V životě prý potkáváme určité lidi a situace, aby nás posunuli dál. Co myslíte, že jste se měla naučit vy?
Věřit sama sobě a mít se ráda. Když dám volnost vlastním pocitům, není důvod utíkat z reality. Podstata závislosti je únik před bolestí duše, před stresem... Pokud má někdo alkoholismus v genech, je prý k němu náchylnější.
Byl to i váš případ?
Existuje sedmkrát větší pravděpodobnost, že potomci alkoholiků budou mít stejný problém. Tatínek zemřel na cirhózu jater, ale nikdy jsem ho neviděla opilého. Tak to bývá u lidí, kteří denně zlehka popíjejí. Přijde to najednou, ani nemusíte vědět, že dotyčný měl problém. Já byla submisivní, zakřiknutá a měla jsem problémy i mluvit, ale po skleničce na diskotéce se to uvolnilo.
Jak to pokračovalo, když jste už měla vlastní rodinu?
Můj muž byl velký, působil solidně a spolehlivě. Jenže naše láska trvala jen pár let a pak už se všechno točilo kolem manželova podnikání a toho, co se musí zařídit. Byla jsem nešťastná doma i v práci. Přišly úzkosti, deprese a obsedantně-kompulzivní porucha. Pořád jsem třeba kontrolovala, jestli jsem nezapomněla vypnout plyn. Bylo mi třiatřicet a pocit, že jsem k ničemu, jsem už deset let tlumila vínem, později šampaňským. Druhý den se dostavovaly pocity viny – čím větší, tím rychleji jsem je topila v alkoholu. Když jsem se svěřila obvodní lékařce, předepsala mi neurol, jenže ten neřeší příčinu problému. Šla jsem za psychiatrem. Napsal mi antidepresiva a odmávl mě pryč, že nepatřím do jeho ranku. Nakonec jsem se dostala do Bohnic.
Jak jste snášela léčbu?
První měsíc a půl na osmičce (pavilon 8, kde se léčí závislé ženy, pozn. red.) jsem probrečela. Cítila jsem se jako ve vězení, potupená a potrestaná, a měla pocit, že umřu, protože mi vzali to jediné – pití. I vize, že se vrátím domů a nebudu si moct dát skleničku, byla nepředstavitelná. Když jsem podala třetí revers, zavolali manžela. Ten mi jasně řekl, že jestli tam nezůstanu, rozvede se. Primář Dvořák mi sdělil, že mě nahlásí na sociálku, protože ohrožuju své malé děti... Všichni do mě hučeli, že to musím zvládnout. Vrátila jsem se do pokoje a tam stála mladá žena. „Jmenuju se Renata, 10 let abstinuju a jsem laická terapeutka,“ řekla. Zírala jsem na ni a napadlo mě: Ono je to fakt možný? Krátce po tomhle setkání jsem stála pod sprchou, brečela a najednou jako by mě něco osvítilo. Už se nenecháš ničit, nechceš umřít. Začneš žít sama za sebe. Tam nastal zásadní zlom. Jako bych do té doby byla úplně prázdná, jako by uvnitř nebylo vůbec nic.
Nejspíš jste se rozdala...
Ano. Navíc jsem do té doby byla materiálně založená sebelítostivá chudinka bez názoru i bez duše, která sebou nechala manipulovat. Pak mi došlo, že nic není náhoda. Jako bych se vrátila v čase a konečně šla správnou cestou. Pochopila jsem, že mě baví řešit věci, že jsem akční člověk. Po návratu domů jsem si pořídila pejska, který ve mně probudil dávno zasuté pocity. Třeba mi pomohl znovu se naučit někoho dotýkat. Jako bych se otevřela. Nechala jsem práce úřednice, začala studovat psychoterapeutickou fakultu a absolvovala různé kurzy – arteterapie, hagioterapie (očištění od disfunkčních vzorců chování, pozn. red.)... Po čtyřech letech jsme se s manželem rozvedli. Jsem ráda, že jsem ho potkala a že máme dvě krásné dcery. Ale potřebuju i něco svého, co bych vedle něj nikdy nevybudovala.
Nakonec jste začala v léčebně pracovat.
Konkrétně Bohnicím vděčím za hodně. Na doléčování jsem chodila k primáři Dvořákovi, člověku, který v mém životě sehrál klíčovou roli. Když se dozvěděl, že studuju, zmínil se, že shání laického terapeuta, a jestli bych to nechtěla zkusit. Druhý den jsem nastoupila. Jednoho dne jsem se už jako odborná terapeutka musela rozhodnout mezi Bohnicemi a vlastním projektem. Poslechla jsem svou intuici a založila Almu, doléčovací zařízení pro ženy. Ale po nějaké době jsem odtamtud odešla, i když Alma byla mé dítě. Potřebovala jsem pracovat svým lidským přístupem vedle odborného.
