Viděla jsem ve filmu vaše pády ze schodů, z okna, srážky s autem. Vždyť to musí bolet!
Občas bolí, ale to si zvyknete. V kaskadérství nejde ani tak o bolest, jako o připravenost, a skutečnost není tak drsná, jak to pak ve filmu vypadá. Nejsme úplní magoři, kteří letí hlavou proti zdi a rozmašírují se na cimpr campr, používáme různé chrániče, přičemž nejlepšími chrániči jsou svaly na těle. No a díky tomu, že celoživotně cvičím a udržuju se v kondici, tak je mám. Ale hlavně záleží na tom, jak jsem šikovná a jak scénu zvládnu, když ne, tak jsem holt trdlo.
A dá se na bolest zvyknout?
Úplně v pohodě, člověk si zvykne na všechno. Jsem kaskadérka, sportovkyně, už je mi skoro šedesát, měla jsem všechny možné úrazy a zlámanou snad každou kost, tak mě bolí každý den něco, neustále. A jak pořád sportuju a trénuju, tělo je v tenzi a namožené, tak se prostě ozývá. Kdyby nebolelo, už to snad ani nejsem já, ale nic si z toho nedělám a jde to. Součástí mojí práce kaskadérky je bolístky přežít, a je fakt, že to není nic pro voňavky.
Kolik žen kaskadérek u nás je?
V základu asi pět, to je takový stabilní tým, a pak jsou ženy se specializací, třeba umí krasobruslit nebo jsou excelentní horolezkyně. Nás pět, my jsme takové univerzální, ale také s jistou specializací. Já se třeba nebojím výšek, tak mohu padat z výšek nebo se ve výškách pohybovat, ale vlastně jsem schopna téměř všeho. Jsem nejstarší kaskadérka na světě – je legrační to říct, protože jsem pořád aktivní, nevím, jestli by to nějakou skoro šedesátiletou bláznivku ještě bavilo, postupem věku kaskadérky logicky odpadávají. Přehrála jsem se do starších hereček, za které padám ze schodů, z výšek, letím přes řídítka nebo se nechávám srazit autem.
V rodině všichni skáčete padákem, váš manžel to dokonce učí?
Ono už je to jinak, můj manžel už není můj manžel, byli jsme spolu pětatřicet let a pak se prý zamiloval… Ale to je úplně jiný příběh. A vlastně nic nového.
Možná ne, ale povídejte.
Koho by to zajímalo?
Třeba ženy, které opustil po letech společného života manžel.
Tak jo, ještě jsem to nikdy nikde neříkala. Jakž takž jsem se z toho dostala, takže dobrý, ale odskákala jsem to drsně. Ale nestydím se za to! Zkrátka, kolegyně mého muže, 46letá, rozvedená, bezdětná, za ním chodila probírat svůj život. Tak dlouho mu brečela na rameni, až ho přemluvila k tomu, aby si s ní pořídil děti. V 56 letech se mému, teď už bývalému, manželovi, dědečkovi naší vnučky, narodila dvojčata. Pořád jsem jen brečela, brečela a brečela, protože já ho opravdu milovala. Navíc pro rodinu bych udělala všechno na světě a tohle byla strašná rána, strašná. Děti máme skvělé, dceři je třiatřicet, má bezva dceru, klukovi osmadvacet. Všichni jsou zdraví, šťastní, vystudovaní, nedělají problémy, všechno prostě dobré.
A co se mezi vámi stalo?
Nic. Neměli jsme žádné velké scény, ani jsme se moc nehádali, když už, tak normálně, kvůli ponožkám... Byli jsme spolu celý život, prožili těžké chvíle, kdy on studoval a nebyly peníze, všechno dělali spolu, měli společné zájmy a pak jsem se jednou ráno vrátila z běhání... a prázdné skříně. Všechno si připravil, do poslední chvíle jsem nic netušila. Když jsem mu volala, řekl mi, že si mě vypíná a že jsme skončili. Od toho dne jsem ho asi dvakrát na pár minut viděla a pak až u rozvodu. Měl tam právníka, já jsem brečela a byla nešťastná, protože rozvádět jsem se nechtěla. No a za chvíli bylo po všem. Přemýšlela jsem o tom tisíckrát a nerozumím tomu dodnes.
