Na gymnáziu jsem byla Miss. Neřeknu vám čeho, abyste mě podle toho nenašli, ráda bych se chtěla svěřit, ale zase nechci, aby mě každý poznal. Bylo by mi trapně, že každý ví, jak žiju. V práci si mě kolegové váží a mají mě rádi, nechtěla bych se po odhalení cítit jako chudinka, aby mě litovali. Chci mít aspoň někde svůj klid, být tam sama za sebe, a ne za někoho, kdo žije s hlupáky. A pak, moje děti za nic přece nemůžou, taky by si na ně lidi ukazovali, kdyby mě někdo poznal, že si stěžuju v časopise.
Ale postěžovat si potřebuju. Chodím i na terapii, ale nevěřím, že to k něčemu bude. Pořád dokola tam probíráme, jak se cítím. Špatně. Na to tam vlastně ani nemusím chodit. Možná mě chce terapeutka dovést k tomu, abych manžela vyhodila, ale to já stejně udělat nemůžu. To jsou nesmyslné rady, když se ho bojíte a máte malé děti. A to jsem si myslela, jak jsem konečně dopadla dobře. Kde dneska žena s dvěma dětmi sežene muže, který si ji chce vzít? Asi už prostě nikdo takový neexistuje, jenomže jak mám všechno zvládnout sama a s jedním platem. Tak jsem si zkusila někoho najít jednou a teď podruhé, ale jeden je horší než druhý. Možná spíš druhý horší než první, ten si jenom našel jinou.
Začnu ale od začátku. Byla jsem tedy ta Miss a možná jsem měla jet do Prahy a dělat tam kariéru jako modelka. Na to ale musí mít člověk povahu a možná jsem ani nebyla tak moc hezká, aby to stačilo.
Celý článek si přečtěte v aktuálním čísle časopisu Vlasta.