S tou scénou se dost ztotožňuju. Mám svou mámu hrozně ráda a dokážu si představit, jak by bylo mně. Ten den šlo natáčení naprosto přirozeně. Pustili mi k tomu písničku Hany Hegerové Čerešně, já se rozbrečela a hodinu a půl to nešlo zastavit. Paradoxně hraju docela ráda smutné situace, i když je to asi trošku masochistické.
Co se od Pelíšků změnilo?
Hodně věcí, hlavně ale po narození dětí. Každá máma žije tak trochu v permanentním strachu. Šílím, když chce Rozárka objet park sama na kole. Sedím na lavičce, celou dobu ji vidím, ale stejně se bojím, aby ji nenapadlo jet do silnice…
Kromě čtyřleté Rozárky máte doma i půlroční Mariánku. Jsou si podobné?
Něčím ano, ale povahově je každá jiná. O Mariánce tvrdíme, že je za odměnu. Od narození spí celou noc. Usne v sedm večer a probudí se v pět šest ráno. A je klidná. Rozárka byla už jako miminko divoká. Má strašně energie, je to neřízená střela. Měla jsem z toho strach, ale Rozárka přijala Márinku hrozně hezky. První, co udělá, když přijde ze školky, je, že ji jde opusinkovat. Začíná se projevovat jako ženská, vnímat odlišnosti. Chichotá se, jaké měl Kuba ve školce trenýrky, sahá mi na prsa, aby měla srovnání. Nejoblíbenější její hra je na to, jak se narodí miminko. Hodně se mnou prožívala druhé těhotenství. Nejvíc ji začalo zajímat ve chvíli, kdy viděla jednu epizodu Krtečka, kde rodí zaječice a přijede k ní sova-doktorka.
Po kom Rozárka je?
Po mně nemotorná. Máma musela prostírat skoro na igelitu, protože já všechno rozlívala, věci mi padaly z ruky… Rozárce taky. Má totiž v hlavě strašně moc věcí a nestíhá. K oblíkání si ještě musí vzít hračku, jít se pomazlit s Márinkou, ještě nemá vychytanou ženskou schopnost zvládat toho víc najednou. A taky má mou netrpělivost. Ráda maluje, stříhá, lepí, ale když jí to nejde, dokáže se rozzuřit a třísknout s tím. Ale je hrozně hodná, má dobré srdce.
Taky jste hodná?
Myslím, že jo, ale je divné to o sobě říkat. Snažím se nezávidět, neubližovat. Jsem naprosto nekonfliktní. Manžel, který lidem zásadně říká, co si myslí, mi to vyčítá: Proč se na toho a toho tváříš tak příjemně, když ho nesnášíš? Jenže já si nechci s někým dělat zle, když třeba vím, že s ním budu ještě dva měsíce muset natáčet nebo zkoušet v divadle. Jen hledám cestu, jak předejít střetu. Těžko třeba snesu, když na mě režisér řve. To se uzavřu a už ze mě nic nedostane.
Jako sestřička
Martina
Tvrdíková
v seriálu
Ordinace
v růžové zahradě. Ve filmu Ro(c)k
podvraťáků.
Kdysi jste prohlašovala, že byste nechtěla mít doma kolegu z branže, protože herci jsou ješitní, a máte režiséra Jaroslava Fuita. Říká se ale, že maminka a pan režisér mají vždycky pravdu…
No, trošku ano… My bychom chtěli mít pravdu oba. Jsme Býci, navíc narození ve stejný den, takže to jiskří. Ale talíře u nás nelítají. Nakonec stejně musí vždycky a všude jeden ustoupit.
Jste manipulovatelná?
Učím se nebýt, ale asi k tomu mám trochu sklony. Zdravé sebevědomí přišlo vlastně až s dětmi. Hodně si teď cením svého času, a třeba co se týče práce, už si umím zařídit takové podmínky, aby to rodině vyhovovalo. Jsem na sebe pyšná, že jsem se k tomu dopracovala.
Vnímáte vaše setkání s Jardou jako osudové?
Spíš mi přijde jako náhoda. Vybral si mě napřed do absolventského filmu a pak do svého debutu Dvojka, který se točil v Dánsku. Měla jsem tehdy ještě nabídku točit Bobule, ale zvolila jsem tu jeho. Věděla jsem, že mi tu roli psal na tělo. Ale kdoví, třeba bychom se dali dohromady při jiné práci.
Co je pro vás romantika?
Úplně stačí, když je pohoda. Proflákat den, jíst, pouštět si filmy… Když jsou lidi spolu a svůj čas věnují jen tomu druhému.
Kus dětství jste strávila v Egyptě...
Táta je zdravotní technik a v Káhiře opravoval rentgeny, my tam byli s ním. Zažila jsem tam nádherné okamžiky, ale třeba i zemětřesení. Od té doby mě znervózňuje, když někdo třeba jen klepe nohou. Když jsem se vrátila do Čech, hrozně se mi stýskalo. Muž nemá rád exotické země, tak tam vezmu holky, až povyrostou. I když budou nejspíš zažívat to, co kdysi já. Egypťané nevnímají osobní bariéry. Já měla jako dítě navíc blonďaté vlásky, takže když jsme někam šli, taťka mě musel držet, protože na mě šmatali jak na nějakou opičku.
Jací muži vás přitahují?
Nemám vyhraněný typ, každý můj partner byl jiný. Hodně říkají oči. Ale hlavně jde o to, jak se chová, na to jsem citlivá. I proto jsem si vybrala Jardu, kterého jsem znala jako kamaráda, věděla jsem, do čeho jdu. Jsem o osm let mladší a on mě opatroval, radil mi i se vztahy. Je vlastně můj první hodný chlap. Kdysi mě přitahovali hajzlíci. Nevím, proč. Jinak na chlapech nesnáším, když někoho ponižují – většinou si tím léčí vlastní mindráky.
Jak byste strávila den v mužském těle?
Možná bych si dopřála jejich relativní bezstarostnost. Dokážou se odstřihnout od rodiny a mít vedle ní ještě vlastní život, příchodem dětí se pro ně většinou nezmění tolik jako pro ženské. My, i když jsme v práci, pořád se nám honí hlavou, jestli jsou doma všichni v pohodě. Ale vůbec chlapům nezávidím, přijde mi, že jsou vlastně o hodně ochuzeni. Že pouto mámy a dětí bude vždycky silnější. Navíc čím dál víc holek kolem mě zvládá obě role, potřebujeme muže čím dál míň. Někteří jsou z toho zakomplexovaní a ztrácejí půdu pod nohama.
Objevit se dámská konkurence, bojovala byste o muže, nebo se spíš tiše odplížila?
Určitě bych se neodplížila. Kdybych viděla, že jí jde spíš o to, nás rozeštvat, určitě bych bojovala. Ale kdyby mě už nechtěl, odešla bych středem. Jsem dost hrdá a nedělám ze sebe chudinku. Obrečela bych to až pak, o samotě.
Co u vás vítězí – cit, nebo rozum?
Spíš cit. Zpětně si některé věci vyčítám. Vím, že jednám moc emotivně a vyhroceně, že se neumím mírnit a musím víc přemýšlet. Když se pro něco rozhodnu, musím to udělat hned – nedávno to třeba byla koupě dárku k máminým narozeninám. Pak jsem samozřejmě přemýšlela, jestli jsem zvolila dobře.
Existuje podle Kristýny Fuitové Novákové přátelství mezi herečkami? Umí používat ženské zbraně? A jaké neřesti by s gustem podlehla? Přečtěte si v nové Vlastě 22/2014.