Takový zlom a spálení mostů přece nějaký důvod mít muselo?
Víte, když jsme měli děti, no tak jsem se popelila doma a patlala se s nimi, ale když vyrostly, začala jsem dělat instruktorku a trenérku, byla jsem ve filmech, čímž nechci říct nic, ale začala jsem být docela úspěšná a taky jsem začala mít pocit, že mu to vadí. Když jsem byla v nějakém časopise, tak to vůbec nečetl, když jsem byla v televizi, tak ji vypnul. Každý můj úspěch byl pro mě vlastně na škodu. Přitom jsem s tím nikde nemachrovala, vždyť jen celý život cvičím a dělám kotrmelce, to je všechno, co umím. Ale shromáždilo se kolem mě docela hodně lidí, snad mě mají i rádi, protože nikomu neškodím, jsem přirozený člověk a každému přeju, jenomže když jsme někam přišli, tak byla pozornost soustředěná na mě. A to mu myslím vadilo hodně. Ten rozchod jsem zdravotně zle odskákala, zhubla jsem deset kilo, vypadala jsem jako smrtka, kůže na mně doslova visela, úplná kostra.
Ale dostala jste se z toho, teď vypadáte krásně!
Ono to není všechno… Prosím vás, ale já nechci, aby to vypadalo, že si nějak stěžuju! Prostě stalo se, stalo, tak vám vyprávím.
No vždyť!
Pak jsem začala najednou špatně vidět, každým okem jeden obraz, blázinec, a bolela mě hlava, šla jsem na vyšetření a řekli mi, že mám nádor na mozku. Já si ho nejspíš vytrápila, vybrečela. Tak jsem šla na ozařování, gama nůž a pořád to tam je, protože vydlabat se to nedá, mám to uprostřed mozku, nádor tlačí na oční nervy. Je to strašný, ale prostě jsem to přežila a dělám jakoby nic, pořád cvičím a trénuju... Netvařte se tak vyděšeně, vždyť vidíte, že tady s vámi normálně mluvím a funguju!
Panebože… Jaké to je, když vám řeknou takovou diagnózu?
Hnusné, opravdu hnusné, ale já tenkrát byla tak v… háji, že jsem to prostě přijala, mně už snad hůř být nemohlo, šlo to tak nějak bokem. Teď jsem byla na kontrole a je to snad dobré, nezvětšuje se to. Špatně vidím, ale vidím, tak co. Vlastně mě to posunulo, protože si fakt vážím života, každého dne, dělám všechno naplno, pro lidi, nemůžu mrhat dny ani hodinami, nemám ani čas brečet, protože se můžu zítra neprobudit. Ale dělám jakoby nic, protože mě nádor neomezuje, jen špatně vidím a bolí mě hlava, a jak jsem řekla, na bolest jsem zvyklá. A můžu cvičit, běhat, trénovat, makat a dělat všechno, ono to nějak dopadne.
Řekněte aspoň, že na to nejste sama!
Nejsem! Představte si! Mám suprovýho chlapa, měla jsem hroznou kliku, protože chlapi nejsou a není legrace sehnat mužskýho, se kterým si rozumím, který není hlupák, který mě miluje za to, jaká jsem, který mě toleruje a dělá se mnou všechny ty sporty…
Držet s vámi krok musí být pro každého asi hodně těžké.
Je to spolužák z fakulty tělesné výchovy, tak to zvládá. Bývalého manžela jsem milovala a obdivovala, starala se a posluhovala mu a teď mám chlapa, který pomáhá mně a říká mi, jak jsem skvělá, i když třeba nejsem. To je taková změna! A když dopere pračka, pověsí prádlo, odveze auto do opravy. To dřív neexistovalo. Dělala jsem všechno jako blbec a myslela si, že je to tak správně, že to tak má být. Ale nikdy jsem neslyšela žádnou pochvalu. Takže jak je na mě můj nový partner hodný, tak mě to úplně vyvádí z míry. Já vím, že nejsem žádná královna ze Sáby, ale pro něj jsem! A nosí mi kytky jen tak. Víte, já nejsem nějak nábožensky založená, na co si nemůžu sáhnout, tomu nevěřím, ale tohle byl asi osud, vesmír mi to vrátil. Takže nakonec je to fakt dobré, ale ta bolest a křivda ve mně pořád jsou. Denně na svého bývalého manžela myslím, co udělal a proč, denně, a to už jsou tři roky.
