Eliška Krausová: Bratr Honza mi pořád padal z kočárku

Zábava 6. září 2014

Podobou nezapře své sourozence. I temperamentem. Mediálně nejznámější je u nás sice bratr Jan, herec a moderátor, ale úspěšní jsou u Krausů všichni. I když každý v jiném oboru a v jiné zemi. Eliška žije v Kolumbii, před lety tam založila Asociaci kolumbijsko-českého přátelství. A teď získala cenu Gratias agit, kterou uděluje ministr zahraničních věcí za šíření dobrého jména České republiky.

Jak se člověk ocitne v Kolumbii, a navíc v bouřlivém roce 1968?

Já tam jela studovat. Odjížděla jsem v červnu, ale přípravy trvaly téměř rok. Vůbec jsem netušila, co se pak semele, v Kolumbii žil můj strýc. My o té zemi nevěděli zhola nic, hledali jsme to na mapě. Ani jsme netušili, že se tam mluví španělsky. Ale zjistila jsem, že právě v Bogotě je nejlepší institut lingvistiky a literatury v Latinské Americe, tehdy jsem studovala na filozofické fakultě španělštinu a francouzštinu. Můj profesor mi říkal: „To je ale postgraduál, slečno, nic pro vás.“ A já na to: „Možná tam půjdu.“ A on prý, že půjdu leda tak okolo. Ale já opravdu získala povolení na rok studia, strýček poslal letenku, a tak jsem vyrazila. Kolumbijští studenti v Praze mi popisovali Bogotu jako krásné jarní město, ráj na světě. Když jsem se ptala, co si mám vzít na sebe, tak že prý letní šaty. Manželka bratra Ivana Naděžda mi ušila dvoje. Plné volánků a sotva pod zadek, to víte, šedesátá léta. A takhle jsem dorazila do Bogoty. Nevěděla jsem, že leží v horách 2600 metrů nad mořem, a že je tam tudíž poměrně chladno. Takže se na mě dívali, jako bych spadla z Marsu.

Pak ale přišla srpnová okupace, nechtěla jste se vrátit?

Hlavně jsem chtěla pokračovat ve studiu. Podařilo se mi dostat se do toho vysněného institutu. Mezitím emigroval bratr Ivan, dostávala jsem zprávy, jak se všechno horší. Maminka psala: „Snaž se tam zůstat co nejdéle.“ Zažádala jsem na velvyslanectví o prodloužení až téměř po roce. A nastal poprask. Prý se musím okamžitě vrátit, jelikož zákon říká, že kdokoli, kdo odjel v osmašedesátém, je automaticky emigrant. Málem mě chtěli posadit hned na letadlo. Já se vyděsila a běžela na cizineckou policii v Bogotě. Tam mi uvařili kafe a řekli, že z jejich strany je vše v pořádku, ať prostě jen nechodím na české velvyslanectví. Navíc já už v té době byla s Ignáciem, mým budoucím manželem, tak jsem si řekla, že se nevrátím.

krausová

Na předávání ocenění Gratias agit se sešla téměř celá rodina Krausů. Na fotografi i pózují i s další Češkou, která šíří dobré jméno naší země, návrhářkou Blankou Matragi. V první řadě zleva stojí Ivan Kraus a jeho žena Naděžda Munzarová, v druhé řadě zleva synové Jana Krause Adam a David, Eliška Krausová, Jan Kraus, Blanka Matragi a Janova partnerka herečka Ivana Chýlková.

foto:

Co jste dělala potom, čím jste se živila?

Pracovala jsem v knihkupectví a taky hrála v televizi. Sice ve španělštině, ale pokaždé nějakou cizinku. Byly to takové typické jihoamerické telenovely, Ignácio se tomu vždycky hrozně smál. No a pak jsem učila francouzštinu. Tehdy jsem vlastně zjistila, že nemám uznaná studia, jen ten postgraduál. Ta škola byla soukromá a nevadilo to, ale já se rozhodla, že půjdu znova studovat – opět francouzštinu a španělštinu.

Vaši bratři a později i mladší sestra Kateřina emigrovali, vídali jste se někdy? A co s rodiči, mohli jste si třeba telefonovat?

