Monika Absolonová: Žiju si svůj sen

S Monikou se známe dlouho, takže vím, že ráda zpívala odmalička a občas z toho rodina šílela. Dokonce si jako školačka zpěv prosadila navzdory maminčinu zákazu.

Spousta lidí má představu, že zpěvačka vstane v poledne a do večera vlastně nic nedělá.

Taky jsem si to jako malá představovala, proto jsem takovou práci chtěla dělat. Vždycky jsem si říkala: „To je život. Ráno vstane v půl jedenáctý, pak ji někdo nalíčí a učeše, pochopitelně zadarmo a rád. Odpoledne udělá zajímavý rozhovor, večer zazpívá a všichni lidi omdlí. Načež to ještě někam jde oslavit a k ránu dorazí domů.

Kolik ti bylo, když sis tohle myslela?

Čtrnáct. Hodně rychle jsem zjistila, že v první řadě musíš mít peníze, abys zaplatil toho, kdo tě učeše. Pak si musíš koupit šaty, a navíc si musíš všechno zorganizovat. Mám sice skvělou manažerku, ale ta organizuje důležitější věci. Takovými drobnostmi ji nezatěžuju, spoustu věcí si ráda zajišťuju sama. Ale musím se pochlubit, že kdybych nezpívala, tak se vrhnu právě na organizování. Zkombinuju a zařídím všechno.

Zažila jsi den, po kterém sis řekla: „Tak přesně o tomhle jsem snila…“?

Ale já si žiju svůj sen, život, jaký jsem chtěla. Jen jsem samozřejmě v těch čtrnácti letech nevěděla, co všechno je s tím spojené. A musím říct, že čím déle v branži jsem, tím míň věcí mě překvapí. A tím víc si vážím lidí, jako je Hana Zagorová, Karel Gott, Helena Vondráčková nebo Marie Rottrová, že to zvládli skvěle celý život. Klobouk dolů.

Právě Karla Gotta jsem zažil, jak se před vystoupením v silvestrovské show v šatně učil texty. Říkal: „Nikdy si to nepamatujete…“

Má absolutní pravdu, ostatně to má Karel vždy. Člověk musí být dobře připravený, protože se pravidelně stává spousta nečekaných věcí. Představ si, že vystoupíš – a je úplně jedno, jestli v divadle, nebo na koncertě –, a vypadne zvuk, kolega přijde ze špatné strany, ozve se šílená rána v zákulisí nebo se zasekne kulisa. A ty musíš dělat, že se vlastně vůbec nic neděje.

**Vidíš, a já myslel, že při koncertech máte „čtecí“ zařízení. Aspoň Elton John ho mívá.

Čtecí jsem měla k dispozici jen jednou. A dopadla jsem tak, že jsem vůbec nekoukala na lidi, ale na to čtecí. Byla jsem tím fascinovaná. Jako malé dítě.

V televizi ses teď pravidelně objevovala jako řidička v soutěžním pořadu Taxík. Měla jsi „ucho“, nebo jsi otázky a pokyny dostávala na displeji?

Měla jsem ucho. Mimochodem, to je důvod, proč nejideálnějším moderátorem Taxíku byl Aleš Háma. Je nejenom skvělý moderátor, ale má pro účely pořadu výborně přizpůsobené tělo. Myslím tím jeho plachťáky. Já tři dny v kuse točila, měla jsem to za uchem úplně rozřezané, a navíc mě bolelo uvnitř. Háma se jen divil, že jemu přece nic není. Mně bylo.

Na co se při jízdě soustředíš?

Na soutěžící. Vždycky jsem chtěla, aby vyhráli. Občas s tím měl štáb trošku problém. Ale hlavně, když je soutěžící v klidu, vzpomene si na všechno. Když je ve stresu, zapomene i to, jak se jmenuje.

Zkoumali během castingu, jestli doopravdy umíš řídit?

Jezdila jsem dobu po Praze s režisérem, který mi do ucha pořád něco říkal a různě mě nachytával. Asi jsem casting vyhrála hlavně proto, že jsem ze všech uchazeček nejlíp řídila.

Zastavila tě někdy policie?

Ale nebylo to proto, že jsem udělala přestupek. Prostě kontrola. Dýchala jsem a tak.

Dá ti dýchnout štáb, než jdeš natáčet?

Nikdy bych si nedovolila řídit, když mám v krvi alkohol. Když si dám někde skleničku, využívám služby firem, které odvezou tebe i tvé auto. Sednout za volant s alkoholem v krvi mi přijde jako hrozná nezodpovědnost. To nedělám.

Od 25. září se hraje muzikál Antoinetta. Jak vlastně končí příběh poslední královny Francie?

Gilotinou. Je skutečná a opravdu sjede. Ten konec je brutální, ale zároveň silný a dojemný. Je to nepříjemný pocit, i když víš, že je všechno stokrát zajištěné. Já si aspoň žádný průšvih v té souvislosti nepřipouštím, věřím klukům z techniky, že mě mají rádi. A pak – v Hybernii se jen tak něčeho neleknu. Už v Mary Poppins jsem lítala, a to nenávidím vejšky.

Jak se Monice žije s jejím novým partnerem? A jak se jí konečně po různých váhových "hupech" podařilo definitivně shodit kila? Přečtěte si to v nové Vlastě 36/2014!"