Jak člověka vůbec napadne napsat knihu a klášterech a lidech, kteří v nich žijí?
Já jsem se v posledních letech zabývala hodně historií. Hlavně jsem ji chtěla přiblížit dětem. Pochopitelně jsem při tom narazila i na tematiku klášterů a uvědomila si, že já sama nevím, co se dnes za jejich zdmi vlastně děje. A zjistila jsem, že toto téma zatím nikdo neotevřel. Kláštery přitom odjakživa byly součástí veřejného života, s výjimkou komunistické totality samozřejmě.
V devadesátých letech se běžně psalo v novinách, jak se obnovují a jak se do nich vracejí řeholníci. Pak to utichlo. V první chvíli jsem se zděsila toho obrovského množství práce. Jako nevěřící jsem navíc cítila, že pro mne bude obrovskou bariérou pochopit podstatu - tedy křesťanství, katolictví. Pak mi ale došlo, že tím spíš bych do toho měla jít, protože jsem na stejné úrovni jako čtenář, pro kterého je ta kniha určená. K tématu jsem se přibližovala pomalu, pracovala jsem na knize asi pět let - mezitím jsem vydala několik jiných knížek.
Jak jsme vlastně přišli na to, že ti lidé jsou jiní? Jen proto, že nosí hábit?
Co vás při té práci překvapilo nejvíc?
Nečekala jsem, že by mne všude vítali s otevřenou náručí. Ale o to víc jsem byla překvapená, jak srdečná některá ta setkání byla. Někdy mě ta důvěra až zaskočila, přece jen jsem neměla žádné reference. Samozřejmě to tak nebylo vždy. Je to pochopitelné. Kdybych zazvonila na mužský klášter a řekla, dobrý den, chtěla bych s vámi udělat rozhovor, musela bych se sama cítit hloupě.
Víte, mne hodně přitahují věci, které jsou zaprvé těžké a zadruhé je nikdo ještě nezpracoval, to je pro mne obrovská motivace a hnací motor. Ne proto, že bych se chtěla zviditelnit, ale proto, že si myslím, že je nutné to udělat. V tomto případě překlenout propast mezi světem věřících a nevěřících.
Připravovala jste se nějak? Přece jen jsou tu jistá pravidla chování...
Ne. Říkala jsem si, že přece musím obstát jako slušný člověk. Za stěžejní jsem považovala nastudovat si informace. Když přijdete za někým a znáte historii jeho řádu a osobnosti, které tu působily třeba před čtyřiceti lety, je otevřenější. Znáte jeho problematiku, víte, o čem to je. To jsem poznala už při psaní předešlých knih. Když píšete o středověku, musíte vědět i to, co se jedlo k obědu. To vás osvobozuje, protože nepřicházíte jako někdo, kdo tomu vůbec nerozumí.
- Spisovatelka Alena Ježková je známá zejména knižní tvorbou pro děti. Stravitelnější formou jim předkládá zásadní témata z české historie (Praha babka měst, Karel IV., Prahou kráčí lev). Jak sama říká, ne že by se takových témat nebála. Naopak, cítí velkou pokoru. Například k převyprávění Jiráskových pověstí českých sbírala odvahu dlouho.
- Kniha Tichá srdce představuje šest řeholních řádů - benediktinů, cisterciáků, boromejek, premonstrátů, františkánů a dominikánů. Zatímco my kvůli kariéře často zanedbáváme příbuzné i přátele, řeholníci kladou velkou váhu na prohlubování vztahu člověka k člověku.
Mnohé řády ale působí dost uzavřeně, někdy žijí i v klauzuře. I tam jste to zkoušela?
Zkusila jsem pochopitelně komunikovat s mnohými, vždy mi slušně odpověděli, ukázali třeba i klášter, ale ne všichni chtěli hovořit. To jsem respektovala. Mnohdy jsem se ale dočkala naopak nečekané podpory.
Navázala jste s některými těmi lidmi osobní vztah, třeba i přátelství?
Ano. Musím říct, že po některých se mi natolik stýská, že je musím čas od času navštívit. Moje nejmilejší sestry jsou cyrilky, jejichž příběh budu psát až v druhém díle - jsem pokaždé šťastná, když u nich mohu přenocovat, jsou to moje „mentální lázně“. Je obohacující potkat lidi, kteří zastávají nějaké hodnoty. Každý slušný člověk nějaké má, ale neumí jít přes určité hranice. Ty moje určitě nesplňují kompletní křesťanské desatero. Ale vycházejí z něj, vždyť celá Evropa stojí na křesťanských základech. Nelžete, nekradete... Když se bavíte s lidmi, kteří jsou dál, opírají se o tyto hodnoty a žijí s nimi v souladu, je to úžasná úleva, vidíte, že je to skutečné.
Klášter je především živoucí komunita, budovy jsou jen kulisa.
*Řeholníci žijí s tisíciletou tradicí, a přitom jdou s dobou. To by člověk možná nečekal. I mne překvapilo, že jsou řády, kde se lidé ráno obléknou do běžného oděvu a jdou ven, aniž by kdokoli cokoli poznal.
To jsou specifické větve. Řádových komunit a jejich způsobů žití a práce je spousta. Existují řády a kongregace. Ty se v určitých předpisech liší, kongregace začaly většinou vznikat až v devatenáctém století a převážně se věnovaly práci na veřejnosti - v sociální oblasti, ve školství... Často zapomínáme na to ohromné množství práce, které řády udělaly na poli sociálním.
Lidé si někdy myslí, že kláštery jsou svět sám pro sebe, dokázala byste to vyvrátit?
Určitě ano. Řeholníci navštěvují nemocné, starají se o ně, pomáhají potřebným rodinám, lidem bez domova, chodí do LDN, je to pro ně samozřejmé. Fungují „neviditelně“. My jsme si zvykli nevidět, že je to práce. Ti lidé jsou vytížení od rána do večera. Zatímco my zanedbáváme příbuzné, přátele a zaměstnání nebo kariéra jsou pro nás prioritní, řeholníci kladou velkou váhu na prohlubování vztahu člověka k člověku. Nejen uvnitř komunity, ale hlavně směrem ven, pomáhají všem, kteří to potřebují. Všechno to, co dělají, je tak jednoduché, zcela přímočaré. Věnovat se druhým lidem, být slušný, neustále se nerozčilovat, nebýt egoista... K tomu se my „venku“ mnohdy musíme pracně dostávat.