Moje máma Milada

Podzimní kampaň 22. června 2018

Jana Kánská viděla svoji maminku Miladu Horákovou naposledy v roce 1950 těsně před popravou a nemohla ji ani obejmout a políbit na rozloučenou. Strážní to nedovolili... Paní Jany se novináři vždy vyptávali hlavně na monstrproces a poslední setkání s maminkou. Já jsem ale chtěla vědět, jak vzpomíná na těch pár let, které společně prožily, před válkou a po válce a jak žila bez rodičů, když zůstala v rodině své tety. TEXT: JUDITA MATYÁŠOVÁ

Váš dědeček Čeněk Král měl pro svou dceru trochu jiné plány, než jaké si vybrala. Co to bylo?

Máma chtěla jít na medicínu, ale její otec jí to rozmluvil. Na doktory zanevřel, protože dvě jeho děti zemřely na spálu. Rozhodně chtěla nějakou práci, kde by mohla napomáhat lidem, a proto si nakonec místo medicíny vybrala práva. Jsem si jistá, že kdyby se stala lékařkou, tak by tu profesi dělala naplno, i když by to bylo v jiném směru, jiném oboru. Otec na ni měl velký vliv, vždycky byl velmi politicky smýšlející a pokrokový člověk, který věřil masarykovským ideálům. Tohle máma zdědila po něm.

Po promoci v roce 1926 začala pracovat na sociálním odboru pražského magistrátu. Víte, čím se tam zabývala?

Původně jí nabídli jinou práci za víc peněz, ale ona řekla, že to nechce. Už od vysoké školy se totiž zajímala o práva žen, pomáhala paní senátorce Plamínkové v těchto aktivitách. Máma bojovala za lepší podmínky pro rozvedené ženy nebo ženy v nouzi. Nic moc bližšího o té její tehdejší práci nevím, byla jsem tenkrát dítě, tak jsem jen vnímala, že práci obětovala spoustu energie a času. Měla velkou podporu v mém tátovi, kterému nevadilo, že je tolik aktivní. Na tehdejší dobu to bylo opravdu výjimečné, že muž podporoval ženu v její práci tak intenzivně.

Co si pamatujete z předválečných let?

V neděli jsme s rodiči chodili do centra Prahy nebo jsme v létě jeli na dovolenou. Máma měla spoustu práce, ale vždycky se snažila, aby ten čas, kdy byla s námi, aby se mně a tátovi věnovala co nejvíc. Často jsme měli rodinné obědy, kdy k nám chodila teta Věra s manželem a můj dědeček.

V roce 1940 vám bylo sedm let a nacisté zatkli vaše rodiče. Viděla jste je až po válce. Jaké bylo to první setkání?

Máma se vrátila v květnu a táta několik dnů po ní. Měli jsme o něj velké obavy, protože na tom byl hrozně špatně fyzicky, musel do nemocnice, kde ho dali jakž takž dohromady. Chtěl pak zase pracovat v Českém rozhlase, ale jeho pozice byla obsazená. Nakonec sehnal místo na ministerstvu informací a snažil se mámě pomáhat. Jenže ona nechtěla, protože se bála, že se kvůli ní dostane do problémů. To bylo pro ni typické, ona se vždycky brala za ostatní.

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta.