Lenka Filipová: Když jde dcera s kůží na trh, držím jí palce

Za pár dní se odehraje váš další velký koncert. Jak vypadá vaše příprava na něj? Sáhnete po osvědčeném týmu, nebo děláte casting?

Mé nátuře odpovídá mít dlouhodobý tým. To znamená lidi, na které se můžu spolehnout, které mám vyzkoušené, znám se leckdy i s jejich rodinami. Většinu svého týmu si „posbírávám“ po léta. A léta spolu ty vztahy hněteme a formujeme. Vím, co kdo z nás dovede, komu můžu co svěřit. A díky tomu se můžu soustředit na to, co si já vezmu jako hlavní úkol, kterým pro mě je připravit repertoár, dramaturgii. Ale když se v někom zklamu nebo s ním mám špatnou zkušenost, tak s ním už pak nepokračuju. Jsem na tohle silně intuitivní člověk.

Kde vlastně budete vystupovat?

Vybrala jsem si v Praze pro nejbližší koncert novou metropolitní scénu, Studio Dva. Už mi hlásili, že je vyprodáno, je tam už jenom pár místeček, která si schovávám pro známé. Chtěla bych na koncertě pokřtít naše DVD, které jsme natočili na podzim na Masarykově nádraží v Praze, jmenuje se Concertino na Masarykově nádraží a vyšlo těsně před Vánocemi. Stačila jsem ho pokřtít při vánočních koncertech v kostelích, které jsem zrovna v té době absolvovala na Slovensku. V Bratislavě mi ho křtila paní Magda Vášáryová. Celý koncert měl takovou zvláštní atmosféru a doufám, že stejně úžasná atmosféra bude při májovém koncertu v divadle Studia Dva.

A bude vás doprovázet lety osvědčená parta…

Na pražském koncertě 22. května bude se mnou hostovat smyčcové těleso Gymnázia a hudební školy Praha, se kterými jsem celé DVD i natočila. Jsou to moc šikovní mladí muzikanti, které jsem si vybrala vloni, a jsem s nimi velmi spokojená. Samozřejmě nebude chybět Jindra Koníř, který bude řídit celé těleso a je autorem skvělých aranží pro smyčcový orchestr. Chybět nebude ani hráč na keltskou harfu Sean Barry a zazní keltská muzika, kterou mám díky němu už dlouhodobě ve svém repertoáru. A do třetice moje dcera Lenny, která je mi sparing partnerkou, nejen, co se skvělého hraní na piano týče, ale i zpívání.

Jak moc řešíte, kde budete vystupovat?

Prostředí si vybírám velmi pečlivě, ráda o místě, kde budu vystupovat, mám nějaké informace ještě dříve, než tam budu hrát. Někdy totiž místu přizpůsobuji i dramaturgii svého koncertu. A také se přikláním k tomu, co mi řekne intuice. Teď jsem zrovna byla na předávání cen Zlínského kraje. A byl z toho velmi krásný večer. Většina odměněných byli lidé staršího data narození, kteří si to ocenění opravdu zaslouží, třeba pan profesor, který objevil keltský skanzen. Tomu dokonce pořadatelé vybrali z mého repertoáru vhodnou, keltskou písničku. S bezvadným souborem Kotal v krojích jsem si zazpívala Beskyde, Beskyde. A tak jsem se jakoby střihem v čase vrátila do doby, kdy mi bylo sedmnáct let.

Co vás do té doby vrátilo?

Ty lidové písničky. Vyhrála jsem v šestnácti jako kytaristka celostátní soutěž se skladbou Variace Na dobrú noc a jela jsem nahrát tuto skladbu do Plzeňského rozhlasu. Tehdy poprvé jsem ve studiu slyšela svoji kytaru, jak opravdu zní, a ještě jsem je poprosila, jestli bych si tam nemohla i zazpívat. Vše bylo nahráno a dostala jsem pásku s sebou domů. Netušila jsem, co mi toto první nahrávání v Plzni přinese. Asi za rok a půl se mi ozvali z Brna, jestli bych s nimi nejela na tříměsíční turné do Ameriky. Velmi mě to překvapilo a nevěděla jsem, odkud vítr vane. Brzo se to však vyjasnilo. Ten redaktor, který byl v plzeňském rozhlase, kde jsem dělala první nahrávku, pan Bláha, hrál s Brolnem na dudy. On navrhl, abych vycestovala na toto úžasné turné. Dali mi jihočeský kroj, měla jsem úpravu lidové písničky s kytarou. A v sedmnácti letech jsem se s nimi podívala do Ameriky a do Kanady. Beru to dnes jako dar od osudu... A já v osudové záležitosti věřím. Pak se mi nedivte, že se rozhoduju intuitivně. Co bylo pro mě ale velmi důležité v tom věku, že jsem viděla poprvé zblízka pracovat profesionály Jožku Černého, Jarmilu Šulákovou, skvělou kapelu Brolnu, i tanečníky. Když na to teď vzpomínám, byla to pro mě velmi cenná zkušenost a škola.

Jezdíte dnes na podobné soutěže s dcerou Lenny? Říká se o ní, že je taky velmi talentovaná.

Já jsem se jí hodně věnovala, v podstatě celá rodina. Víte, ona to není jen fráze, když se říká, že to, co do dítěte investujete, se vám nějakým způsobem vrátí. Já jsem si sice vždycky přála, aby muziku dělala, ale nikdy jsem jí nepředkládala to, že by ji snad měla mít jako profesi. Dokonce jsem jí říkala, že bych byla radši, kdyby si vybrala třeba jazyky, protože vím, jak je to kolikrát těžké, kolik je potřeba talentu a práce k tomu, aby se člověk v téhle branži nějakým způsobem udržel. Viděla jsem, že vztah k hudbě má, hrála na piano, deset let chodila do hudební školy. A milovala jazyky. Říkala jsem jí: Nech si hudbu jako koníčka, kamarádku pro život. Když budeš chtít, zahraješ si, zazpíváš, složíš si písničku, bude to paráda. A pak mě samotnou stejně překvapilo, když měla těsně před maturitou a řekla: Mami, já bych hudbu opravdu chtěla dělat.

Jste nervózní, když má před sebou důležitý koncert nebo zkoušku, soutěž?

Co se mateřského pocitu týče, dokážu se v případě Lenny odprostit od toho, že jsem profesionálka já sama. A zažívám úplně stejné pocity, jako mají „normální“ maminky, když jejich dcera předvádí něco v jakékoli profesi. Když jde Lenka s kůží na trh, držím jí palce. A taky jsem ji už před časem přibrala do týmu. Řekla jsem si, ať si to zkusí. Ať nezačíná hned soutěží a kamerami. Zažila na vlastní kůži, v čem naše práce spočívá. Tahaly jsme kytary, kufry, musely jsme si postavit celé zázemí. A ne vždycky je vše úplně komfortní. Musíte všechno domluvit, hotel, zkoušky, někdy jdete pozdě spát, jindy zase vstáváte. Prostě chtěla jsem, aby viděla hudbu v celé opravdovosti, která k tomu patří. A taky, protože studovala angličtinu, aby si ji, když se mnou absolvovala turné po Austrálii a Kanadě, procvičila.

Jak se Lence Filipové na pódiu s dcerou vystupuje? Cvičí stále svoji hru na kytaru? A stalo se jí někdy, že kytaru před koncertem zapomněla doma? To si přečtěte v nové Vlastě 20/2014!