Vy nám krásně zapadáte do konceptu, vždyť se jmenujete Vlasta!
To je pravda, ale když jsem byla malinká, neuměla jsem svoje jméno vyslovit a komolila jsem to: Aťťa, Aťtťa! – a z toho vzniklo Aťka, říkali mi tak všichni.
A nezapadáte tím, že jste snad jediná, kdo dnes nemá mobil!
Mám, ale nenávidím ho! Radši používám pevnou linku. Já si s přístroji vůbec netykám, ale přitom jsem nikdy neměla problém třeba s řízením auta. Elektronika je mi vzdálená.
Tak to jsem vás odhadla špatně, hádala jsem, že spíš jste technický typ.
Tak s kladivem a hřebíky si poradím, ale já nikdy nebyla třeba na matematiku, čísla mi zoufale nešla. Na gymplu pro mě měl naštěstí pan profesor pochopení, přivíral oči, protože všechno ostatní mi šlo: když mě musel vyzkoušet z matiky, tak taktně opustil třídu a holky mi to vypočítaly. Přitom moje máma byla na čísla úžasná, já jí vždycky říkala cifršpionka a ona mně, že mě nemůže poslat koupit ani rohlík, protože nebudu vědět, kolik mi mají dát zpátky! Však vedla účetnictví v klenotnické firmě Stein & Kůs, tam se taky seznámila s tatínkem.
Co tatínek dělal?
On byl fasr – to znamená, že byl zasazovač drahých kamenů, specialista na brilianty. Taková práce vyžaduje obrovskou preciznost, tatínek byl vyhlášený odborník. Těsně před válkou si v pasáži U Nováků ve Vodičkově ulici v našem bytě zařídil dílnu. Vyráběl vzácné věci, třeba krásné briliantové brože.
Chodila jste se na něj dívat?
Já mu hledala brilianty! Tahle práce je velice piplavá, na briliant se při zasazování musí nahrnout materiál okolo a stane se, že když se na jedné straně zatlačí jen o trošku víc, tak ten kámen vyletí. A to už bylo zavedené, že bylo slyšet nejdřív zvolání „Hergot!“, pak rána nástrojem o stůl – a: „Aťko!“ a já hurá na kolena a s baterkou jsem hledala briliant! On tatínek nosil brýle na dálku a při práci je sundával, takže než hledat brýle a pátrat po zemi, bylo snazší povolat Aťku!
V roce 1940 přišlo udání na ředitelství divadla, jak můžu hrát, když je moje maminka Židovka! Tím skončilo mé šťastné dětství.
Hledat brilianty – to je hezké dětství...
To byla krásná doba, ale trvala velice krátce, bylo to před příchodem Němců. V té době jsem se taky dostala k divadlu! Chodila jsem ke Zdeňce Zabylové do baletu, byla primabalerínou Národního divadla a brala tam ze své školy děti. Moje první role byla malý syn Madam Butterfly, který nemluví, ale pořád ho nosí po jevišti. A protože to dítě přede mnou bylo už strašně těžký, tak vzali mě. Já jsem byla i na svůj věk malinká, takže si mě nemohli vynachválit. Vyzkoušeli mě i na činohru a začala jsem hrát! První role a hned Národní.
Čekala vás kariéra!
Čekala by, ale v roce 1940 přišlo udání na ředitelství divadla, jak můžu hrát, když je moje maminka Židovka! Hrála jsem ve své první činohře Prsten od Emila Vachka. Národní tehdy mělo v dnešním Karlínském divadle pobočku a hrály se tam takové lehčí kusy. Mělo to velký úspěch, hned při premiéře jsem měla aplaus na otevřené scéně! Lidi najednou vstali a začali mi tleskat, přestalo se hrát. Já nevěděla, co se děje, co mám dělat? V novinách vycházely skvělé kritiky: oslňující úspěch slečny „*“ – protože jsem chodila do páté třídy a žáci nesměli být uvedení jménem. Ale to udání znamenalo konec se vším, přestala jsem chodit i na balet, protože maminka řekla, že bychom tím paní Zabylovou kompromitovaly. Když jsme jí to říkaly, plakala, ale nedalo se nic dělat. Po válce jsem ji ještě navštívila.
Tak tím to hezké dětství a kariéra asi končily...
