Michal Malátný: Dcera mi říká, ať nezpívám

Zábava 1. prosince 2013

Když jsem poprvé zavolal Michalu Malátnému, frontmanovi kapely Chinaski, ozvalo se na druhé straně „Novotný“! A podruhé i potřetí taky. Proto je logické, že jsem musel této záhadě hned na začátku našeho rozhovoru přijít na kloub.

Co máte v občance?

Michal Novotný. Čtyřletá dcera je Kateřina Novotná a moje žena se jmenuje Novotná Stránská. Protože je výtvarnice, nechala si i své dívčí jméno. Když jsem v roce 1994 nastoupil do pardubického divadla, byli tam už tři Novotní, tak jsem nechtěl, aby se to ještě víc pletlo. A vzniklo to jednoduše - mám extrémně nízký tlak a často opravdu bývám malátný.

Mě ale fakt překvapilo, když se do telefonu ozvalo: Novotný. Naprostá většina vašich kolegů se představuje pseudonymem.

Snažím se oddělovat svůj profesní život od soukromého. Když podepisuju DVD, tak je tam Malátný. Ale když podepisuju smlouvu na to DVD, tak tam je Novotný. Občas jsou s tím doopravdy problémy. Například, když naše manažerka objednala letenky do Ameriky. Přišel jsem na letiště a letenky byly na jméno Michal Malátný, což samozřejmě v pase nemám. Naštěstí žijeme v době internetu, tak to rychle ještě stihli vyřídit.

Dočetl jsem se, že si berete sluchátka a nepouštíte si do nich nic.

Mám za ta léta, co dělám muziku, kraválu plné zuby. Jakmile dá bubeník ránu do struňáku, úplně mě zabolí v hlavě. Takže když chodím po městě, kde mi ten hluk hrozně vadí, nasadím si sluchátka, nic si do nich nepouštím, a vlastně si tak odfiltruju svět. Nebo si do nich pouštím mluvené slovo, což mě v poslední době baví a uklidňuje.

Vy jste teď nakoukl tak trochu do jiného světa - k autistům. Jak jste se do něj dostal?

Před rokem a půl mi zavolal umělecký šéf karlovarského divadla Jiří Seydler, jehož pradědeček byl shodou náhod významný český astronom a jeden ze zakladatelů české astronomie. Řekl mi, že čte se mnou rozhovory, ve kterých že si pořád stěžuju, jak se mi stýská po divadle. Že mi pošle text a bude rád, když se mi bude líbit, a nabídl mi hlavní roli. A já ji vzal. Ta hra se jmenuje Chvála bláznovství aneb Elling a Kjell. Je o dvou autistech, kteří po třiceti letech strávených v ústavu dostanou šanci. Město Oslo jim dá sociální byt s tím, že když to zvládnou, můžou v něm bydlet. Když ne, půjdou zpátky do ústavu.

Vy jste ale pro autisty nafotil i kalendář.

Na základě toho, že hrajeme tuhle hru, se o mně doslechli v Nadaci APLA, která pomáhá dětem s autismem, a pozvali mě na focení.

Dostal jste doprovod?

Ano, holčičku, která trpí autismem. Když jsme přemýšleli o tom, jak by ta fotka měla vypadat, napadlo mě, že jsem loutkoherec, mám doma loutky, že nějakou vezmu. Tak jsem ji donesl a holčička řekla: „Nesnáším loutky.“ Prostě jsem krutě pohořel.

Jak vám sedí role táty?

Na otcovství jsem si dost počkal, bylo mi devětatřicet, když se Kačena narodila. Takže si to hrozně užívám a veškerý volný čas trávím s ní.

Čím ji dostanete?

Žijeme teď v dinosauřím období. Čtyřletá holčička nemá doma žádnou panenku a jediné, co ji zajímá, jsou dinosauři. Jedeme autem a ze zadního sedadla se ozve: „Carcharodontosaurus je největší predátor lovící na souši.“ Vyvalím oči, protože to samozřejmě nevím. A to vám řekne čtyřletý dítě! K narozeninám si přála dinosaura, takže dostala dort ve tvaru hlavy tyranosaura rexe. Když někde vidím model nebo knížku, kterou ještě nemá, okamžitě ji koupím.

Co takhle, že byste jí zazpíval?

Když začnu doma zpívat, ozve se: „Táto, nezpívej.“ To nemá ráda vůbec. Sama hraje na piano, má plastovou kytaru a baví ji předvádět, že na ni preluduje. Ale ve chvíli, kdy zpívám já, ji to nebaví.

Co vás vlastně momentálně živí?

Kapela, což znamená živé koncerty. A nějaké tantiémy z rádia. Trh s cédéčky se zhroutil. Cédéčka jsou pro fajnšmekry. Dokonce jsme řešili, jestli v současné době má ještě smysl je vydávat. Jestli je nedat na internet po písničkách, a ne jako celek. Ale z vlastní zkušenosti vím, že ještě mám pár oblíbených kapel, který když vydají cédéčko, tak jdu a koupím si ho, protože jsem jejich skalní fanda a chci mít jejich kompletní diskografii doma. Takže pořád doufáme, že existuje pár skalních fanoušků Chinaski, kteří půjdou a naše cédéčko si koupí.

Takže jaký je výsledek?

Že jsme na konci září vylezli s cédéčkem na trh. Je to „bestofka“ a v říjnu na desku navázala kniha, která se jmenuje Chinaski poprvé. Je to příběh naší kapely od 5. třídy základní školy, kdy jsme se potkali s Pavlem Grohmanem v lavici na výtvarné výchově a rozhodli se, že založíme kapelu. Jedna půlka knihy jsou moje vzpomínky, druhá jsou rozhovory se zbylými členy kapely, s mojí ženou, s manželkou Pavla Grohmana nebo s našimi manažery, kteří s námi léta dělali. Ta kniha je dost otevřená, na můj vkus jsme to ze sebe pustili ven všechno. Jsou tam mnohdy opravdu dost intimní věci.