Je hezké, že si uděláte takovou rodinnou dámskou jízdu.
Mám to ráda, bohužel je málo času. Ale máme ještě jednu podobnou tradici. Den před Štědrým dnem se společně s mámou a její sestrou sejdeme u babičky a připravujeme babiččin bramborový salát, který si pak rozvezeme do našich domácností. Je naprosto nejlepší. A pak poprosím babičku, aby vyprávěla o starých časech. To mě baví. A jsem ráda, že se setkání podařilo i dnes.
Když jsem vás viděla pohromadě, pochopila jsem, že všechny otázky na vizáž a postavu padají. Máte prostě dobré geny.
Děkuju za poklonu, ale s tou vizáží nepřehánějte. Nikdy jste mě neviděla nenamalovanou. I když jdu cvičit, mám alespoň tónovací krém a řasenku. Nevidíte mě ráno, nevidíte mě, když nezatahuju břicho. Je fakt, že maminka s babičkou jsou na svůj věk hezké dámy v dobré kondici. A i já se momentálně sama sobě líbím snad nejvíc za celý svůj dosavadní život. Klidně bych teď zastavila čas a vypadala takhle do smrti. Vůbec by mi to nevadilo.
Čím je pro vás věk?
Věk jako takový je mi úplně jedno. Spíš mě štve, že čas začal utíkat hrozně rychle, a co tak vím od svých starších přátel, bude to ještě horší. Vzpomínám si, když jsem ve svých šestadvaceti letech točila seriál Proč bychom se netopili. Někteří z naší báječné party byli o dost mladší, tak kolem dvaceti. Tenkrát jsem si říkala: Nojo, vy jste mladí, počkejte... Kolegyně Katka Janečková, která v tom hrála taky, za mnou přišla a povídá: „Já jsem se na tebe chodila dívat do Žižkovského divadla na absolventská představení.“ A já na to: „Jdi někam, víš, jak se cejtím stará?!“ No a od té doby uplynulo dvanáct let... Člověk má hrozně dlouho pocit, že kam přijde, patří k těm nejmladším, ale ono se to najednou hrozně rychle obrátí. Pak si říkám, abych se jednou neohlédla zpátky a nezjistila, že jsem život spíš promrhala.
To ve vašem případě snad nehrozí. Vždyť jste v jednom kole. Navíc je vaše práce pro většinu lidí nesmírně zajímavá.
Momentálně mám zajímavé pracovní nabídky. Dělám velký projekt, komediální seriál pro Primu Jetelín. Dotočila jsem pro Českou televizi seriál Rapl, to byla také moc hezká práce. Pak jsme připravovali novou kampaň na ČT Déčko. Provázím takovou virtuální hrou na webu Déčka, jsem tam šéfka dětských agentů. Měla jsem malou roli v britském filmu o Mozartovi a nemohla jsem odmítnout spolupráci s šikovným klukem z písecké filmové školy. Točil svůj absolventský film a mně se moc líbil scénář, navíc jsem hrála s Martinem Myšičkou, kterého zbožňuju. Poslední dva měsíce jsem měla jen dva dny volna. Dneska namlouvám jen jednu reklamu, takže dnešek můžu považovat za třetí volný den.
Váš hlas je často slyšet snad na všech televizních kanálech. Ať už je to dabing, komentáře k filmům, reklamy, nebo upoutávky... Zdá se mi to, nebo teď máte skutečně víc napilno?
Reklamy namlouvám pro několik firem. Od listopadu dělám upoutávky pro Prima Max, to mě baví. Dabing nebo dokumenty, pokud mě slyšíte v televizi, a je to jiná televize než Česká, jsou všechno reprízy. Pro ostatní televize v podstatě už dva roky kvůli dabingové krizi nepracuji.
Vnímáte vůbec ještě svůj hlas, když na vás promluví z televize?
Většinou ano. Někteří lidé se neslyší rádi, ale mně to nevadí.
Svoje štěstí potřebuju hledat i jinde než v rolích. Přitom si dobře uvědomuju, že mám v životě štěstí, v soukromém i v tom profesním.
Vždyť se taky traduje, že máte nejvíce sexy hlas. Alespoň to prohlásil Boris Rösner, a že on o ženách něco věděl.
Traduje se to, je to příjemné, ale jestli to skutečně řekl... Vím o sobě jen to, že mám hlas, za který jsou lidé ochotni platit. Ale jestli je sexy nebo jaký je, to už neposoudím. Mám ráda hlasy Simony Stašové, Kateřiny Lojdové, Martiny Menšíkové, takové ty trochu nakřáplé. Každý chce to, co nemá. Jestli někdo můj hlas takhle vnímá a mně to přináší zisk, tak je to v pořádku. Je to smutné, že to takhle říkám, ale je to pravda. Živím se tím víc než dvacet let. Ale že bych já sama vnímala svůj hlas jako sametový nebo sexy, to ne.
Prý jste o sobě řekla, že při dabingu vypadáte komicky...
