Martina Kociánová: Přetechnizovanost naší civilizace mi nedá spát

Tvoje rozhodnutí odejít na vrcholu kariéry z televize spousta lidí nechápala. Předpokládám, že ty jsi nelitovala, šla jsi přece za svým životním snem, kterým je zpěv.

Těch odchodů bylo víc. To, že jsem odešla před léty z Novy, bylo asi nejtěžší rozhodnutí, ale zároveň jedno z nejšťastnějších. Kdybych tehdy zůstala, mohla bych získat pocit, že položit své sny na oltář pohodlí je „výhodné“. Ale hlavně bych se na sebe nedozvěděla to, co vím dnes. Možná bych si o sobě myslela, že jediné, co umím, je přečíst text, který napsal někdo jiný. Když si uvědomím, co všechno jsem od té doby vyzkoušela, co jsem se musela naučit, kolikrát jsem musela začít znova, co všechno jsem zažila – nebýt toho odchodu, byla bych dnes jiná.

A co ty životní sny, splnily se ti?

Přijde na to. I životní sny doznávají časem jistých změn. Dříve to bylo zpívat po celém světě a dnes je můj životní sen, aby byl můj syn zdravý a bylo mu hezky na světě. Když jsem před lety zpívala v Japonsku na jevišti v koncertním sále pro tři tisíce lidí, říkala jsem si, tenhle okamžik si pamatuj, teď jsi šťastná. Od té doby jsem to zažila několikrát, třeba i v úplně malém sále, ale mezi muzikanty a posluchači se stalo něco, co mi připomnělo ten pocit naplnění. Občas se to přihodí i v rádiu, najednou se slova sama skládají a já cítím, že se mi podařilo říct přesně to, co jsem chtěla vyjádřit, a co víc, že lidé mě poslouchají a rozumějí mi. Tenhle pocit zažijete na jevišti, v rádiu, ale při moderování v televizi taková intimita není. Ty prchavé okamžiky mi dělají moc dobře. Na druhou stranu, když si vykračujeme se synkem lesem a on brebentí, tak před tím neobstojí ani všechny sály v Japonsku.

Ale zpíváš? Myslím profesionálně.

Posedlosti se jen tak nezbavíš, takže zpívám pořád. V divadlech, po Evropě, ale dělám i své projekty. Momentálně třeba připravujeme pořad s Luďkem Munzarem a Františkem Novotným. Já budu zpívat, kolegové hrát a teď si představ ta společná setkání u kafe. To jsou čisté radosti mého života.

Tvůj medový mezzosoprán přichází k posluchačům taky prostřednictvím rozhlasových vln. To bylo taky tvým snem, nebo spíš náhoda?

Když jsem odešla z Novy, dostala jsem nabídku do soukromého rádia. Dali mi dvě hodiny a řekli, dělej si s nimi, co chceš. A já tehdy rozhlasovému mikrofonu propadla. Dělala jsem rozhovory s lidmi, které už nepotkám: s Pavlem Tigridem, Slávkem Šimkem, Josefem Vágnerem, Waldemarem Matuškou, Borisem Rösnerem. Byla to doba, kdy jsem byla jedno velké ucho, ve všech směrech. Nešikovná, ale nadšená. Když mi po letech zavolala Maruška Retková, že mi nabídnou dopolední vysílání na Dvojce, čas na rozmyšlenou jsem nepotřebovala. A historie se tak trochu opakuje. Dělám dopolední magazín, jehož součástí je hodinový rozhovor s lidmi, které si zvu. A opět mám v pracovní náplni hledat skvělé lidi a povídat si s nimi.

Teď ale rozjíždíš zcela nový projekt, o čem?

Pořad Kupředu do minulosti, který připravuji s kolegou Ladislavem Henkem, řeší křehkost našich civilizačních vymožeností a naši závislost na nich.

To zní jako něco složitého a závažného, nebo ne?