A založila jste léčebnu v severních Čechách.
Napřed ve Ždírci, potom v Janově nad Nisou, kde mohli pobývat i rodinní příslušníci závislých. Nakonec jsem založila „svůj“ dům. Napřed v Braníku, odkud jsme se potom přestěhovali sem do Malešic, kde fungujeme šest let.
Jaký je rozdíl mezi státními zařízeními a tím vaším?
U nás jedná dospělý s dospělým. Pokud klient něco chce, naučí se o to říct. U nás taky musí dodržovat režim. Když udělá chybu, sedneme si a rozebereme, co a proč se stalo, a má šanci posunout se dál. Ve státních léčebnách se praktikuje kognitivně behaviorální terapie. Přecvičuje se chování, mluví se o rizikových situacích, ale není možné do hloubky řešit to, proč závislost vznikla. Už pro velký počet lidí. Náš model je orientací do hloubky a „bere závislého jako člověka“, který se sebou chce něco dělat. Závislí si za intenzivní terapeutický pobyt u nás platí. Uvědomují si, že je to investice do jejich uzdravení. To, že státní léčebny jsou hrazeny pojišťovnou, není zrovna šťastné řešení.
Prý máte větší procento vyléčených než státní zařízení.
Počkejte, podívám se... Třeba za rok 2014 se tu léčilo pobytově 60 klientů a plně jich abstinuje 28, což je 46,7 %. Ambulantní léčbou prošlo 121 klientů a nepije jich 21,49 %. Fungujeme pět let a ze všech klientů, kteří tudy prošli, jich abstinuje 74, tedy 32,4 %.
Což je úspěch.
K nám jdou do vstřícného prostředí bez bílých plášťů. Funguje tu lidskost, rovný jedná s rovným. Jejich problém se bere jako životní zakopnutí. Ne jako tragédie, ale jako výzva začít znovu a jinak. Navíc tu pracují terapeuti, kteří sami závislostí prošli, tudíž jsme všichni na stejné lodi. Nikdo tu není pod zámkem, ale z vlastního rozhodnutí. A velkou roli hraje i fakt, že si léčbu platí.
Jak své abstinující svěřence kontrolujete?
Jsem s nimi ve spojení po mailu, po Skypu... Přijíždí za mnou sami. Mají mě i mé terapeuty v srdci. Poznám člověka, který v tom „jede“. Pochybuju, že jiné léčebny s každým klientem komunikují.
Souhlasíte s doporučením mít po návratu z léčení „suchý dům“?
Ano. Jasně, když si budu chtít koupit flašku, koupím si ji. Ale nemít alkohol doma je základ. Já vyhodila i skleničky na stopkách a je mi tak dobře.
Potkala jste jako terapeutka své někdejší „kolegyně“?
Jsou rekordmanky, které se léčily třeba už pětadvacetkrát.
Muži se prý do závislosti dostanou většinou popíjením bez důvodu, zatímco ženy pitím řeší pocit selhání, mindráky či bezvýchodnou situaci.
To je pravda. Ale že je situace bezvýchodná, to si myslí jen ony – v tu chvíli prostě nevědí, kudy kam. I proto je důležité doléčování. Nesmí stát jen na tom, že si řeknu: „Nesmím pít“ a opakuju si zásady doktora Nešpora. Jde o to, otevřít se novým věcem, vnímat sama sebe a naučit se řešit problémy, nebrat své selhání tragicky a radovat se z maličkostí. I průšvihy vás někam posunou. Spousta mých klientů nemá partnera. Smutné. Ale když budu brečet a pít, žádného partnera k sobě nepřivolám. Existují i jiné věci, které mě můžou naplňovat. Raduju se, že můžu jít do fitka nebo plavat. Stačí, když se na mě usměje cizí člověk, a mám lepší den – a přitom od sebe nic nechceme. Dáváme a třeba se nám to vrátí, i když v jiné podobě. To je bezpodmínečná láska a pokora. Nemusím být naštvaná, že mě doma prudí, a proto chlastám. Ale abych ty drobné radosti mohla vnímat, musím vyřešit příčiny, které mě nutily pít. Když mě mlátí manžel, těžko budu vnímat vůni kytek.
Potřebujete k životu jistotu?
Hledání jistoty je můj celoživotní problém. Jenže ji můžete najít jen sama v sobě. Jde o to, naučit se žít v realitě, tudíž v nejistotě.