Nechci vás litovat, ale…
Ale on i ten nádor je vlastně dobře! Když jsem dřív slyšela „važte si každého dne“, protáčela jsem oči – takové klišé! A když pak víte, že se to může pokazit opravdu v jakoukoliv chvíli, začnete si skutečně vážit každého dne, žádné klišé. Každý máme v sobě trošku ďábla, trochu závidíme a jsme nepřející, ale já, asi jak už to mám spočítané, tak všem jenom přeju. Jsem v pohodě. Hodně si vážím života a také toho, že mám vedle sebe hrozně hodného a chytrého člověka, který mě podporuje a je na něj spolehnutí.
Co vám tenkrát pomohlo?
Pomohly mi moje děti, které byly se mnou víc než jindy a zajímaly se o můj zdravotní stav. Ale hlavně mě při životě udrželo, že dělám instruktorku a trenérku, kdybych chodila někam do kanclu, tak nevím. Ale já si musela normálně vydělávat, nemohla jsem zůstat doma a kňučet. Tak jsem se každé ráno vybrečela, nadechla a zvládla svoji hereckou roli: usmívala se, cvičila, cvičila a pak šla domů a brečela. Ti lidé si platí hodiny, nemůžu tam přijít brečet a stěžovat si, vždycky jsem se musela zatvrdit a jít. Mám třeba čtyři lekce denně, manžel mě opustil a já chodila do tělocvičny mezi dvacet třicet lidí a musela jsem se tvářit, že jsem v pohodě. Oni nejsou zvědaví na nějakou ukňouranou bábu, musela jsem se sebrat a jít cvičit, což mě podrželo. Neměla jsem čas utrápit se k smrti. A mám svoje milované boot-campy a partu lidí, kteří mě podrží.
Boot-campy? To je přece ta nejdrsnější příprava pro armádu!
Ano, v Americe. Tady jsme v Čechách a já na ně neřvu, ani je nenutím plazit se bahnem pod ostnatými dráty… Je to vlastně společenská událost, chci, aby se lidi na sebe těšili, aby to bylo tvrdé cvičení, ale příjemně strávený čas, který lidi baví. A to se daří, pořád chodí.
A co to tedy je?
Boot-camp je v USA skutečně hodně tvrdá příprava do armády, takový přijímač. Udělala se z toho komerce a chodí tam lidi i za peníze, takoví, kteří chtějí zkusit sáhnout si na dno. Před revolucí, když nebyly v podstatě žádné komerční lekce, jsem v Sokole dělala taková cvičení pro kamarády, parašutisty, kaskadéry. Tam se přišlo, zaplatila se dvacka, z té jsem uhradila nájem za tělocvičnu, a když mi zbyla stovka, byla jsem šťastná. No a po revoluci přišel kamarád Martin Gabla, ať nejsem hloupá, že to je kvalitní cvičení, mám v tom léta praxi, řekl mi, ať si udělám web a rozjedu to naplno. Tak mě do toho uvrtal. Zpočátku jsem zůstávala taková stará struktura a moc se mi do toho nechtělo.
A jak jste přišli na ten název?
Původně jsem uvažovala o konzervativním názvu třeba: „Kondiční cvičení – muži“, ale Martin říkal, že moje cvičení je drsné, pánové si tam fakt máknou, tak proč ne boot-camp? Teď už je to normální, boot-campů je jak hub po dešti, ale tenkrát jsme byli první. Ale kdy a kde? Odpoledne a večer to nejde, lidi mají moc práce, rodiny, no tak jedině ráno. Přivstanou si, a kdo chce pravidelně tvrdě makat, což je nutné, aby to mělo nějaký efekt, tak si ráno čas najde.
Fakt jste věřili, že lidi vám přijdou brzy ráno před prací na cvičení?