Volat moc nešlo, to se muselo jít na poštu a objednat se tři dny předem. Ale psali jsme si dopisy. My „děti“ někdy i dvakrát týdně, maminka tak jednou za měsíc, na stroji, s průklepy, každému jednu kopii. Byly to tisíce dopisů. A ukázalo se, že komunisti je četli. Pomyšlení, že se nemůžete vidět s rodinou, bylo samozřejmě děsné. Ale nejhorší byl pocit, že vlastně nejsem odnikud, vždyť já neměla ani pas. Mohla jsem být sice v Kolumbii, ale jinam jsem nesměla. Jednou unesli letadlo z Kolumbie – na Kubu! A mě pak pronásledovaly noční můry, že se mi to taky stane. Když jsem v r. 1975 získala kolumbijskou státní příslušnost, šíleně se mi ulevilo.

Jak snášeli vaši rodiče, hlavně asi maminka, že místo pěti dětí měla doma najednou jen dvě a pak jedno?

Už když jsem šla na vysokou, padla na ni deprese, a tak šla po těch letech do práce. V pětapadesáti jí nabídli tři zaměstnání během týdne. Nakonec šla pracovat k nám na filozofickou fakultu. A to jí pak pomáhalo, když jsme se rozutekli. Ale hlavně věděla, že takhle je to lepší. Já vždycky bojuju za spravedlnost, takže zůstat doma, určitě bych skončila ve vězení. Ivan už o emigraci uvažoval před rokem 68. Ale třeba Michal byl takový mírný a tichý, a přitom to byl on, kdo se stavěl proti tankům. Božena se hrozně vyděsila. Tehdy prý pochopila, že i když jsme každý jiný, tak jsme vlastně všichni stejní. A začala shánět příbuzné v Americe, aby Michalovi pomohli. A on tam skutečně odjel, přes Londýn, a vystudoval politologii.

Vy jste říkali mamince Boženo?

Boženko nebo Boženo, podle toho, jak dobře se ke mně chovala. (smích) Ona po válce nepracovala, byla doma s dětmi, neměla moc kamarádek. Když se narodili Honza a Kateřina, dostala jsem je v podstatě na starost. Brala jsem je do parku, vyvářela pleny. Chodily jsme s holkama ven a tahaly starý proutěný kočár, vzpomínám, jak z něj Honza furt padal. Dokonce k nám chodily paní z národního výboru, že takhle to tedy nejde. Božena lhala, já lhala, no bylo veselo. Krom toho já byla strašně ukecaná, všechno jsem jí říkala. Takže jsem byla spíš taková její kamarádka.

Kdy jste se tedy s rodinou zase viděli?

Až v roce 1978 v Baden-Badenu u bratra Ivana. A do Čech jsem poprvé jela až po patnácti letech. To jsem se konečně viděla i s Honzou a Káťou, kteří předtím nedostali do Německa výjezdní povolení.

Jak vůbec rodiče brali manžela?

Ze začátku to snášeli těžko. Božena vždycky říkala, že Ignácio má tolik dobrých vlastností, že určitě musí mít stejně tolik i těch špatných. On byl veselý, společenský, štědrý a naši si mysleli, že to je jen na oko. Tak se ho třeba u kafe ptali „No tak řekni, kolik máš manželek?“ a já to přeložila „Jak ti ta káva chutná?“ a on stejně tušil, že říkali něco jiného. Pak přijeli na tři měsíce do Kolumbie a všechno se změnilo. Byli nadšení.

Jak to, že se vám všem i přes veškeré ty peripetie tak dařilo?

Honza to vysvětluje dobře; táta s mámou byli protiklady, ale v mnoha věcech stejní. Naučili nás, že se musí přežít a člověk se o to musí rvát. A pak že to žití musí být šťastné. Maminka se ráda smála, byla společenská a táta měl takový ten suchý humor. U nás byla pořád legrace. A hlavně jistota. Věděli jsme, že když něco provedeme, budeme sice potrestaní, ale nedozví se to nikdo venku. Rodina držela pospolu. A to nám pomáhalo.