Vlastně ano. Maminka musela nosit na kabátě hvězdu a nesměla do divadla, takže mě tenkrát neviděla hrát, viděl mě jenom tatínek. Nesměla jezdit ani tramvají. My jsme třeba museli odevzdat i kanárka, protože Židi nesměli chovat žádná zvířata. A pak v roce 1943 rodiče zatkli. Já byla na prázdninách v Přibyslavi, což mi tenkrát zachránilo život. Vzali by mě taky a víte, co dělali třeba s dvojčaty? Já bych byla velice vhodný objekt pro pokusy.
Jak na maminku přišli? Chodila do synagogy?
Taky na udání. Maminka musela nosit hvězdu, ale do synagogy nechodila. Židovství se u nás pěstovalo jenom v tom, že můj katolický tatínek miloval macesy, nechával si je vždycky o Velikonocích posílat.
Zjišťovali jste po válce, kdo vás udal?
Ne, maminka o tom nechtěla nic vědět. Říkala, že je ráda, že je naživu a tím to pro ni skončilo. Nechtěla pátrat, nechtěla se mstít.
Byla jsem dítě a v tu dobu jsem si plně neuvědomovala, že je to tak drastické. Ono se taky nic jiného nedalo dělat. To pomine, říkala jsem si. Já si myslela, že se táta vrátí, ne že zůstane v koncentráku. Ty pocity se nedají popsat. Ale muselo se žít dál.
Když byl tatínek katolík, jak to, že zatkli oba rodiče?
My měli krásný byt ve Vodičkově ulici, s velikou halou a několika pokoji, oni ho celý prošli... Maminka mi po válce vyprávěla, že viděla, jak se na sebe ti dva gestapáci podívali a řekli: „Beide!“ – Oba. Původně si přišli jen pro maminku, ale sebrali je oba. Chtěli ten byt.
Co s vámi bylo? A jak vám bylo?
Já jsem byla dítě a v tu dobu jsem si plně neuvědomovala, že je to tak drastické. Ono se taky nic jiného nedalo dělat. To pomine, říkala jsem si. Já si myslela, že se táta vrátí, ne že zůstane v koncentráku. Ty pocity se nedají popsat. Ale muselo se žít dál. Nakonec si mě k sobě vzala tatínkova sestra.
Jaké to u ní bylo?
Oni neměli děti, tetička na mě byla upnutá a byli na mě se strejdou moc hodní, měla jsem se u nich moc dobře. Taky mi tetička hned zařídila učitelku na zpěv a na klavír, abych se mohla dál vzdělávat. Ona byla dost od rány, co si usmyslela, to udělala. Představte si, ona se nebála jít tři týdny po zatčení rodičů na gestapo a vydupat tam, že tohle není možné, ať nás pustí do bytu, protože Aťuška je vybavená jenom na prázdniny, potřebuje oblečení na podzim a věci do školy! Tohle si nesmíme nechat líbit!
Takže vám dovolili se tam pro věci vrátit?
To víte, tetička... Byt byl zapečetěný, vešli jsme v doprovodu dvou esesáků dovnitř... Uprostřed bytu vedle kuchyně byla hala, kde jsme měli jídelnu, a když jsme tam vešly, tak na stole bylo komplet prostřeno. Celý oběd. Všechno to tam zůstalo, jak vzali maminku s tatínkem rovnou od oběda. Můj první pohled byl na ty talíře s jídlem, co už nesměli sníst – to byl šok. Strašný šok. Tehdy jsem si plně uvědomila, jak jim muselo být...
Do školy jste směla chodit?
Dokončila jsem tercii na gymnáziu, ale protože děti ze smíšeného manželství směly chodit do školy jen do čtrnácti let, tak pak už ne. Ale měla jsem spolužačku, která, když se dozvěděla, co se naší rodině stalo, mě vzala k Dismanovi. Já mu řekla, co nás potkalo a on mě přijal do souboru. Byl to strašně hodnej člověk s ohromnou empatií vůči dětem. Tak jsem začala chodit do rozhlasu do Dismanova dětského souboru a po válce jsem se dozvěděla, že jsem tam vlastně byla na černo. U vchodu rozhlasu vždycky stála německá hlídka se seznamy, kdo smí dovnitř, ale děti tolik nelustrovali. Takže tam jsem mohla chodit do konce války a hodně mi to pomohlo vyrovnat se s tím, co se dělo, mohla jsem být mezi dětmi a hrát. Třeba v Broučcích stonožku. Byla jsem na jevišti a tam jsem byla šťastná.
