Jak si vysvětlujete, že u lidí na koncertě máte tak pozitivní spontánní odezvu?
Asi je to tím, že i my na pódiu se všichni bavíme, celá kapela, měla jsem na ně obrovské štěstí. Fungují mezi námi příběhy, pošťuchování a lidi to zřejmě cítí a baví je i to. A samozřejmě jsou to všichni výborní hráči a hrají spolu spoustu let. To je základ.
Pokračujete v zábavě i po koncertě?
No všichni často pokračují ještě několik hodin ale beze mne. Po koncertech se hned balím domů. Nejdu ani na pivo nebo panáka, teda to ani nemůžu, když kojím. Nejsem maminka, co by někdy srkala ty decinky. Nějak se to ve mně zase střihne do mámy a jedu domů a těším se tam. Vždycky úplně jasně cítím, kde je moje místo. To vůbec nemyslím nějak pionýrsky, ani ty mámy s decinkama neodsuzuju, ani se nedělám lepší než ony. Já bych totiž i kolikrát chtěla, ale prostě mi to nejde. Měli jsme třeba teď neskutečný koncert v Brně, spousta lidí, energie, emoce a pak jsme došli do šatny, všichni v euforii, dokonce i vokalistky, které zpívají se super kapelami, kterých si hluboce vážím, přišly s tím, že tohle ještě nezažily. Mně se chtělo úplně brečet a řekla jsem, tak někam jdem né?! A za dvacet minut jsem vyměkla: „Sorry, já to nedám, musím domů…“ Tak na tohle si ještě počkám, to mám asi před sebou. Nebo možná za sebou. Ale neberte to tak vážně, to bych mluvila jak teta.
Dřív byste šla?
No jéžiš! Do rána! Je zvláštní, že se mi po tom vůbec nestýská. To asi ty hormony. Skončíme koncert ve čtvrt na jedenáct, jsem uplně naspeedovaná a v půl už mám plnou hlavu toho, že musím ráno v šest vstávat a že už to nikde přes den nemám šanci dospat. A večer zase koncert. Takže mi to najednou přijde jako ztráta času. Řeknu si, že to, co potřebuju s těma lidmi probrat, můžu i zítra, a jedu spát.
Celý rozhovor najdete v tištěné Vlastě.