Vzpomenete si ještě, kdy jste si poprvé uvědomila, že existuje něco jako nerovný přístup k právům, a že ženy a muži jsou vnímaní jinak?
Stalo se to už na konci základní školy, i když v tu dobu jsem nedokázala pojmenovat, co se děje. Řešila se tehdy moje budoucnost a v prostředí mé rodiny a malého dělnického města panoval názor, že dlouhá studia jsou pro děvčata zbytečná. Říká se tomu zákon dělohy.
Co to znamená?
Že se dotyčná stejně zamiluje, vdá, porodí děti a nic víc ji nebude zajímat. Já jsem tehdy chtěla jít na všeobecné gymnázium, ze kterého bych nevyšla s žádnou specializací, a předpokládala jsem, že poté půjdu na vysokou školu. Nakonec mi rodiče tuto cestu umožnili, ale tou diskusí, která se kolem toho vedla, se ve mně usídlil pocit, že jsem něčím nedostatečná, že nemá smysl do mě investovat a věřit v mé schopnosti.
Umím si představit, že to je základ pro dobrý mindrák…
Nevěřím moc na rčení: Co tě nezabije, to tě posílí, ale v tomhle případě to zapůsobilo spíš posilujícím způsobem: to zaváhání se stalo mou celoživotní motivací, nakonec jsem se během univerzitních studií osamostatnila, takže se mnou rodina neměla zvláštní náklady, a vzdělávání dotáhla až k doktorátu. Ale je jasné, že pokud bych byla kluk a moje rozhodnutí tehdy nebylo zpochybňováno, žila bych teď úplně jiný profesní život.
Měla jste tehdy nějaký ženský vzor?
Velkým vzorem pro mě byla moje maminka.
Ta maminka, která vás zrazovala od gymnázia?
Ano, velké vzory mohou být současně pozitivní i negativní, obojí se může prolínat. Maminka mě nakonec v mém rozhodnutí podpořila, takže za to, že jsem mohla vystudovat, vděčím jí.
V čem vás inspirovala?
Celý rozhovor s Kateřinou Tučkovou a dalšími výjimečnými ženami českého století najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta. Předplaťte si za nyní nejvýhodnější roční cenu.