Maminka byla bojovnice. Přežila Osvětim díky tomu, že byla skvělá počtářka a uměla perfektně německy. To jí určitě zachránilo život. Pracovala v kanceláři a prý občas ráno našla v zásuvce kus chleba, co jí někdo tajně podstrčil. Nechtěli ji nechat umřít, hodila se jim...
Věděla jste, co s rodiči je?
Byli v koncentračním táboře Osvětim. O tatínkovi jsme nevěděli vůbec nic, od maminky přicházely z Osvětimi dopisy, ale na konci války jsme už neměli žádné zprávy. A pak tetičce přišlo oznámení, že tatínek v březnu 1945 zemřel. Ale teta mi to neřekla, nechtěla, abych to věděla. Jenomže oni si o tom se strýčkem v noci špitali, mysleli, že spím... A tak jsem se dozvěděla, že tatínek nežije. Pamatuju, že jsem si řekla: už nemám rodiče. Ale nesměla jsem dát najevo, že to vím.
Jak jste prožívali osvobození?
K nám do vily v Krči se do přízemí nastěhoval ruský štáb, ale to nám nevadilo, my je vítali jako osvoboditele. Já hrávala na klavír, a když mě slyšeli hrát, chodili poslouchat. Teta byla ráda, protože vždycky přinesli něco k jídlu! Dneska vám to tak nepřijde, ale to víte, válka... Vařili polívky, ve kterých bylo úplně všechno, i kusy masa, ale byly šíleně mastný! Strýček se jednou naládoval a bylo mu hrozně špatně... A jednou jsem takhle hrála na klavír, přišla tetička a řekla: „Pojď se podívat, kdo přišel.“ Tak jsem šla ke dveřím a tam stála maminka... Když jsem ji viděla naposledy, měla černočerné vlasy – a teď byly úplně bílé...
Vyprávěla vám někdy o tom, co prožila?
Ne, ona o tom nechtěla mluvit, ale musela to být hrůza. Musela tolik bojovat, ale víte, ona měla takovou povahu, byla to velká bojovnice! Přežila Osvětim díky tomu, že byla skvělá počtářka a uměla perfektně německy. To jí určitě zachránilo život. Pracovala v kanceláři a prý občas ráno našla v zásuvce kus chleba, co jí někdo tajně podstrčil. Nechtěli ji nechat umřít, hodila se jim... Vracela se pochodem smrti, ze severu Německa pěšky až do Prahy.
Jak se s tím maminka vyrovnala?
Vždyť vám říkám: bojovnice! Brala to tak, že co bylo, bylo, musíme žít dál. Byt ve Vodičkově jsme dostali zpátky a maminka se vrátila k firmě, kde pracovala před válkou, ale už to nebyla firma Stein & Kůs, ale jenom Kůs, protože pan Stein nepřežil koncentrák. A pan Kůs za války ovdověl a roku 1947 požádal maminku o ruku. Jak já byla šťastná! Měla jsem takovou radost: budu mít „hotový sourozence“! Nová sestra byla o pět let starší než já, bratr o deset. Byla jsem přešťastná! A rok po svatbě roku 1948 mého nového tatínka ranila na ulici mrtvice.
Co se stalo?
On se trápil... Všechno už nasvědčovalo tomu, že přijdou komunisti... Moje „hotová sestra“ byla od mládí sokolka a v červnu 1948 byl všesokolský slet, kde i se starším „hotovým bratrem“ oba šli po Národní třídě v průvodu, naši se šli podívat na průvod... V novém tatínkovi dlouhodobě hlodalo, že mu seberou firmu, kterou roky budoval. Jak přihlížel tomu průvodu, tak ho ranila mrtvice. Dostal okamžitou pomoc, byli tam zdravotníci, ale už se nedalo nic udělat. Tak jsme byt ve Vodičkově vyměnili a my s maminkou se odstěhovaly do bytu Na Poříčí.
V té době jste byla u divadla?
Maminka už dřív věděla, že jsem sice na kumšt, ale jdou mi i řeči, na ty jsem měla opravdu talent, tak mě zapsala v roce 1946 na jazykovku na denní studium. To byl geniální tah. Když jsme s Dismanem v roce 1946 vyjeli na necelé tři měsíce do Anglie, Skotska a Holandska, to už jsem uměla slušně anglicky. U Dismana jsme tančili a zpívali a poprvé jsme tam vystoupili v televizi! Když jsem se vrátila, složila jsem univerzitní zkoušku z angličtiny a za rok z francouzštiny, k tomu jsem uměla německy a částečně rusky.
