Viděl jste film Avatar?
Ne.
Já jen že ty vaše sochy mi ho připomínají. Zvlášť ty modré. Lidé z planety Pandora byli taky krásně štíhlí a vysocí. A modří. Diváci byli uchvácení, zdáli se jim nádherní. Proč vy jste ty sochy vlastně takhle natáhl?
Protože já zobrazuju lidské duše. A kromě toho, aby sochy působily životně, musí být trochu nadživotní. Socha v přesné životní velikosti je směšná.
Lidé se vám zdají směšní?
Ale kdepak. Živí lidé jsou akorát, zvláště dámy. Ale jako sochy působí směšně.
Takhle jsou takové pohádkové, lehké. To byl záměr?
Když se člověk dívá zpátky, tak se možná zdá, že celá moje práce byla nějak vědomě koncipovaná, aby tvořila oblouk a měla začátek a konec. To není pravda, já dělal prostě to, co mě bavilo. Když mě bavilo dělat dlouhé sochy, dělal jsem dlouhé, což bylo skoro celý život. Ale dělal jsem taky krátké.
Mně se vaše sochy moc líbí. A vám? Mám na mysli zpětně, možná to teď vnímáte jinak.
Možná bych něco udělal jinak, ale většinu toleruju. Líbí se mi. Ale člověk má věčné pochybnosti. Že bych si řekl, tak teď to je ono, to ne. Možná párkrát, ale když se pak podíváte na tu sochu znova, třeba po půl roce, stejně vidíte, že to zase ještě není ono.
Ztvárňujete reálné lidi?
Já se inspiruji mýty. Rád mám hlavně ty středomořské - řecké, starozákonní, krétské. Do nich promítám dnešní lidi, třeba sebe a svého syna. Oblékám současnost do mytických rouch. Koneckonců mýty jsou předobrazy všeho, co prožíváme. Je v nich zakletá veškerá moudrost. Láska, smrt, nevěra, zrada, je tam všechno.
Pro vaše sochy je typická zlatá barva - mají ji ve vlasech, na oblečení. Proč právě zlato?
Asi pro ten kontrast mezi všedností cementu a zdobností zlata. Strohost versus přepych. Moje sochy jsou totiž převážně z cementu, na menší věci používám olovo a cín. To jsou vesměs všední materiály. I když poslední léta jsem si už mohl dovolit tvořit i z bronzu.
Byla ale doba, kdy jste sochařit nemohl. Trpěl jste těch zhruba 17 let, kdy jste pracoval na rekonstrukci zámku v Litomyšli?
Já jsem tu dobu prožíval kupodivu šťastně. Byla to práce na čerstvém vzduchu, v krásném prostředí. Byli jsme tam čtyři, město nás mělo rádo a já jsem se tam pak zamiloval do své současné ženy. Měl to být trest, ale nebyl. Já všechno v životě prožívám naplno, restaurování mě bavilo, stavbu zámku znám dodnes nazpaměť.
Když jste v roce 1969 snímal posmrtnou masku Jana Palacha, tušil jste, co bude následovat?
Tušil jsem, že bude průšvih, ale nevěděl jsem, jak velký.
Vy jste pak udělal i jeho náhrobek, jaký byl jeho osud?
Tak ten komunisti roztavili. Když to pak už bylo znovu možné, zase se odlil, jeho sádrovou formu jsem měl celou dobu u sebe, visela v ateliéru.
V době, kdy jste pracoval v Litomyšli, jste nesochařil vůbec? Ani pro sebe?
Ale ano. V Litomyšli to byla sezonní práce, od května do října. Jakmile začala mrznout voda v kbelících na lešení, zapíchli jsme to a vraceli se až na jaře po ledových mužích. Takže přes zimu jsem dělal ve svém ateliéru.
Jak se vám změnil život po revoluci?
To víte, nešlo to ze dne na den. Ještě tři roky jsem pracoval v Litomyšli, nechtěl jsem utéct jako malý kluk, bylo třeba to dodělat. A vlastně jsem tam měl i rodinu, byl jsem tam doma. Postupně jsem začal dostávat víc zakázek na sochy, dělal jsem nějaké soutěže a pomalu se to začalo rozjíždět.
Chtěl jste být sochařem odjakživa?
Jako dítě jsem chtěl být truhlářem. A taky jsem se jím později tak trochu vyučil. Dodnes si dělám všechno ze dřeva sám. Pak jsem chtěl být hercem a měl jsem už pootevřené dveře na konzervatoř. Maminka se přátelila s partnerkou herce Miloše Nedbala. Sem tam zašel na moje ochotnické představení a celkem se mu to líbilo. Pak k nám na reálku ale přišel nový profesor kreslení Miroslav Kužel. Zavedl nepovinné modelování a přemluvil mne, abych tam začal chodit. Už první hodina rozhodla. Profesor Kužel mě pak připravoval na zkoušku na Akademii výtvarných umění. Jenže já ji neudělal.
Jak to?
Psal se rok 1945 a ke zkouškám přišli všichni, kteří nemohli za války studovat, protože vysoké školy byly zavřené. Byl ohromný nával a přednost měli logicky starší uchazeči. Vlastně ale tím líp. Šel jsem na UMPRUM, a to se ukázalo být výhrou.
Tam jste v roce 1950 poznal svou první ženu, sochařku Evu Kmentovou...
Byla to klasická láska na první pohled. Vzali jsme se hned po státnici. Společný život jsme začali v žižkovském ateliéru na Židovských pecích. Jedna místnost, na život i na práci. Záchod na dvorku, v zimě mráz, v létě horko. Ale bylo nám tam dobře. Narodila se nám dcera Polana a syn Jasan. Po nějaké době jsme získali byt a na Židovských pecích to byl už jen ateliér. Když v roce 1965 kolonii nouzových domků zbourali, našla si Eva ateliér v tehdejší Kalininově ulici, říkala mu Doupě. No a já jsem objevil opuštěnou dílnu tady v Salmovské. Stavím na dvorek jednu po druhé své figury, koukají na mne přes sklo. Jsou to mí souputníci životem.