Ty jsi v podstatě už takový specialista na filmové rodinné ságy, režíroval jsi Vyprávěj, pak První republiku – to byl záměr?
Já jsem ani neplánoval, že budu režírovat. Jsem původně pomocný režisér a u toho jsem chtěl zůstat. Dělal jsem spoustu různých projektů, film, reklamu, dokumenty, to mě naplňovalo a líbilo se mi to. Při natáčení seriálu Horákovi se ale nějak přihodilo, že jsem musel zaskočit párkrát za režiséra – no a těch záskoků přibývalo, i jinde. Pak přišel seriál Vyprávěj, a to byla zásadní změna.
To už jsi chtěl režírovat?
Vůbec ne. Ale producenti se rozhodli vyměnit po pár týdnech režiséra a navrhli mi, abych to vzal. Postavit se do čela natáčení bylo v tu dobu pro mě nepředstavitelné. Ale měl jsem jistý pocit zodpovědnosti a taky ten projekt byl skvělý. A vlastně jsem si myslel, že to bude jen na pár týdnů.
Ale nebylo. Nakolik je vlastně takový seriál dílem režiséra? To asi není tak autorské dílo jako třeba film...
Jako pomocný režisér jsem měl vlastně v rukou víc věcí. To je spíš technická práce, kreativita je na druhém místě. Jako režisér to sice můžu zúročit, ale je to jiný způsob uvažování. Musím myslet na dramatizaci, jaké vybrat záběry, co říkat hercům. Je to nekonečná řada rozhodnutí. Každopádně na začátku je nějaké zadání – žánru, stylu, tématu. U nezávislého filmu je větší kreativní svoboda, na druhou stranu když mám producenty, se kterými si rozumíme, neřešíme, která část je moje a která jejich, je to společná práce. Třeba se scenáristou seriálu Vyprávěj Rudou Merknerem si rozumíme dokonale, jsme si povahově blízcí, takže naše komunikace je rychlá a bezproblémová. Mně se v nekonfliktním prostředí pracuje mnohem líp. Sice dokážu pracovat pod tlakem, ale nemám z toho takovou radost a říkám si, jestli mi ten stres stojí za to.
Seriál První republika se natáčel prakticky bez přestávky devět měsíců.
Takže ani ty na place nekřičíš, nevztekáš se?
Já jsem strašně klidný. Nerad pracuju ve stresu, protože natáčení samo o sobě už nějaký stres přináší, časové limity atd. Ale já se vůbec nerad hádám. Jsem pragmatik. Analytický a systematický člověk. A to i přesto, že moje práce je kreativní. Já si všechno potřebuju nejdřív zanalyzovat, pak vytvořit nějaký systém a teprve pak nastupuje kreativita.
Takže tě nic nevytočí?
Výjimečně. Já když na place zařvu, tak je pak celý den ticho, je jasné, že se stal opravdu průšvih.
S Veronikou jsou manželé od loňského srpna.
Vyprávěj mělo velký úspěch. Pak přišla První republika – tam už se s tebou jako s režisérem počítalo?
Ano, u toho jsem byl už od začátku. Chtěli jsme přinést historické téma zpracované svěžím, odlehčeným stylem, cíleně jsme vynechali věci, které by dnes mohly vyznít mírně archaicky a snad i hloupě. Původně to měla být i větší romantika.
A jak se vybírají herci do takového seriálu?
Snažím se pracovat s osobností herce, musí naplňovat částečně představu o roli – a zbytek se dotvoří, každý tomu dodá kousek sebe sama. To se nám v První republice povedlo, skvělý je třeba Jirka Vyorálek v roli Jaroslava – chtěli jsme takového Džejára, záporňáka, který ale zároveň drží rodinu. Postava Pavla Kříže taky funguje úžasně, je noblesní, ale má v sobě další, skryté roviny. Ale i Magdalena, Vladimír...
Co je pro tebe na téhle práci nejtěžší?
Určitě to množství, pestrost, kterou musím žánrově zvládnout. Ten seriál je plný motivů, muzika, choreografie, děti, akční scény, kaskadérské kousky, romantika... Samozřejmě je to náročné i časově.
Nicméně oženit ses stihl.
To bylo těsně předtím. My jsme s Veronikou měli svatbu 1. srpna, druhého jsme si vydechli, pak jsme jeli na chatu skládat dřevo a 6. srpna se začalo natáčet.
Výběr herců v seriálu První republika je povedený - každý do své postavy přenesl něco osobního.
Plánuje se pokračování První republiky?
Ano. Měli bychom se posunout do let 1927 až 29, pokračuje příběh Vladimíra a Kláry a objeví se i nová detektivní zápletka.
Tohle všechno jsou momenty české historie – jenže ty jsi původem vlastně odjinud, že?
My jsme se s bratrem oba narodili už v Čechách, i když máme silné bulharské kořeny. Hlavně proto, že táta dbá na to, abychom si vážili svého původu. Takže mám trochu víc té balkánské hrdosti. Čechům chybí povědomí o vlastní historii, kultuře a tradicích, Bulhaři žijí svým folklorem mnohem víc.
Jak moc v sobě cítíš Bulharsko?
Já si strašně rád vychutnávám ty nejobyčejnější věci, jídlo, lidi, hezké momenty, místa. Vzpomínám na své babičky a dědy, s jakou náruživostí milovali život. Já nemám ten temperament navenek, ale uvnitř mám stejnou energii. V naší profesi se tím nitrem člověk hodně zabývá. Asistoval jsem 13 let u různých režisérů a viděl jsem, jak se dá pracovat s hercem. Dušan Klein, Viktor Polesný, Karel Janák, Jirka Vejdělek, Vašek Marhoul, Juraj Jakubisko, to jsou velké osobnosti, každá jiná, s jiným stylem práce. Točil jsem i reklamy s režiséry z USA, Islandu, Koreje... Člověk vidí, jak různými způsoby se dá dojít tam, kam potřebujete.