Daly se tyhle znalosti vůbec v socialistickém Československu využít?
Znalost jazyků se hodí za každého režimu. V roce 1950 v Centrokomisi dovozu a vývozu potravin hledali cizojazyčnou korespondentku. Nejenže mě vzali, ale navíc jsem se dostala do oddělení čokolády! Sídlili na Florenci a já denně chodila do práce pasáží, kde bylo Burianovo divadlo. A po čtvrt roce jsem tam potkala známou tanečnici, která na mě vybafla, že Burian napsal hru, do které potřebuje nějaké dítě, a jak to se mnou vypadá? Já řekla, že už jsem zaměstnaná a ona na to: „Dobře, ale večery máš volný".
Úplně první dabing v Československu bylo východoněmecké drama – mluvila jsem tam dítě z dělnické rodiny. A na základě této dělnické zkušenosti můžu hrdě prohlásit: byla jsem u zrodu českého dabingu! Byla to zase další disciplína, dramatický prostor, milovala jsem to.
E. F. Burian – to je legenda. Jaký byl?
Při vší úctě: on byl hodně svůj, ale my měli hezkej vztah, ke mně se choval úžasně. A myslím, že mě i dost bral. Když byla hra, kde pro mě nebyla žádná role, tak ji připsal. Po roce jsem za ním šla s tím, jestli by mě nevzal nastálo. A že když mám praxi jako úřednice, tak bych mohla být nápomocná v kanceláři. Takže od nové sezony jsem řekla Centrokomisi: Díky, bylo mi tu hezky, ale jdu k divadlu. A odporoučela jsem se.
Ale to jste měla jednak po čokoládě, jednak po nejspíš velmi slušných penězích?
Obětovala jsem se umění! Ale naskytnul se dabing, takže jsem měla vedlejšák. Jsem tam od samého začátku! Úplně první dabing v Československu bylo východoněmecké drama – mluvila jsem tam dítě z dělnické rodiny. A na základě této dělnické zkušenosti můžu hrdě prohlásit: byla jsem u zrodu českého dabingu! Byla to zase další disciplína, dramatický prostor, milovala jsem to.
Aťka Janoušková (1930)
Herečka, dabérka, zpěvačka. * Hrála v Národním divadle, v divadle E. F. Buriana.
- Dělala kabaret s Emanem Fialou, hrála s R. A. Dvorským, s Jiřím Popperem a dlouhá léta účinkovala v pořadu s Josefem Zímou.
- Hrála ve Formanově filmu Amadeus, v pohádce Ať žijí duchové, v Arabele a řadě dalších pohádek.
- Nadabovala stovky rolí, její nejslavnější dabingovou rolí je Včelka Mája.
- Je držitelkou Ceny Františka Filipovského za celoživotní přínos českému dabingu.
- Má ráda knížky, výstavy a vše, co souvisí s kulturou.
Netoužila jste v divadle nebo ve filmu po nějaké velké dramatické roli?
Já se nikdy nezabývala věcmi, o kterých jsem věděla, že jsou pro mě nedostižné. Když mi bylo kolem dvaceti, doktoři se mě pořád snažili léčit, abych vyrostla, dávali mi dokonce mužské hormony – fakt jsem se musela kontrolovat, jestli nefousatím. Pořád mi dávali naději, že možná vyrostu. U Buriana jsem měla ohromnýho kamaráda, řekl mi tenkrát: „Holčičko, normálů je spousta, ale ty jsi solitér, tak si podle toho zařiď život.“ A já si uvědomila, že má absolutní pravdu. Že si nebudu stavět vzdušné zámky a nezačnu „žít“, až budu o třicet centimetrů větší. Šla jsem za doktorem a řekla mu, že končím. Takhle mě pánbůh stvořil a já se podle toho zařídím.
Nemůžu se nezeptat na vaši asi nejslavnější dabingovou roli – Včelku Máju – těší vás, že legenda pořád žije?
Ale to víte, že ano! Dokonce i dnešní výrostci na mě volají: Jéé, Včelka Mája! Jsou to snad dva týdny, zastavili mě v jeden den nezávisle na sobě dva dospělí chlapi a řekli mi, že jsem způsobila, že měli hezké dětství. To tak potěší! No co chcete víc? Včelka je pro mě obrovský úspěch. Ráda jsem to dělala.