To určitě. Jen si představte, že sedíte před mikrofonem a předstíráte milostnou scénu nebo unikáte před vrahem, ale sedíte u toho a máte potřebný výraz v obličeji. Akorát že nejste v tom temném lese nebo v posteli s Bradem Pittem. Je to trošku směšné.
* Jitka Ježková
- Narodila se 7. června 1978 v Praze.
- Vystudovala herectví na Pražské konzervatoři a kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
- Od šestnácti let se věnuje dabingu.
- Za dabing tělesně postižené dívky Jane ve filmu Teorie lítání získala v roce 2004 cenu Františka Filipovského.
- Je vdaná a má sedmiletou dceru Elišku.
Z vás mohla být právnička, že?
Můj táta práva vystudoval a já je měla jako záložní, kdyby nevyšlo herectví. Ale od začátku jsem chtěla být herečka a dělala jsem pro to hodně. Chodila jsem do Dismanova souboru, hrála jsem na hudební nástroje. Kdo ví, jestli bych dokázala dělat jiné povolání. Teď mám hodně svobody, ale je pravda, že si sice můžete vybírat, ale jen z toho, co vám nabídnou, takže je to omezující.
A co třeba zkusit režii? Tam byste mohla vybírat vy.
To ne, nejsem na to dostatečně invenční, kreativní ani zaťatá. I když musím jako herečka plnit něčí představy, ale někdy mě štve, že jsem tím limitovaná. Svoje štěstí pak potřebuju hledat i jinde než v rolích. Přitom si dobře uvědomuju, že mám v životě štěstí, v soukromém i v tom profesním.
To teda máte. Málokterá žena se může pochlubit, že k patnáctému výročí dostane sto osmdesát rudých růží...
To bylo krásné a dojemné. Za každý měsíc od našeho prvního polibku jsem dostala jednu. Přišla jsem domů a tam bylo naskládaných několik kytic rudých růží. Nádhera.
Já bych bulela.
No taky jsem bulela, to je jasné. Můj muž je skvělý člověk.
Když jste teď v jednom kole, jak na to reagují doma? Tím myslím tedy hlavně vaší sedmiletou dceru.
Mám štěstí, že Eliška je poměrně samostatná. Jsem pyšná, že není žádná cimprlína. Nevím, jak bych to dělala, kdyby těžce nesla odloučení. To mi hrozně ulehčilo odcházení od ní. Léto je letos komplikované, ale Eli miluje skautské tábory, těší se k babičce, ke švagrové, čeká ji také tenisový kemp, jen týden spolu budeme na chalupě... A potom si to společně vynahradíme.
Nežiju nijak zdravě, nehlídám se. Vždy jsem byla pro každou špatnost a každou jsem vyzkoušela. Jediné, co je na mém životním stylu zdravé, je, že si jdu zacvičit.
Kam pojedete?
Ještě uvidíme. Ale na podzim bychom všichni tři rádi někam do tepla. Za odměnu, že se v létě udřeme. Můj muž si ke své práci, vede golfové hřiště, s kamarádem ještě otevřel klasické pánské holičství, takže toho má také dost. Ale na podzim se odměníme.
Cestujete rádi?
Ano. S mužem si jednou ročně vyhradíme pár dní a odjedeme do nějakého evropského města, jako je Kodaň, Florencie... Najdeme si předem restaurace, které navštívíme, hodně hodujeme, protože má zálibu v gastronomii. On se mnou pak zase absolvuje všechny galerie.
Vy jste hodovací typ?
Nejím moc velké porce, nejím moc často, ale jinak si dopřávám všechno. Nežiju nijak zdravě, nehlídám se. Vždy jsem byla pro každou špatnost a každou jsem vyzkoušela. Jediné, co je na mém životním stylu zdravé, je, že si jdu zacvičit.
To můžu potvrdit, často vás potkávám, jak dřete ve fitku.
Já zase tolik nedřu. Potřebuji, aby mě cvičení těšilo, dělá mi dobře na psychiku. Ano, díky němu jsem zjistila, že mám svaly tam, kde jsem ani nevěděla, že existují, ale to je bonus navíc. Dnes mám nejlepší postavu, jakou jsem kdy měla, ale je to pouze vedlejší efekt. Neberu to tak, že musím makat kvůli tomu, že bude léto. Nemusím. Nepotřebuju systematicky překonávat samu sebe a posunovat si stále hranice. Ale je fakt, že endorfiny skutečně musí existovat, protože i když se mi třeba nechce, a nakonec se překonám, tak je mi fajn ještě několik hodin. Bylo období, kdy jsem chodila skoro každý den, a teď se tam dostanu sotva jednou za týden. Na druhou stranu obdivuji lidi, kteří na sobě pracují. A nejen v tělocvičně.
Jak by vypadal den, kdybyste nemusela vůbec nic?
Ráno bych si zašla na své oblíbené cvičební programy v klubu. Nejela bych autem, abych se mohla různě zastavit s přáteli na skleničku. Četla bych si, odpoledne bych vyzvedla Elišku ze školy, něco bychom podnikly. Asi bych ten den nevařila večeři, ale někam bychom si zašli s tatínkem, pustili bychom si film... Počasí by bylo hezké jako dneska. A nikdo by mi netelefonoval.