Jako malá jste asi nesnila o tom, že budete průmyslová designérka. Tipuju spíš sen o módní návrhářce.
Jasně. Šila jsem od malička na barbíny a pořád jsem měla potřebu tvořit a prvně jsem se hlásila na oděvní návrhářství. Až když mě nevzali, začala jsem přemýšlet o průmyslovém designu. I když jsem zároveň měla pocit, že na to nemám. A tehdy jsem na to asi neměla, vzali mě až o dost let později. Než jste se dostala na vysněnou školu, dělala jste produkční, ale i asistentku kouzelníkovi!
To mě teda dostalo, i historky o tom, jak jste se musela vejít do krabice zhruba o rozměrech mikrovlnky. Kde na vás kouzelník přišel?
Jonathan David Bass je Američan, který žije v Praze. Kamarádka, která měla agenturu, mi jednou řekla, ať přijdu na konkurz. Od mala jsem tancovala, dělala gymnastiku, ale neměla jsem ambice se tím živit. Prý, že jde o kouzelníka, který hledá asistentku. Nejdřív jsem myslela, že se zbláznila, pak jsem si řekla, že to zkusím, že je to zajímavý. Na chodbách tam byly houfy tanečnic… ale on si vybral mě!
Čím to?
Kamarádka říkala, že jsem mu prý byla nejsympatičtější. A taky se mu líbilo, že i když jsem drobná a malinká, že jsem souměrná, a tak vedle mě bude působit, že je větší.
Jezdila jste s ním tři roky po světě. Užila jste si to?
Užila, podívala jsem se do zemí, kam bych se jinak nepodívala. Vystupovali jsme v Číně, v hale pro dva tisíce lidí, zažila jsem přímý přenos pro vysílání ZDF. Ale někdy to bylo dost se sebezapřením. Už jen to naše „soužití“, někdy se choval jako šéf, jindy jako táta nebo jako brácha, kolega, snažili jsme se držet si odstup, ale trávili jsme spolu dost času. To už pak člověku trochu lezlo na mozek. Když jsem se dostala na školu a byla ve druháku, řekla jsem si, že už chci dělat svoje věci a skončila jsem. Ale byla to výborná zkušenost včetně překonávání trémy a vystupování z komfortní zóny.
Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním čísle časopisu Vlasta.