolily jiný obor, protože byly blízko vyhoření.

Jsem anestezioložka. Tu vymysleli, aby lidé netrpěli. V našem zdravotnictví, kde není na nic navíc čas, si já ten čas navíc musím najít. Když vidím, že stačí pár minut, kdy pacientovi s klidem vysvětlím, co ho čeká a co udělám pro to, aby ho to co nejméně bolelo, vidím, že to má smysl. Navíc jsem u nás v nemocnici ještě koordinátorkou transplantačního programu.

Další velké sousto?

Ano, to je také výzva. Musíte zorganizovat velké množství lidí a dostat je velmi rychle na jedno místo. To je třeba také 120 telefonátů. Velmi specifická je komunikace s rodinou dárce. To nikdo nedělá rád, ale jde o dobrou věc. Vždycky se nadechnu, vytočím číslo a v duchu myslím na to, že na tom závisí osud třeba dalších pěti lidí.

Když vás tak poslouchám zdá se mi, že asi není snadné, aby si žena jako vy našla v našich končinách partnera?

Ano, je to obtížné. Nemám, co bych k tomu dalšího řekla. Když je v mé situaci muž, tak vejde do místnosti a všichni vidí mladého zkušeného a všezvládajícího skvělého chlapa, který je partnerem do diskuse. Ať jde o kolegy lékaře, nebo sestry. Když tam vejdu já, všichni vidí konkurenci.

Ale jste modrooká blondýna, kdo víc by to měl umět vytěžit?

Ne ve všem jsem dobrá. Nejde mi deskriptivní geometrie a flirtování.