Foťák teď u sebe nemáte, fotíte někdy v terénu?
To ne. Taky jsem nikdy nefotil známé nebo rodinu, což je škoda, protože nějaké fotky rodičů a sourozenců sice mám, ale málo, a nefotil jsem je já. Možná, až jednou nebude jiná možnost, půjdu hledat do terénu, ale naštěstí pořád něco je.
A kdyby sem teď přišel hezký chlap, oslovil byste ho?
Nikdy nikoho jsem takhle v kavárně nebo na ulici neoslovil, protože jsou dva typy lidí – pro krátké trápení, nebo pro dlouhé trápení. Já upřednostňuju to krátké, tak jdu do modelingové agentury, řeknu přesně, co chci, a oni mi toho člověka najdou, a kdyby nepřišel, můžu zavolat a pošlou někoho jiného. Je v tom i strach z odmítnutí, protože kdybych někoho oslovil a on mi řekl, že se mnou fotit nechce, asi bych se z toho položil. V agentuře vím, že tam budou modelové a modelky zhruba stejné výšky a věku, už jsou předvybraní a jsou tam, protože fotit chtějí. Na dohadování nemám nervy.
Pan Zika o vás v doprovodném textu k výstavě „Já, Robert Vano“ napsal, že vám nevyšlo všechno, co jste plánoval, ale vyšlo vám, co jste neplánoval. Co jste plánoval?
Jako dítě jsem plánoval prodávat zmrzlinu, být knězem, hercem… ale nikde mě nevzali, a v devatenácti mě navíc chtěli odvést na vojnu, ani za nic!, tak jsem emigroval do Ameriky. Vždycky jsem chtěl být nejlepší v tom, co dělám. Pracoval jsem třeba pro Vidal Sasoona, kadeřníka, on byl hodně známý, mimo jiné i proto, že byl výborný byznysmen. Modelky si tenkrát dělaly samy make-up i vlasy, nosily si paruky v kulatých krabicích na klobouky, vlasy se nosily opravdu hodně natužené, ani se nehnuly, a on přišel s revolučními geometrickými účesy, které byly vzdušné, a když žena zatřepala hlavou, vrátily se přesně do stejné polohy… A on nás kadeřníky a make-up artisty nejdřív poslal do trafiky pro časopisy, abychom se poučili, stejně jako teď i tenkrát se prodávaly stovky časopisů a všechny pro ženy, i podle jména: Andrea, Katka, Linda, Klára…
Vlasta…
V Americe ne, ale tu bych nevynechal! Ale žádný časopis pro kluky, žádný Vojtěch, Milan, Ondra… Každopádně on se s časopisy domluvil, že nechce za česání žádné peníze, ale aby bylo u každého účesu jeho jméno, tenkrát to byla novinka, teď se píše u všeho – co kdo na focení poskytnul, zapůjčil, značky, pomalu i kdo svléká a obléká… A takhle jsem se dostal k práci fotografů, líbilo se mi, co dělají, a řekl jsem si, že to budu dělat taky.
Podle toho, co o vás vím, vás ale nemotivují peníze, máte k nim svobodný vztah?
Asi jo, zas tolik je nepotřebuju, protože nemám ženu ani děti, psa, bazalku, chatu, porsche, nic nemám, co bych s tím dělal? Všichni moji známí a kamarádi tyhle věci mají a jsou z toho jen vystresovaní, protože v pátek jedou na chatu, ale není to jako ve filmu, kdy ve Francii nasednete do kabrioletu a jedete do Monaka, kde stojí nastoupené služebnictvo, zahradník a kuchař – to by bylo příjemné. Jenomže moji známí jsou vystresovaní, protože musí běžet v pátek nakoupit, zabalit děti, kočárky, oblečení, všechno to nacpat do auta, pak to zase vyndat, postarat se o dům a zahradu, a já to mám takové sobecké, protože se vlastně zaměstnávám jen sám sebou, když nefotím, tak o fotce čtu nebo rámuju nebo dělám novou knihu, a když jdu spát, nic mě netíží. Nikdy jsem neměl půjčku, naštěstí jsem zdravej, nejsem na nikoho vázaný…
Zní to příjemně, ale promiňte, taky trochu prázdně.
Ale vždyť já můžu dělat, co mám rád, to úplně stačí! Neznám nikoho, že by v neděli odpoledne řekl: „Já se tak těším na pondělí, až půjdu do práce!“ A já se nemůžu dočkat, že budu pracovat, že se potkám s novými lidmi, kdo bude jak zajímavý a co se od nich naučím.
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta.