Otázku, jestli jí chybí výsluní, které zažívala, když hrála Aničku v Pojišťovně štěstí, tedy nemusíte vůbec pokládat. Je jasné, že nechybí. Rozhovor, který vznikl v útulné kavárně nedaleko jejího domovského Městského divadla v Brně, se točil kolem důležitého tématu. Probíraly jsme „ženskou otázku“, protože ženy a vztahy s nimi řeší každá z nás.
Co by se dalo vystopovat jako červená nitka, která spojuje ženy ve vaší rodině?
O tom jsem nikdy neuvažovala, zajímavá otázka. Určitě jsou ženy v naší rodině velmi silné a podle mě trošku uzavřené. Tento rys povahy do jisté míry zůstává i v mém soukromém životě, ale na jevišti je to úplně jinak. Tam se otevírám, jsem mnohem svobodnější a uvolněnější – protože chci a musím. Je to mnohdy sice bolestivé, ale zároveň moc užitečné.
Jako forma psychoterapie?
Ano, i tak by se to dalo říct. Nikde se tolik nenapláču, jako na jevišti. Témata mých žen z jeviště – když máme to ženské téma – se mě hodně dotýkají. Když jsem třeba kdysi zkoušela Mary Poppins, proplakala jsem se až k premiéře. Skoro si myslím, že měli moji kolegové strach, že budu plakat i na premiéře, jak byl pro mě ten příběh krásný.
Alena Antalová se svými čtyřmi
ratolestmi – zleva Alenka,
Maruška, Jeník a Elenka. S manželem Josefem
Juráčkem brzy oslaví
deváté výročí svatby.
Slzy mají jiné chemické složení, když jsou z radosti, a jiné, když pláčeme bolestí nebo smutkem...
Slyšela jsem to také. Každopádně já jsem velkým zastáncem toho, že emoce musí ven, že je moc nezdravé je v sobě dusit, a říkám to i svým dětem. Děvčátkům i Janíčkovi. Není žádná ostuda, jestliže muž pláče. Určitě má pro své slzy důvod. Tím se vrátím zpět k vaší otázce, musím říct, že ženy v naší rodině nejsou příliš zvyklé dávat emoce najevo. Nenajdete mezi námi žádné hysterky ani herečky v tom špatném slova smyslu. (úsměv) Někdy si ale mezi nimi připadám tak trochu jako průkopník usilující o to, aby byly otevřenější. Třeba moje maminka je velmi vůdčí a silná osobnost, se kterou mám moc pěkný vztah, ale občas bych možná potřebovala trochu víc přivinout a pohladit. I teď jako dospělá. I když uvnitř v srdci vím – opravdu vím – že jsem pro ni s bratry nejvíc na světě. Navíc je to ta nejlepší babička.
Říká se, že si dospívající dcery brousí drápky na maminkách. Platilo to pro vás dvě?
Platilo, ale právě pro obě. Brousily jsme si na sobě, myslím, drápky navzájem. Vztah maminky s dcerou je právem považovaný za jeden z nejsložitějších vztahů na světě, mámu máte jen jednu. Nemůžete vztah s ní hodit jen tak za hlavu, to nejde. Víte, co pro mě bylo asi opravdu nejsložitější? Já na svoji mámu hrozně moc dám. A nebylo vůbec jednoduché naučit se žít svůj vlastní dospělý život na vlastní pěst. Nechci ale kritizovat nebo mudrovat. Sama si neumím představit, jak to jednou jako máma zvládnu já. Už teď je to pro mě trochu noční můra, když si představím, že budu muset děti pustit do světa a nechat je roztáhnout křídla. Přitom bych je nejraději měla všechny pod křídly, doma v bezpečí. Mám kamarádky, které začaly trošku dřív, děti jim postupně vylétají z hnízdeček, já to všechno pozoruji zpovzdálí a je mi z toho slabo strachy.
V seriálu Četnické humoresky
se coby Ludmila provdala
za strážmistra Arazíma
(T. Töpfer). Jako Anna v Pojišťovně štěstí
žila s Tomášem (M. Etzler).
Máte čtyři děti, Elenku, Alenku, maličkou Marušku a Janíčka. Dokážete si najít čas pro každého zvlášť?
Dokážu, a když se nám to povede, moc si takové chvíle užíváme. Stejně to vnímá i můj muž, moc se jim třeba s Alenkou líbilo, když šli jen oni dva spolu vybrat sukni k osmým narozeninám, pak na oběd… Jsou to důležité chvíle, kdy může mít dítě rodiče samo pro sebe, bez třeskuté konkurence sourozenců. Já třeba vozím Janíčka do školky, přestěhovali jsme se a zatím chodí do té původní, a moc si hýčkáme tu společnou cestu, ať už jedeme přes les, nebo přes pole. Máme totiž dvě varianty (úsměv) a není to jen tak, kudy to ráno vezmeme.
Jak Alena Antalová vnímá přátelství? Kde své "srdcové" kamarádky získala? A jaká divadelní či filmová role pro ni byla největší oříšek? Přečtěte si v nové Vlastě 16/2014!