Stalo se! Na web se přihlásili úplně cizí lidi, nekamarádi, původně koukali jak puci, že je to fakt drsné. V pondělí cvičíme na Tyršáku na Újezdě, kde máme tělocvičnu. Ve středu a v pátek využíváme nádhernej kopec Petřín. Tam běháme nahoru dolů, přes překážky, schody, vzájemně se nosíme a fakt dřeme, ale všem se to líbí, jede to a mám z toho hroznou radost.
I v zimě – sníh, tma, mráz a ti lidi se vyhrabou? V kolik máte sraz?
V půl sedmé. Je nás kolem třiceti. Kdybych to nevedla, třikrát týdně tak brzo nevstanu! Když se ráno sejdeme, jsme takoví ospalí, každý den není pro každého super, někdo přijde unavený, ale přijde, a když hodina skončí, jsou všichni strašně rádi, každej je nabitej, nakopnutej, máme spoustu energie, jdeme po chodníku a chechtáme se. A na Újezdě je taková legrační trafika, tak tam v létě chodí kluci už v osm ráno na pivo, všichni kolem koukají jako blázni. Kluci i holky spolu kamarádí, je to skvělá parta, jsou tam lidi, kteří chodí deset let, obměňujou se a vracejí. Holky, které vynechaly, protože rodily, a pak zase přišly, chlapi, kteří vynechali a pak se vrátili, protože byli u nás zvyklí, nabalujou se noví lidé… Je to vlastně společenská událost, chci, aby se ty lidi na sebe těšili, aby to bylo tvrdé cvičení, ale příjemně strávený čas, který lidi baví. A to se daří, pořád chodí.
Co je podle vás motivuje?
Víte, já jsem tam ze všech nejstarší, a když oni vidí, jak jsem se do šedesáti udržela a že jsem schopná dělat všechno, tak to si myslím, že je dobrá motivace. Jít příkladem. Ale nechci, aby to znělo jako machrování. On je rozdíl, když trenér stojí a počítá jim do osmi a nedělá nic, čímž se nechci nikoho dotknout, nebo když to s nimi všechno poctivě oddře. Hele, bába, a jak kmitá! I proto nejspíš chodí. Na boot-campu si všichni tykáme, je tam sranda, máme lavičky jak za bolševika, kam hodíme hadry, společné sprchy, jezdíme společně na víkendy, na závody v běhání, slavíme narozeniny. Ale i ve fitku, kde je to takové decentnější, jsem se všemi kamarádka.
Vy si asi nepotrpíte na zbytečné cavyky?
Já mám ráda jednoduché věci, i ve sportu, vždyť je to jen tělocvik, není potřeba dělat kolem toho vědu. Ve fitkách se to strašně prožívá. Jak se správně předklonit, jak si správně dřepnout, každý má trenéra běhu a běhání je celá věda! Která ruka, která noha, jak vysoko, co s hrudníkem… Já jim řeknu, dýchej, necourej nohy, neseď v tom, narovnej se, ale vědu z toho nedělám, nejdůležitější u běhu i sportu je prostě to dělat, pravidelně, pořád. Ono se to časem přirozeně srovná do správných mezí, tělo si řekne anebo to opravím já. Ale je pravda, že na každou hodinu se připravuju, nemůžu pořád dělat jen kotrmelce, kliky, shyby. Jsou nové formy cvičení a ty do hodin zařazuji. Chodím na školení a vstřebávám nové poznatky, abych šla s dobou, ale pak to používám ve zlidštěné formě, aby to fungovalo a lidem se to líbilo. Jde přece hlavně o radost z pohybu a možnost být mezi stejně naladěnými lidmi.
Hana Dvorská (1960)
● Kaskadérka, instruktorka, trenérka.
● Vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu.
● Hrála v mnoha filmech zahraniční produkce, např. Indiana Jones, Trója, Příběh rytíře, Bídníci, Blade, XXX…
● Je majitelkou Bootcampu Hanky Dvorské, instruktorkou ve fitness Form Factory, osobní trenérkou.
● Stále aktivně sportuje, skáče z letadla, jako jedna z mála žen na světě skočila BASE seskok ze skály v Itálii.
● Je v procesu studia na certifikát Osobní koučky.
● Má dvě dospělé děti a jednu vnučku.
● Více na www.sportujme.cz.