Já to nechci brát jako složité téma. To, že můžeme přijít o zdroje nerostných surovin i energií, „visí ve vzduchu“ už léta. Já nechci řešit, jak stavět elektrárny, aby nevznikal blackout, tedy totální výpadek elektrického proudu, to opravdu přenechám odborníkům. Já chci, abychom si připustili, že to může nastat. A zamysleli se, co všechno kolem nás to zasáhne. Zároveň chci nabídnout řešení, jak se na to prakticky připravit. Ta cesta je částečně v minulosti, vždyť ještě naši dědové elektřinu polovinu svého života neměli a vychovali a uživili deset dětí. A částečně je ve využití nejmodernějších technologií. Tento koktejl chceme namíchat. Vezmi si, co používáme každý den, počítač, myš, telefon… Myslím, že není člověka, který by uměl a mohl vyrobit cokoli z toho úplně sám. Není to divné? Není divné, že i fakt, zda budeme mít na stole chleba, závisí na lodní dopravě? Vždyť jsme vnitrozemský stát. Takové věci mi nedají spát.

Jak tě vůbec napadlo takové téma?

Jsem z Valašska a uvědomuji si, kolik věcí uměli moji prarodiče, a já už o nich nemám ani tušení. Zároveň při každém výpadku elektrického proudu či při živelních katastrofách vnímám, jak moc jsem nesvobodná, protože jsem zcela závislá na centrálním zásobování, dopravě, energetice. Pravdou je, že asi funguje nějaká „duše světa“, protože v okamžiku, kdy si toto připustíte a začnete přemýšlet jinak, lidi, kteří si kladou stejné otázky, vám sami vstupují do cesty. Tak jako když jsem jela do Egypta za profesorem Bártou psát o práci našich egyptologů a netušila přitom, že se věnuje i kolapsům starých civilizací; ty příčiny se nápadně podobají tomu, v čem právě žijeme. Jeho knihy mě ovlivnily, navíc teď knižní rozhovor s ním napsal můj muž. Zkrátka, jak říkám, od jisté doby potkávám lidi, se kterými cítíme věci podobně.

Jak jednotlivá témata vybíráš a jak hledáš aktéry pořadu? Máš nějaké „poradce“?

Od začátku jsem věděla, že chci ten pořad dělat s Ladislavem Henkem. Známe se z Primy, „zachraňovali“ jsme spolu klášter, v podstatných věcech přemýšlíme stejně a v nepodstatných se doplňujeme. Témata vybíráme spolu. Často se scházíme u nás doma, to pak máme dumající triumvirát i s mým mužem. Hosty vybíráme tak, že o každé oblasti čteme a čteme a hledáme, kdo o tom či onom píše, rozhoduje anebo o tom ví nejvíc. Je to fuška.

Co by tedy posluchačům takové povídání na téma „co by, kdyby“ mělo vlastně dát?

Řeknu příklad – točili jsme reportáž o tom, co by nefungovalo v normálním rodinném domě. Nechali jsme se majitelem provádět od sklepa po půdu a sledovali, jak i jemu to teprve dochází. Ráno mu nevyjedou elektrické rolety, neotevře vrata od garáže, i kotel na zemní plyn má elektrickou přípojku. Nepoteče voda, protože výpadek bude i ve vodárně. Nepojede metro, a když vám dojde nafta, nenatankujete, protože u benzinky nepůjde čerpadlo. A pokud máte naftu uskladněnou, tak ji vylejte, protože s biosložkou není skladovatelná. První krok je vůbec si to uvědomit. Pak si to připustit. A pak budeme zjišťovat, jak se na tyto situace šikovně a levně připravit. Pořad Kupředu do minulosti má i svůj web a Facebook a já si přeji, aby ty stránky žily každým okamžikem. Aby se na nich lidé dozvěděli nejen, jak si postavit dům s ostrovním systémem, ale také, kde koupit kosu a najít někoho, kdo vás s ní naučí sekat trávu. Naučíme se znovu uchovávat potraviny, zavařovat a podobně.

Pokračování rozhovoru o tom, co Martina Kociánová dělá, když zrovna nepracuje, jak relaxuje a co ji láká na cestování, najdete v nové Vlastě 7/2014!